February 2017

The End of the Road

12. february 2017 at 16:23 | Elie |  Téma Týdne
Není to všechno a není to dost
není to nenávist a není to zlost
není to láska a není to strach
není to flirt a není to krach
není to nic a není to málo
nechci chtít, aby se to stalo
nechci říct pravdu a nechci lhát
chci být sváděna a neprohrát
nechci být všechno a nechci být víc
nechci být málo a nechci být nic
chci dojít na konec
ale přitom začít od začátku
nechci být pitomec
a uvěřit na pohádku

Kluk s ostrovy v očích

11. february 2017 at 17:53 | Elie |  Nezařazené
Slovy sira Isaaca Newtona...Každá akce vyvolá reakci. Jen možná někteří z nás nedávali zas až takový pozor na hodinách fyziky. Je zvláštní, jak nás někteří lidé přitahují. Obzvlášť nás píšící, poznáme lidi s příběhem. S příběhem, který stojí za to být odhalený. Takoví lidé nás přitahují jako můru plamen.

Mám jednoho takového kamaráda. Být s ním v jedné místnosti je jako dát k sobě opačné magnety. Pomalu se sunou k sobě a když už to člověk nečeká, cvak a přitáhnou se. Je to jako stání na hraně útesu a čekání na pád.
Dlouho mi trvalo, než jsem si byla schopná přiznat, že právě tenhle člověk mě přitahuje. A co život a alkohol nechce, vyskytnou se situace, kdy vyplují na povrch i ty nejvíce popírané skutečnosti. Posledních pár let pracuji na svém statutu mrchy, ba dokonce si na tom zakládám a tak se stalo, že tenhle člověk si myslí, že kdyby něco zkusil ,tak ho pošlu do hajzlu. To byla jeho slova. No jedno pozitivum to má, Mrcha je mrtvá, ať žije Mrcha opravdu se mi povedlo vytvořit dokonalou iluzi potvory. Je to zvláštní, zrovna u něj jsem měla dost často pocit, že vidí skrz mě, což mě děsilo a i právě to mě přitahovalo.

A zároveň z něj mám pocit, že se tím baví a zároveň přemýšlím, zda má takovou chuť položit své ruce na mě, tak jako já mám chuť položit své ruce na něj. Vím, že by to bylo dobrodružství, které by stálo za to. Malá jiskra a shoříš.

Nebo prostě jen možná vyvozuji špatné závěry. Vždy si vzpomenu na film Až tak moc Tě nežere. Vlastně je to na palici. Jo nebo ne. Náznaky, psaní, flirtování a pak zas nic, ticho po pěšině. Stále čekám, až se jednou rozhoupe popadne mě. Nejsem zrovna dvakrát svěřovací typ, ale funguje u mě princip, že co napíšu už mi nezatěžuje hlavu a tohle mi běhá v hlavě, jako křeček v kolečku. Možná je celé kouzlo v tom, že ho nemůžu mít a možná taky ne, ale to se nejspíš nedozvím....

Gotham City

7. february 2017 at 17:07 | Elie |  Básničky
Žiju v temném Gothamu
pod rouškou noci
kde světla je po skrovnu
a chci mít pocit
když měsíc zakryje mrak,
že můžu létat vysoko, jak papírový drak
Gotham nebo Sin City
hřích, město, já a ty
vrcholky mrakodrapů, které mi patří
sváděj mě a zas to zapři
nehtama poznamenám Tvé záda
abys věděl, že tuhle hru mám ráda
nechci být Jokerem, nebo Catwoman v kůži
nebudu poražena
budou, tou která touží
chci dál hrát
ale každá hra, musí jednou skončit
který z nás dá mat?

THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie