September 2016

Smoke and mirrors

28. september 2016 at 21:02 | Elie |  Téma Týdne
Dej lidem, co chtějí vidět a oni Ti pak ukáží po čem skutečně touží. Lidé jsou líní. Jsou líní se dívat. Dej jim obrázek veselé, rozevláté dívky, jejíhož srdce se nic nedotkne a oni tomu budou věřit. Dej jim obrázek bezstarostné dívky, které na ničem nezáleží a oni se ho budou držet jako posledního záchrannéh lana na potápějícím se Titanicu.

Čím blíže se díváte, tím méně vidíte. Jeden krok blíž a stejně nic nevidíš. Čím těsněji se přiblížíš, tím víc se Ti ta dívka vzdálí. Je to iluze, kouř a zrcadla. Je jako nejasná vzpomínka při amnézii. Mlhavě se třpytí ve Vaší mysli, ale když se jí pokoušíte uchopit, jen se zamihotá a zmizí. Protože neexistuje. Každému dá jinou verzi sebe sama. Takže vlastně nikdo
Někdy pochybuje i ona sama, o tom, kdo je. V některé dny se potřebuje toulat a toulá se tak dlouho, že se ztratí. Jenže ona se ráda ztrácí. Nečeká, že ji bude někdo hledat. Nečeká, že ji někdo bude hledat, protože čas od času prostě nechce být nalezená.
Ale zase čas od času chce být nalezena, doopravdy nalezená. pod tím vším, ale kdo se bude namáhat?

Občas jí říkají, proč nejsi víc holčicí? To když nosí svoje černý trika s psycho příšerkami. Ona se podívá na svoje filmový tričko se Suicide Squadem a odpoví, že se v tom necítí. Ptají se proč a ona říká, že to stojí moc námahy. A pak jí říkají, že je zvláštní, rozevlátá, ale prý je to super. Musí být fajn být jako ty.

A její reakce je, no děsně fajn.

Pak zas, proč se nemaluješ, vždyť ti to sluší. Nejsem to já a stoji to moc energie. Je to přetvářka. Když se nelíbí lidem taková jaká je, proč se s nimi vůbec zaobírat a dělat ze sebe kvůli nim někoho jiného?

Ale jistě umí být krásná a vzít si podpatky a šaty, namalovat se a vypadat jako dáma. Ale co z toho? Lidé pak zírají a to ona nerada, když zírají. Protože posuzují a to nesnáší. Ona má spoustu podob, podle toho, s jakými lidmi tráví čas. Oni si pak na její určitou formu zvyknou a ona z ní nevybočuje. Nevadí jí to. Je ráda pokaždé jiná, dává jí to možnosti.

Ale není to stejné jako s make-upem, protože všechny tyhle podoby tvoří jí celou a jedinou. Možná tahle mlhavá dívka neví, kdo je, ale rozhodně ví, kým být nechce.

Tak si ji najdi, když budeš chtít hledat pečlivěji než ostatní. Kouř a zrcadla. Protože čím blíž jdete, tím méně vidíte.

Hledání bytu, je jako hledání chlapa...

3. september 2016 at 22:05 | Elie
...ty, které by za to stály už jsou obsazené a ty volné nejsou nic moc, anebo když, tak jsou mimo Vaši ligu. Chápeme se, že? Když jsem od rodičů odcházela poprvé, bylo to o hodně jednodušší.
Prostě jsme se chytli a jednoho dne to překročilo únosnou mez, já si sbalila věci na tři dny s tím, že na truc přespím u kamarádky a ze tří dnů se náhle stal celý rok, kdy jsem se doma neukázala, našla si byt, od dědy jsem dostala auto a konečně začala využívat řidičák, snažila se neúspěšně sbalit jednoho kamaráda, po dvou letech potkala bývalého přítele a dala to s ním opět dohromady a vlastně jsem mela samostatnej dospělej život.
Jenže co čert nechtěl, jen co jsem se do toho dostala a začala si to užívat, tak jsem díky práci a ne vlastní vinou o byt přišla a pak se to tak nějak postupně zhroutilo všechno.
Ted´ odcházím od rodičů podruhé, ale už spořádaně, bez hádek a nejenom s jedním batohem. Ale najednou jakoby to bylo složitější. Zdlouhavé hledání bytu, na každém taťka něco najde a přijde mi, že snad ani nechce abych se zas stěhovala, šetření peněz, balení věcí do krabic, domlouvání se s kamarády kdo mi odveze ty krabice, domlouvání se s bývalým přítelem kdy mi má dovézt moje věci :D
Loni jsem si prostě sbalila batoh, šla a bylo. A nejradši bych to udělal zase.

Lost in the Progres

1. september 2016 at 14:35 | Elie |  Téma Týdne
Včera ráno, než jsem šla do práce na odpolední, jsme seděly s kolegyní- kamarádkou před barákem a pily kafe. Tak sedíme, pijeme, ona kouří, kecáme.
Čekala ji důležitá schůzka a nalakovala si na červeno nehty na nohou. To mi ukazovala už den předtím, ale já si teprve druhý den na denním světle všimla, že si ten lak napatlala snad úplně všude na prsty a říká mi :
"No já to neumím, nehty mi vždycky lakoval manžel. "
Nejdřív jsem se smála, ale pak se mi vybavila vzpomínka, jak mi dnes již dvakrát bývalý přítel česal vlasy. Vždycky, když jsem si umyla vlasy, tak počkal až si je vyfénuju a pak mi je rozčesával.
Pamatuji si přesně jako by to bylo včera. Jak sedím omotaná ručníkem na straně postele. Pamatuju si teplo jeho těla, když seděl za mnou, to jak si mě vždycky přitáhl blíž. Způsob jakým se zhoupla matrace, když si sedl za me. Jak jemně ty vlasy držel a snažil se mě netahat. Sice to dělal úplně špatně a já pak musela odběhnout do koupelny to napravit, ale to není podstatné. Důležité pro me bylo to, jak jsem se cítila. Ani jsem nevěděla, že tuhle vzpomínku v hlavě mám, dokud o tom kamarádka nezačala mluvit. Byla pohřbená neskutečně hluboko v mojí mysli, ale přesně vím, co jsem přitom cítila, a došlo mi, že tenhle pocit mi chybí. Nevím, nazvěme to třeba intimitou, ale dnešní doba do nás neustále hustí, ať jsme silné a nezávislé ženy, ať se vyvíjíme a jdeme tvrdě kupředu, ale nesmíme v tom svém osobním progresu, zapomínat na tu nežnou stránku v nás, protože je nádherná a není se za co stydět, tak ať jí v tom všem zdokonalování neztratíme.
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie