July 2016

Really deep inside of me

30. july 2016 at 21:24 | Elie |  Téma Týdne
Opravdu bych z hloubi duše chtěla
aspon jednou nebýt rozbitá,
ale celá
jenže ty mě rozbíjíš zas
a znova
řekni, copak nevidíš, že už nejsem
úplná
a asi už mě nebaví to dlouhý čekání
zda
mě někdo zachrání
myslela jsem, že tentokrát to bude jiné
že napodruhé jsme dospělí a už se nemíjíme
jenže zatímco já šla životem mílovými kroky
tys nestihl si zavázat ani boty
možná máš pravdu a můžeme být přáteli
anebo jsme nikdy být neměli
jenže, kdoví, za jak dlouho tahle druhá zrada přebolí
máš pravdu, nelze hledat lásku tam,
kde není
lhát sobě sám,
čekat a doufat, že se to změní
nejspíš jsem Tě milovala, víc než jsem měla
a ty mě mín, než jsem chtěla
dobře víš, že Tě mám v srdci už navždy
že je tam ten malý kousek, který Ti patří
dals mi naději
a za to Ti děkuji,
jen nevím, zda ty staronové rány někdo zase zahojí
nevzdávám se, jen Tě nechávám jít
už nechci čekat, být zaseklá, CHCI zase ŽÍT

Epilogue No. 1 (40)

14. july 2016 at 22:46 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
Květen 2019
O pět let později

Právě jsem byla u pročítání účetních výkazů z mého knihkupectví s vydavatelstvím za minulý měsíc, (no dobře vybudovaného za část peněz, které mi taťka věnoval k 22), ale mého, když mi zazvonil telefon. Mezistátní volačka, takž Becs z Francie.

"Ahoj kočko, co děláš?" zašvitořila a v pozadí se ozval zvuk padajícího nádobí.
"Pracuju," zafrfňala jsem do telefonu.
"Jasně, jak jinak, že se vůbec ptám. To děláš pokaždý, když ti volám."
"Promiň Becs ne všichni jsme byli požehnáni úžasným darem mateřství jako ty." Odfrkla jsem si se smíchem do telefonu.
"Náhodou, jsem skvělá máma." Ohradila se.
"No právě, nemám s kým chodit pařit."

Ano, správně, ta šílená Becs, která tvrdila, že ještě v šedesáti budeme spolu krmit holuby v Central parku a večer prošoupáme válenky a rozfofrujem důchod v nejbližším klubu, tak přesně ta Becs má teď v šestadvaceti tři děti. Holčičku a dvojčátka, žije ve Francii s Pierem spořádaným životem a pomáhá mu v jeho pekárně. Zvláštní jak lidi láska mění.

"Chceš vědět, proč ti volám?"
"Myslím, že už to vím. Max mi volal. Chtějí s Danielem obřad u nás na pláži v Hamptons."
"Uvidíš Mikea, budeš v pohodě? Bude to Maxův velkej den."
"Jo myslím, že budu v cajku. Neviděla jsem Mikea od tý doby, co odjel do Ruska a to už bude přes pět let, myslím, že to zvládnu. Nechci to podělat. Co se může po pěti letech stát?"
"Vážně Kiaro? Ty a Mike na jednom místě. Co se asi tak může stát? Prosimtě zkus lhát někomu jinýmu. Možná jsem popletená hormonama a tisíce kilometrů od tebe, ale nejsem blbá. Poznám, když lžeš."
"Bojím se toho, že ho uvidím. Mimochodem, celé mě to přivádí k otázce, kdy do toho praštíte s Pierem. Přeci jenom už spolu máte tři děti."
"Pff, máme francouzský volný vztah. Nepotřebujem papír." Beca za ty roky ve Francii chytila takový zvláštní francouzský podtón, když mluvila. Bylo to zvláštní, ta samá a přece jiná Beca.
"Přileťte s Pierem o něco dřív, ať si vás užiju, chybí mi děti. Zarezervuju vám dřívější letenky. Pa kočko, miluju tě. Musím jít pracovat, vždyť víš." Povzdechla jsem si při pohledu na hromadu papírů k vyřízení.
"Já tebe taky kočko. Už se těším, až budeme spolu ty bussy bitch."
"Makající mrcha, pěkný, to si dám na štítek se jménem pa."

S o něco klidnějším srdcem jsem telefonovala Daniele do Hamptons, aby informovala personál, že se na naší pláži bude konat svatba. Za měsíc, abych byla přesnější.

THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie