July 2017

Life is changing

26. july 2017 at 23:34 | Elie |  Téma Týdne
Minulý týden jsem psala článek o tom, jak jsem začala měnit svůj život. A jak se tak hezky říká, člověk míní, život mění.

Zrovna sedím na svém balkónu, popíjím víno a píšu. Prší. Při dešti se krásně přemýšlí. Přemýšlím o svém životě, znovu. Hodně drasticky se teď bude měnit. Skoro po dvou letech budu končit ve své současné práci, avšak ne z mé vůle.

Když jsem v loňském březnu šla na pohovor, tak jsem to vlastně jen tak zkusila původně mi šlo o jiné místo, ale nakonec jsem skončila tam, kde jsem skončila a nebudu lhát tu práci jsem milovala. Začínala jsem jako obyčejná brigádnice a v průběhu roku jsem byla schopna zastat i pozici manažerky. Ta první, která tam za mě byla, měla na starosti i jinou pobočku a na tu naší, upřímně povídajíc házela takzvaně bobek a po odchodu mých kolegyň z vedoucích pozic to tak nějak zbylo na mě. Pracuji jako prodavačka ve velkém obchodním centru a opravdu, tam nejsme jen hloupé prodavačky. Existuje spoustu dalších věcí, které se musí řešit v pozadí a já musím přiznat, že bez podpory mých holek brigádnických a mých kolegyň by to nebylo možné zvládnout. Vlastně mi přijde hloupé psát kolegyně a brigádnice, pro mě jsou to prostě moje holky a já je miluju, v průběhu toho roku jsme se sobě navzájem staly rodinou. Jasně občas jsme měly chutě se navzájem zaškrtit, ale zvládly jsme se poslat do patřičných končin a za pět minut jsme byly ready se opět pustit do práce.

Máme spolu nekonečně mnoho zážitků ať už se zákazníky, nebo společně a já jsem za to moc vděčná. Vím, že leckdy jsem je děsně buzerovala a musela jsem je srát, ale svou práci jsme dělaly pořádně a na milion procent.

Popravdě jsem vlastně k té pozici, kdy jsem zastupovala manažerku přišla jak slepý k houslím. Spadla jsem do toho, protože prostě nikdo jiný nezbyl. Všechno jsem se učila sama a většinou za pochodu, jinak to nešlo, nebyl kdo by mi cokoliv vysvětlil, ale tržby musely být a také byly, díky holkám a tomu, že jsme se naučily spolupracovat. Klidně si troufám říct, že jsem v tom byla dobrá.

Letos v březnu jsme dostaly manažerku novou a popravdě já se těšila, že mi ubydou povinnosti a krám začne šlapat, jak má. Těšila jsem se na změny, doufala jsem, že budou k lepšímu. Tak první věc byla, že moje vlastně roční snaha udržet krám za pochodu a v zelených číslech byla naprosto shozena a moje milované holky, za které bych dýchala a ony to vědí osočené z toho, že jsou líné a nic nedělají. Nová manažerka vyhrožovala se změnami a jak na tom bude krám lépe a podobně. No vydrželo jí to asi dva měsíce. Krám vypadá stejně jako za předchozí manažerky a možná ještě hůř. Moje holky i já jsme se víceméně přestaly do práce chodit s nadšením a všichni to víceméně mají na praku, nová manažerka si dosadila svoje lidi, kteří nic nedělají a podle toho to také vypadá. Já jsem za skoro dva roky táhnutí krámu dostala neprodloužení smlouvy a druhá kolegyně padáka. Tolik k vděku za to, že jsme dělaly nezákonné 15 hodinové šichty od 6 od rána do 9 do večera. Toliko k vděku, že holky moje brigádnický přišly do práce, jak bylo potřeba. Toliko k vděku, že jsme makaly na milion procent. Toliko vděku, když si manažerka dotáhne kamarádky a nezajímá jí, že potřebujeme platit nájmy a hypotéky. Toliko k vděku, že dokonale znám zboží a jejich indexy z paměti. Toliko k vděku, že mluvím plynně anglicky. Toliko k vděku, že holky, ač v uvozovkách jenom brigádnice umějí finanční uzávěrku. A miliony dalších věcí se kterými jsme si musely poradit samý.

Jenže nejhorší a nejsmutnější na tom všem je, že se nám rozpadla ta naše rodina,kterou jsme si vytvořily. Na závěr přidávám nějaké fotky aby jste si o nás bláznivých Cropp bitches udělali představu sami.
Páni, teď když vidím tu spoustu fotek, vybavuje se mi neskutečně mnoho vzpomínek a musím říct, že když se vidím na těch fotkách, tak vypadám opravdu šťastně. To mi bude chybět ty zážitky, třeba zákazník ve spodním prádle, který se převlékal na krámě a tvrdil, že má v kabince klaustrofobii, nebo týpek, který nám vyprávěl, že potřebuje volné trenky, že ho to jinak tlačí. Těch zapomenutých mobilů, nákupů, brýlí a hodinek v kabinkách. Konverzací v angličtině. Nenápadné žraní svačiny za kasou. Nebo třeba imaginární boyfriendi. Bože a kolik jsem toho naběhala za zlodějema přes celé centrum. A já nevím, co všechno ještě, ale bude mi to moc chybět. Holky moje mi budou moc chybět.
Cropp bitches Avengers 💜
#ironicElie #beautyClare #wildSuzanne #sarcasticKate #cuteJane

Na vlastní pěst

20. july 2017 at 20:10 | Elie
Začala jsem podnikat věci na vlastní pěst a moc se mi to líbí. Vlastně to vzniklo úplně nevinně s první návštěvou kina, kdy jsem šla úplně sama. Ono si řeknete vždyť to zas tak moc není, ale pro holku s překonanou (schválně nepíšu vyléčenou) sociální fobií to je docela skok. Prostě jsem hrozně moc chtěla vidět Doktora Strange a zrovna nikdo neměl čas a já to tak moc chtěla vidět, že jsem prostě šla. BTW film byl skvělej a určitě nelituju, že jsem šla. Naposledy jsem byla na novém Artušovi, no pokud neznáte historii, tak doporučuju, jestli ano, tak budete převracet oči až do lebky :D



No, navštěvy kina na vlastní pěst se mi zalíbily tak moc, že jsem si minulý týden troufla i na večeři. Prostě jsem měla chuť se pěkně oháknout a někam vyrazit, tak jsem šla na večeři. Dala jsem si skvělý burger k němu dva drinky a jela před dvanáctou dom

A s nově nabytým nadšením jsem se rozhodla, že podniknu i pár výletů na vlastní pěst, takže jsem vyrazila minulý týden na výlet do Frýdlantu za svou sestřenkou vzdálenou 150 kilometrů od mého bydliště. Cestou jsem to vzala přes Liberec a byl to skvělý výlet.

Bohužel kvůli dešti jsem se nedostala na Ještěd a hezky bylo jako na potvoru až když jsem musela jet domů.

Před libereckým nádražím jsem neodolala zdokumentování grafitti na zdi







Ve vlaku jsem za celý víkend strávila asi šest hodin při cestě tam a zpátky, ale popravdě já cestuju vlakem hrozně ráda. Teď už v těch novějších je to pohodlné a velice ráda se dívám při cestě z okna, čtu knížku nebo poslouchám písničky.


















Hrozně moc se mi líbí tahle zrekonstruovaná nádraží, která vypadají jako namalovaná :)













Liberecké autobusové svítivě červené nádraží :) a radnice.













I když fotky sebe na blog nepřidávám, tak jednou udělám vyjímku. Takové to typické selfie na miliontý pokus, přičemž jsme asi pobavily celé náměstí výbuchy smíchu při snaze o "inteligentní" fotku.

Ehm :D takhle to dopadlo, ta tmavovlasá jsem já....













Nádherný výhled z Albrechťáku.











A pár obrázků z vesnice :)










Z prava dobrý, z leva tramvaj :D







Proč jsem vlastně tenhle článek přiřadila k tématu týdne? Protože zní Kdybych tak mohl/a změnit svůj život, tedy neměním celý svůj život, měním pouze některé jeho části a sebe. Měním svůj přístup k životu a k sobě samé a myslím, že je to dobrá věc a tohle je pouze začátek :)

Z(a) tracená na ostrově

5. july 2017 at 16:12 | Elie |  Téma Týdne
Byla jsem rozpolcená mezi touhou Ti prohrábnout prsty vlasy a zjistit zda jsou tak příjemné na dotek, jak si to pamatuji a neodolatelným nutkáním pospojovat pihy na Tvých ramenou, tak jako se spojují dětské omalovánky tvořené tečkami. Copak bych asi našla za vzor? Kdybych je všechny spojila dohromady? Našla bych obrázek malého chlapce? Ne muže, ne chlapce, ale kluka někde na hranici mezi tím. Toho chlapce, který mě celou noc držel, jako bych byla poslední člověk na světě. A ten spokojený výraz. Myslela jsem, že nevím, co to znamená, ale teď už vím. Možná, že jsem to vědela už dávno. Možná, že nejsme tak rozdílní, jak jsem si myslela. Nejsi děvkař, jen se bojíš usínat sám. Chápu to, znám ten pocit, těsně před usnutím, kdy ty černé myšlenky začínají být hlasitější. Ale jistota a teplo jiného člověka, zvuk jiného dechu a přitulené tělo způsobují, že zní méně hlasitě. Jsou v nás a tiše číhají. Máme z nich strach. Z toho co znamenají, z toho jak nás nutí přemýšlet o nás samých. Proto mám na levé ruce(na té, kterou píšu a je blíž k srdci) do konce života vytetovaný nápis Only I can free myself, abych věděla, že je to na mě, že mám svůj život, a to jaká jsem ve svých rukách, že na ostatních nezáleží, pokud jim to nedovolím. A z toho důvodu jsem se nechala z úst Tvého kamaráda nazvat děvkou. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nebolelo, nazvat takhle zrovna mě. Možná, ale právě z tohohle důvodu na truc bych jim neřekla, že jsem s Tebou spala jen jednou, nejen proto, že jim do toho nic není, ale kvůli Tobě. Mohli jsme spolu spát, ale nespali. Stačilo jen být vedle sebe. Mohl bys spát s každou holkou na kterou by ses podíval těma očima s ostrovy, ale která z nich by to pochopila? Která by se nesmála? Protože to jsi ty, s holkama jen spíš. Postoj velkýho kreténa. Lhář. Ale i těm bývá smutno, viď? Je to jen další z mých cuků, vůči Tobě, ať si to myslí, nechám je přitom, nezáleží na tom. Je docela sranda, že dopisuju tenhle článek po tom posledním přespání u Tebe. Protože jsem mluvila, myslím tím opravdu mluvila s Tebou, ale ne o sračkách okolo, ale o tom, o čem jsem opravdu chtěla mluvit a možná, že se mi trošku ulevilo a malinko mě opustil strach z neznámého. Vždycky je to na nás.
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie