November 2015

Months of goodbye (32)

24. november 2015 at 16:15 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
2.6.2014
Months of goodbye
"KURTIZÁNA"
...Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace......
Začal druhý den z mého posledního měsíce ve Státech, tak nějak to ještě obě s Becou zpracováváme. Už jsem na 90% procent rozhodnutá odjet, začít znova a nechat Mikeův stín za sebou. Konečně cítím, že se z toho chci opravdu dostat, uzdravit se a začít znovu žít. Zvláštním způsobem to ve mě probouzí energii, o který jsem neměla ani tušení.
Převalovala jsem se v posteli a přemlouvala se, že stejně budu muset jednou vylézt. Donutilo mě k tomu až šramocení v obýváku. A zvuk tupýho žuchnutí. Popadla jsem láhev drahýho vína jako baseballku a a teprve pak mi došlo, že přes Stanleyho by zloděj neprošel a neslyšela jsem ani cinknout výtah, takže to mohl být jediný člověk.
"Doprdele, Mikeu, " spustila jsem, ale v půlce věty jsem se zasekla, když jsem si všimla cestovního vaku,
valejícího se na drahým koberci uprostřed obýváku. Vzpomínky mě vrátily do února letošního roku.
13.2.2014
Ripped heart
Vypadalo to podobně, přišel s taškou a hodil ji na podlahu.
"Co to je?" zeptala jsem se a projelo mnou neblahý tušení.
"Tvoje věci." odpověděl Mike s kamennou tváří.
Zvedl se mi žaludek, horko mnou projelo až ke konečkům prstů na nohou a vnitřnosti se mi stáhly do tvrdého uzlu. Hlavou mi běželo, že tohle se přece neděje. Není to skutečné. Došlo mi to, ale musela jsem se zeptat, potřebovala jsem to slyšet.
"Co to znamená?"
Jenom se na mě podíval.
"Ale já tě přece miluju Mikeu." v tu chvíli jsem však kromě obrovského prázdna necítila absolutně nic.
Pokusila jsem se ho obejmout.
"Kam se podělo naše Mike a Kiara navždy?"
Pevně mě objal. "Je konec Kio, chci to skončit teď, než to bude ještě horší." Po krku mi skanula horká slza. Jenže já nebyla schopná ničeho, jako bych umřela zaživa. Byla Mikeova, brečel jako malej kluk.
Sedli jsme si na gauč, a já si ho přitáhla do klína a hladila ho po vlasech. Utěšovala jsem ho tak vždycky, když se mu zdály noční můry z minulosti. Pevně jsem ho držela v náručí s vědomím, že je to naposledy. S vědomím, že když ho pustím, roztříštíme se oba. Stále žádné slzy, jen "proč?"
"Jsi jako tvoje máma, egoistická, zlá a sobecká." Zvonila mi Mikeova slova v uších. A mrtvá, dodal jsem v
duchu.
Zvedla jsem se a jako robot mu podala klíče od jeho bytu a přinesla věci ze skříně. CHtěla jsem si stáhnout prsten.
"Nech si ho," vyhrkl. "Je tvůj."
Ale já se na ten zasranej slib věčnosti nemohla ani podívat. Zbytek už mám v mlze, jakoby mě mozek chtěl alespoň trochu ušetřit od tý nekonečný bolesti, která se mi už na věčnost usadila v hrudi.
"Čekal jsem, že to bude horší."
"Mikeu, prosimtě běž."
Naposledy mě objal. Naposledy mě políbil. A pak, se za ním s cinknutím zavřely dvěře. V tu chvíli, kdy dveře zapadly na svoje místo, jsem se zhroutila. Bez jediné slzy, jen jsem se sesunula na zem a všechno zčernalo.
2.6.2014
Months of goodbye
"Kio?! Posloucháš mě vůbec?!" vytrhl mě Mikeův hlas ze vzpomínek. Musela jsem několikrát zamrkat,
abych doostřila a rozehnala slzy.
"Co jsi říkal?"
"Že odjíždím do Ruska, hledat zbytek rodiny z babiččiny strany a už ti nebudu ničit život."
Vzpoměla jsem si i na to, jak jsem viděl poprvý Mikeovu babičku Naďu. Byla to ruska jak poleno, chtěla pro svojí dceru a její dva syny lepší život, tak je dostala do Států, ale Mikeova máma, nebyla rodinný typ. Vzala si jakéhosi Cartera a pak zmizela a kluky i se svou mámou nechala v New Yorku. Jediné co Mikeovi s Maxem zanechala, bylo typicky americké příjmění, nic víc.
"Miluješ ho?"
tentokrát jsem Mikeův dotaz neprošvihla.
"Koho?" zkusila jsem se zeptat.
Podíval se na mě pohledem ve stylu, nejsem blbej.
"Nevím Mikeu. Jestli jo, tak rozhodně jinak než tebe." odpověděla jsem upřímně.
"Chtěl jsem se rozloučit lásko."
Vzal mojí tvář do dlaní, tak jako vždycky a přitiskl svoje čelo na mé. Byl to takový náš rituál před každým jeho závodem.
"Budeš moje už navždycky Kio, miluju tě."
"Miluju tě Speedy," oslovila jsem ho něžně jeho závodnickou přezdívkou.
Myslím, že tohle byl náš nejdokonalejší polibek. Byly v něm všechny emoce, které jsme nedokázali říct. Že se navzájem omlouváme. Že se navždy milujeme. Že je nám líto, že to nevyšlo. Že to bylo úžasný. Že jsme si navzájem byli vším. Že jsme byli vyjímeční jeden pro druhého a že nám to třeba vyjde v jiném životě.
A když se za ním zavřely dveře tentokrát, ulevilo se mi. Bylo to jako dočíst a zaklapnout milovanou knihu. Mrzí vás, že je konec, ale víte, že jednou to skončit muselo. Víc stránek už není. Ale je to dobrá bolest, taková o
které víte, že stála za to. A já? Mužu jít s klidnou duší balit.

Two Miss Smith (31)

10. november 2015 at 15:18 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf

31.5.2014
Two Miss Smith
"KURTIZÁNA"


...Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace......

Ráno po kurzu jsem s Andym doprodala detaily svého ďábelsky geniálního plánu a on mi opravdu dal kontakt na novináře z Timesů, ze společenské rubriky. Dostat někoho do průseru, jen díky telefonátu jednomu novináři je fakt hračka.

Odpoledne za mnou dorazila Beca a probraly jsme naší část plánu. Bože, když jsem nás viděla v těch hadrech, jak vypadáme jako kurvy, měla jsem chuť nám pár bankovek nacpat do korzetů a pod lem šatů. Ale pro náš plán to bylo ideální.
"Páni Kiaro, vím, že ti jeblo, ale takovouhle šílenost bych čekala spíš od sebe než od tebe."
Udělala jsem pár kroků v těch botách alá děvka a kožené šaty hrozivě zavrzaly. "Jo nejsem si jistá, jestli se moje vnitřnosti po svlečení tý hrůzy vrátí na správný místo," ušklíbla jsem se na ni a šla najít pro změnu v mojí skříni dva dlouhé Burberyy kabáty a Ray Bany na alespoň částečný zakrytí našich obličejů. Becs šla z extrému do extrému jako vždy a na hlavu si nasadila zrzavou paruku. Jop dokonalý kurvy-kurtizány, mohly jsme založit klub Nymf.

Josh nás s vysoko zdviženým obočím nabral do Audi.
"Neptej se!" varovala jsem ho preventivně, ještě než se stihl nadechnout k otázce. Přikývl.
"Kam to bude?" zeptal se mě s očima upřenýma do zpětného zrcátka na naše odrazy.
"Manhattan, Pharmaceutical Enteprisses," zněla moje odpověď.

Vystupovat z nízký Audiny na deseticentimetrových podpatcích je docela o zlomení nohy a alespoň na mě musel bejt fakt komickej pohled.
Teď už nás čekalo jen nebezpečí v podobě naleštený mramorový podlahy ve vestibulu. Zaklesly jsme se s Becou do sebe modlily se, aby byly moje kabáty dostatečně dlouhé a nevyhodili nás z budovy ještě dřív, než cokoliv provedem. Slova se ujala Beca, byla jsem zvědavá, zda kouzlo její osobnosti funguje i na ženský . Ještě jsem jí rychle šeptala, "nezapomeň, máme říct, že známe Marka z účetního."

"Ehm, ahoj," oslovila Beca recepční e lehce se naklonila přes pultík, ale jen tak, aby jí nevlezla do osobního
prostoru. Afektovaně začichala. "Nádherně voníš, to je Dior?" štěbetala dál. Becs je prostě neodolatelná. Dívka se usmála.
"No jasně, Obsession."
Beca jí notovala a vypískla, "tu přímo zbožňuju." Zadívala se jí na jmenovku, " poslyš Cathy, ten vtipálek Mark z účetního zas něco vymyslel, pustíš nás nahoru?"
Dívka se nervózně ošila. "Když já bych neměla." Znervózněla jsem.
Becs se nehodlala vzdát, "Ale no tak, když nás nepustíš nahoru, tak tě pak nebudu moct na oplátku pozvat na kafe."
Lehce zrudla a s nesmělým úsměvem nám podala visačky s nápisy návštěvníci.
No to mě poser! My se potřebujem dostat nahoru, což Beca zvládla levou zadní a ještě si domluvila rande a jako bonus přesvědčila heteračku, že rande s holkou by nebylo špatný. Bože, já tu holku fakt miluju. Ona by snad i Maxe přesvědčila, aby se s ní vyspal.

Co maj sakra všichni ředitelé s tou posedlostí stým patrem?!! Přemýšlela jsem při cestě výtahem. Carl Siegfried-ředitel Pharmaceutical Enterprisses. Jedna krásná manželka a dvě roztomilý dětičky v domu na předmětí s bílým laťkovým plotem a uslintaným labradorem. A já mu ten Americkej sen hodlám zničit. Mrcha je mrtvá, ať žije Mrcha.

Ještě, že tyhle chlapy mají rádi soukromí ve svých kanclech a mohly jsme se s Becou dostat nepozorovaně až dovnitř. Sice budeme na kamerách, ale vzhledem k našim ohozům nebyla moc velká šance, že nás na nahrávkách někdo pozná.
Becs usadila svůj perfektní zadek na drahej mahagonovej stůl. Naklonila hlavu na stranu a namotala si pramen falešných vlasů z paruky na prst. "Co myslíš, prováděl už něco takovýho na tomhle stole?" zeptala se a rozpustile se zasmála.
"Jo vsadila bych boty, že jo." Odpověla jsem jí skrytá za zrcadlovkou, kterou jsem rozebranou vytáhla z kabelky a
zase ji poskládala dohromady. Parkrát jsem jí cvakla sedící na stole. Pan Siegfried je je přímo posedlý tím, že vypadají jako dokonalá rodinka. Dostanu ho. Vrazila jsem Bece do ruky rodinou fotografii. Lehce našpulila rty a obtiskla červenou rtěnku na sklo a já cvakala jeden snímek za druhým.
Ještě naposled jsem volala ajťákovi, na kterém náš plán závisel. "Dwayne, bude to fungovat?" Z duhého konce se ozvalo zběsilé cvakání klávesnice. "Jo, už jsem to zapnul a obraz je čistej, akorát si dej ty vlasy na stranu, máš je přes čočku kamery."
Přehodila jsem si vlasy dozadu. "Lepší?"

"Jo super. Zavolej, až skončíte." Rozloučit už jsem se nestihla, protože samotný pan ředitel se vřítil do kanceláře.
Jako první se vzpamatoval Beca. "Ahoj kocoure, mámě tě pozdravovat od Marka." Natáhla se směrem k němu. Elegantně seskočila ze stolu a shodila při tom tužku ze stolu.
"Co tady děláte?"
Prohrábla jsem si vlasy a sehnula se pro tužku tak, aby měl dokonalý výhled na můj zadek. "Přišly jsme si užít trochu srandy."
Becs ho popadla za kravatu. "Carle, řekni, nejsi někdy unavený z práce?" Popadl Becs za zadek a my obě měly cukání mu jednu napálit. "Mm a co takhle trochu bublinek?" Navrhla jsem laškovně a modlila se, ať kývne.
Díkybohu se usmál, takovým tím úchyláckým úsměvem. O to míň mi ho bude líto. Byl tak nadrženej a uslintanej, že si nevšiml, že jsme si s Becou nalily, ale ani necucly. Jen pro jistotu.

Po mojí kokainový aféře, jsem si udělala pár kamarádů, no řekněme v né zrovna nejlepší společnosti. Radši jsem se ani neptala, co v tý flašce bylo. Chápejte, věrohodný popření. Jistota je jistota.
Jediná chybička v našem plánu byla ta, že jsme nevzaly v potaz to, jak moc těžkej je chlap v bezvědomí. Takže jsme se s Becou při aranžování jeho a nás na fotky, docela zapotily. Alespoň to bude víc věrohodný.

"Ok, Dwayne, skončily jsme, co teď?"
"Prostě teď píchni tu flashku do USB portu, je na ní program a ten se o to postará. Pak na tebe vyskočí tabulka a tu
potvrdíš, bude to trvat tak pět minut, tak se zatím sbalte. Pa."
Ukončila jsem hovor a připojila flanku, mezitím jsme se s Becou převlíkly do kostýmků. Jo odchod už bude hračka. Vyběhly jsme z budovy s flashkou obsahující fotky a dokumenty. Chichotaly jsme se v ohozu pro podnikatelky. Tak tohle bylo fakt snadný, teď přijde ta těžší část, říct Bece, že to byla nejspíš naše poslední šílená akce.
Popadla jsem jí za loket, popadajíc dech z předchozího záchvatu smíchu. "Becs, musím ti něco důležitýho říct." Nervózně se ošila.
"Já taky."
"Tak fajn, na tři to řeknem obě, jako vždycky."
Začala jsem odpočítávat. "Tři, dva, jedna…"
"Odjíždím ze Států." Vyhrkly jsme obě dvě naráz. Vzpamatovala jsem se jako první.
"No, hádám, že si navzájem dlužíme pivo."
"Kam?" zeptala se Beca.
"Do Kanady, s taťkou na služebku na půl roku." Omluvně jsem pokrčila rameny, už zas.
"Já do Francie za Pierem. A na jak dlouho ještě nevím." Aha, tak tam zmizela, když jí Jake sháněl.
"Tak alespoň, že s jazykem jsme obě stějně v prdeli." Poznamenala jsem ironicky.
Zapálila si cigaretu a koukla na mě zpod řas tím jejím pohledem, že to nějak dopadne. "To tu všechno necháš? Včetně svýho trojúhelníku a školy? Přátel?"
Ukradla jsem jí cigaretu a potáhla. Dala jsem si načas, než jsem vyfoukla kouř a odpověděla. "Možná je to pro nás obě dobře víš, šance začít znova."
Vzala mě kolem ramen, "jo to máš asi pravdu." Ušklíbla se na mě tím, pojďme provést rošťárnu úsměvem. "Takže co budeme dělat náš první den, našeho posledního měsíce?"
"Mmm uděláme ještě jeden průšvih a pak pár telefonátů." Nastavila jsem jí dlaň na placáka, "jsi pro?"

A poučení pro dnešní den? Nikdy nevěř Kurtizáně- může si jí koupit kdokoliv. Nevím, co Dwayne udělal s těma datama z flashky, ale našel důkazy o převodu peněz na účet Zeecka Bauera a kopie dokumentů Huntington Medicals, dokonce i s patentovými copyrighty a čísly nových léků, nebo chirurgických nástrojů. Zjistil podle IP adresy, že byly stažený ze Zeeckova kompu.
Zeeck Bauer, muž číslo dvě v tomhle dobrodružství. A naneštěstí pro mě ten sexy týpek, z taťkovy firmy, kterej prodával informace. Kdybych nebyla mrcha, bylo by mi ho líto, už jen proto, jak sexy byl. Mentální facka. Plesk. Kecám, nebylo. Nechápala jsem, co všechno dokázali taťkovi právníci na ně vyhrabat. Kam se na ně hrabe tajná služba. Jen neměli ten nejdůležitější důkaz, který by spojil toho sráče Zecka z naší firmy a konkurenční Pharmaceutical a jejich šéfa Carla. Jenže to ještě neměli v týmu mě a Becu. My dvě ten důkaz dostaly.

Až se mi dneska večer ten sráč dostane do rukou, bude litovat, že se narodil. Čekala jsem s Joshem v Audi před naší firmou. V půl pátý mi Davis volal, že to Zeeck pomalu balí, ať dorazím. Znovu jsem na sebe hodila děvkovský šaty. Naposledy jsem Joshe instruovala. "Joshi, až mě vysadíš, dojeď pro toho novináře, na tuhle adresu," podala jsem mu notně sežvejkanej papír, jak jsem ho nervózně žmoulala. "A až tě prozvoním, pošli ho nahoru. On ví, co má dělat." Alespoň jsem v to doufala.
O deset minut později už jsem "omylem" u výtahu narazila do Zeecka Bauera. Věřte v těch deseticentimetrových jehlách nebyl zas až takovej problém sebou plácnout na na podlahu, šlo to samo. Bála jsem se, aby mi nespadla zrzavá paruka vypůjčená od Becy kvůli kamerám. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Nenápadně jsem poodhrnula kabát a ukázala nohy.
"Moc se vám omlouvám, vůbec jsem vás neviděl, slečno?" No, tak ten se s tím nesere. Tím líp pro mě.
"Vivien," odpověděla jsem a snažila se elegantně z podlahy. "Au," vykřikla jsem a chytila se za kotník. "Myslím, že
je to vymknuté, jak jen se teď dostanu domů." Prosím sežer to. Sehnul se ke mně a jemně mi přejel dlaní po kotníku. Svatá matko. Mysli na to, že je to sráč co prodává informace a ne na to, že jsi měsíc s nikým nespala, přikazovala jsem svojí hlavě. "Vymknuté to nebude, ale v kuchyňce bude nějaký led, trochu to zchladíme." Při posledním slově mi zazíral na stehna. Odkašlal si. "Můžu vás vzít k sobě do kanceláře, ať tu na té podlaze nenastydnete." Jo rozhodně potřebuju zchladit, ale kotník to určitě není. "Páni, takže nejenom fešák, ale i gentleman." A kurevník, běželo mi hlavou. Přesunul svůj upřený pohled na můj obličej, "a ty jsi zase ta nejkrásnější zrzka, co jsem kdy viděl." V duchu jsem měla záchvat smíchu, jo kdybys věděl frajere. Zvedl mě do náruče a odnesl do svojí kanceláře. Ještěže je taťka všechny vybavil těma fajn koženejma gaučema. Položil mě na něj a odešel pro led. Přejela jsem dlaní po kůži. Hm s kolika ženskejma už tady asi spal?
Vrátil se se dvěma hrnečky kafe a mraženým hráškem.
"Kávu?"
"Černou jako moje duše," odpověděla jsem, když jsem viděla, že on má s mlékem. Ten chlap mi neskutečně hrál do
karet a když mi podával hrnek, upustila jsem ho na zem. "O můj bože, dneska jsem tak nešikovná," dobře, brzdi holka. Npřehrávej. Snažila jsem se sehnout pro hrníček, tak aby si mohl pečliv prohlédnout můj výstřih.
"To nevadí, donesu jinou."
Ujistila jsem se, že zašel za roh a do hrnku s jeho kafem mu nasypala oblbovák a rychle sebou plácla zpátky na gauč.

Odpadl v celku rychle. Sice měl otevřený oči, ale mlel totální sračky. Svlékla jsem ho a izolačkou připoutala k židli. No, né že bych si to užívala, ale užívala.
Brnkla jsem tomu novináři a vyblejskli jsme pár fotek a já mu předala veškeré informace pro článek. Usmál se.
"Myslím, že tebe bych kočko nasrat nechtěl."
Sladce jsem se usmála. "No to bych ti radila." Mrkla jsem na něj.

Když odešel, tak jsem si na Zeekově stole našla pěknou černou lihovku a na jeho zrádcovském, ikdyž moc pěkném těle jsem mu nechala pár krásných vzkazíků. Jako zasranej práskač, udavač nebo můj nejoblíbenější, falešnej zmrd.
Miluju americký vynálezy, jako třeba americkou pásku. To je taková ta úžasná stříbrná izolačka, která velice, ale velice pevně drží. Tak tu jsem nalepila všude, kde měl chlupy, doufám, že ho to bude kurevsky bolet, až ho budou odlepovat. A ne nejsem psychotická mrcha, jsem prostě jen Mrcha.
Do ucha jsem mu ještě pošeptala : " pozdravuje tě Carl." Bude si myslet, že to byl on a napráskají se navzájem. Poslední kousek izolačky jsem mu nalepila přes pusu a hádejte, co jsem tam nakreslila? Ano, hádáte správně, čuráka. Viňte mě z neslušnosti, ale ono se to přímo nabízelo.

Shodila jsem ze sebe ty šílený hadry a zavolala ochrance, že jsem ho takhle našla v kanclu a poprosila jsem je, ať ho takhle vyvezou ven. Výhoda, když něco patří vašemu otci? Nikdo se neptá co a proč.

Hned další den hlásal obří titulek v Timesech: ZAMĚSTNANEC HUNTINGTON MEDICAL PŘISTIŽEN S PROSTITUTKOU POD VLIVEM NEZNÁMÉ DROGY. Přímo ve firmě, díky čemuž se přišlo na fakt, že prodával interní iformace konkureční firmě a zpronevěřil vysoký obnos financí této instituce. Leo Huntington CEO a majitel, jež si zakládá na skvělé pověsti své firmy, už chystá na Zeeka Bauera žalobu, o jejímž rozsahu zatím nechtěl hovořit. Pokračování na straně pět a šest.

Nemáš zač tati. Tak a je to za náma. Poslední průšvih s Becou.


It´s not easy to be a woman, or man, or just human

8. november 2015 at 17:20 | Elie |  Úvahy
Jednou zas o tom, jak se lidé bojí býti lidmi. Poslední dobou se tady na blogu rozjel takový trend psát články o tom, jak je težké býti ženou či mužem a kdo to má vlastně těžší. Takže úvod, po kterém není jasné o čem článek bude splněn.

Internet, časopisy, televize všechna tahle média denně chrlí doslova tuny "odborných" článků, obzvlášť v dámských časopisech je těchto článků požehnaně, o tom jak být dokonalou ženou či mužem. Jak být dokonalou milenkou či kuchařkou, dokonalou manažerkou, jak být perfektním milencem, jak si dokonale sladit kravatu s ponožkami. Jak být perfektním otcem, jak si oblíbit tchýni, jak mít dokonalý make-up, jak být dokonale oholen a spoustu dalších jak být dokonale někdo jiný. Asi jsme se pochopili o co mi jde.

Chceme tak moc někým být, až jsme zapomněli, vlastně prostě a jednoduše jen být.
Vlastně chápu, proč se muži bojí být muži, protože nás krásné a křehké ženy, právě tyto články bombardují tím, že dokážeme vést vlastní firmu, jít do armády, být dokonalé matky, kuchařky a milenky, ale za tu cenu, že zapomínáme být ženami. Přesvědčily jsme samy sebe, že vlastně muže vůbec nepotřebujeme. Ale omyl dámy, potřebujeme. Jasně, taky si zvládnu postavit botník, přibít obraz, nebo nastartovat auto přes kabely i ten počítač si opravím, když na to přijde, ALE proč neudělat svému chlapovi radost, když mi přibije poličku, nebo otevře sklenici pitomých kyselých okurek? Ten jeho nadšený výraz, když může být mým hrdinou prostě za to stojí. Není to přece o tom, že bych slevila ze své hrdosti, nebo sebevědomí, ale ty okurky jsou važně zákeřné. Je to jen o tom, taky jednou být křehkou ženou. Nic mě to nestojí. To je to, co jsme my ženy zapomněly. Občas přece není špatné si pobrečet, nebo požádat o pomoc. Hrozně ráda se schoulím v náručí svého dvoumetrového přítele. Není to ukázka slabosti. Je to pocit bezpečí, je to důkaz toho, že já jsem jeho žena a on můj muž. Důkaz lidské koexistence.

Chápu ty chlapy, že se bojí nám s něčím pomáhat, protože místo děkování kritizujeme. Nebo to radši uděláme za každou cenu samy. Mužům je dle antropologického hlediska přisuzována určitá hierarchie dle jejich výsledků, což znamená, že řekneme-li to velice jednuduše si vrzne ten, který je nejlepší. Což je podle dnešních standartů auto, prachy, vysoká pracovní pozice, vzhled, rozumíme si, že?
Chápu, že se jim do toho moc nechce, protože ten tlak na ně je obrovský, ale ten samý je vyvíjen i na nás ženy. V podstatě jsme tlačeny k tomu být dokonalé, perfektní a nezávislé. A muži také. Nemáš prachy a auto? Tak mě ani nebal, obejdu se bez tebe.

Neříkám, že bychom měly být hysterickými dívkami v nesnázích, jen trošku přibrzdit. Protože pánové, co si budem lhát, není nic víc sexy, než ženská, která má sebevědomí a je spokojená sama se sebou, ale nic by se nemělo přehánět. Nechápu ty nenávistné články, proti mužům, že jsou prasata a neumí se chovat, jasně muži jsou prostě muži. Od nás žen je to vlastně snobárna naruby, špatně pochopený feminismus. Ten tvrdí, že ženy a muži jsou si rovni, ale na to se občas zapomíná a jaksi se z toho stalo, že my ženy jsme něco víc. Tak proč by se v podstatě měli o něco snažit, když je odsoudíme rovnou.
Ale ono to bohužel platí i obráceně. Muži, chcete dokonalé milenky, manželky, kuchařky, ale my nejsme schopné vám to dát a díky vlivu médií se kvůli tomu obě pohlaví trápí, že prostě jako lidé nejsme schopni plnit určité normy dané společností. Dokonale si tím pěstujeme syndrom vyhoření a pocit méněcennosti, protože nedokážeme to a tohle. Jenže tyhle šílené normy v rámci honby za nemožným si nastavujeme my sami.
Pak vidíte ty nádherné dokonalé krásné sebevědomé ženy, které jsou samy, protože se jich muži bojí. A vidíte ty krásné sebevědomé muže, jak nás sbalí a semelou a po noci opustí. A my jim pak nadáváme, že jsou takoví, ale oni jsou utvrzování v tom, že je to správné. Měli bychom si být navzájem blíž a přitom jsme si tak vzdálení. Muži se bojí projevovat city, protože je společnost utvrdila v tom, že je to špatné. Takže muži jsou bezcitní dobytci a ženy ledové mrchy.

Mějte seběvědomí. Je to pro nás dobré, žene nás to vpřed a nutí nás to se zlepšovat, ale v rozumné míře. Mějte rádi sami sebe, je to důležité. Jen Vás prosím, muži buďte muži a ženy, buďte ženy, buďte lidmi.
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie