April 2015

Nasrat namotávačům

26. april 2015 at 22:56 | Elie |  Básničky
Jsem hodná, milá a tak dál
ale občas to to mám v piči
jenže nejsem posraný kloubko nití,
abys mě namotával
mě tohle nebaví,
abys mi do hlavy hustil
že jsme všechny toulavý
a každá Tě opustí
když dneska nedáš každýmu, jsi fakt vzácný zboží
ale každej si chce zapíchat, o to tady běží
vždyť jde stále o tu vnitřní krásu
už je to tu zase, slyšíš ten neupřímný podtón?
proto těch zmalovanejch "dámiček" je tu celej zástup
každou z nich si večer rozbalíš jako malý bonbon
však ty stále hledáš tu pravou
co jí občas nahradí i ta levá dlaň
ale, že bys třeba miloval, od toho Tě osud chraň
mě je totiž u prdele tvoje BMW
protože si jednou vydělám na svoje
a s loktem z vokna, vyfakuju všechny namotávací toye

Nation of losers?

26. april 2015 at 20:34 | Elie |  Básničky
Jak nás vidí svět?
Chlast, lenost a fet
Stěžování u piva, jak je těžká doba
Jo hochu musíš makat fest a zbytek se poddá
To my, jedinci, tvoříme tuhle dobu
A stejně v sobě nosíme závistivou zlobu
Že soused se má trochu líp
Chtěl bys jeho život mít
Nahoru na Hrad nadáváte každou chvíli
Ale zapomínáte, že jste si ho odvolili
Chtěl bys to a chtěl bys tamto
Nejdřív budeš muset máknout
Nemusíš mít miliony, stačí když po Tobě odkaz zbyde
Že budeš žít v srdcích, ve svých dětech, v lidech
Až přijde poslední den
Tys mohl říct jen
Žil jsem jednou, ale jako pán
Čistý svědomí a hrdou duši mám
Až přijde ten úplně poslední dech
Mohls hrdě zařvat byl jsem ČECH

Světlo na konci lednice

26. april 2015 at 20:32 | Elie |  Téma Týdne
Pendlovky po dědovi půlnoc odbíjí
a v Tobě se zase probouzí
hlad
mlaskavé zvuky v přízemí
a kuchyňských dlaždiček chlad
ty zvuky Tě děsí, po špičkách našlapuješ
a u sněhobílé lednice překvapuješ
sestru s hubou plnou okurek v láku
a do pyžama utírá mastné dlaně od uheráku
mrknete na sebe a uzavřete pakt
víte, že je to tajemství a nezvratitelný fakt
že jste rády velice
za to světlo na konci lednice
(zdroj po kliknutí na obrázek)

Torture playing on repete

22. april 2015 at 21:33 | Elie |  Téma Týdne
Pokud vím, nikdy jsem nebyla ten typ blogerky, která píše všeobjímající články, plné vzletných slov, vytržené z kontextu, tajemné, záhadné plné dlouhých souvětí, ale s žádným smyslem, nic neříkající. Takové ty které vás nadchnou, ale nerozumíte jim, jen z nich máte pocit jakési sounáležitosti, souznění, ale význam uniká. Leckdy ani sám autor neví, co tím vlastně chtěl říct. Takové ty až moc poetické a vznosné.
A právě teď si připadám jako jeden z těch článků. Jako velká spousta slov naspaných do určité formy. Jedno velké všeobjímající, překypující klišé. Jako magnet obsahující stejné póly. Čím víc mě to k někomu nějakým směrem táhne, tím větší snahu mám běžet na opačnou stranu. Plně mi dochází význam slovních obratů jako mít někoho pod kůží a plně doceňuji krásu ironie.
Ty váhavé chvíle, kdy stojíte na hraně útesu bez nádechu a čekáte, na jakou stranu se překlopíte, zda spadnete dolů, či nikoliv.
Dusí mě jediná věc, ve které jsem kdy byla dobrá. Má vlastní slova, protože pomocí nich se moje pochybnosti stávají reálnými, dostávají fyzickou podobu. Ty váhavé chvíle, kdy něco nevíte a musíte se rozhodnout, nebo vlastně to víte, jen se bojíte to vyslovit, protože potom se to stane skutečné. Rozhodnutí, která uděláte a přesně v tu chvíli, kdy se rozhodnete pro jednu z možností, víte, že to měla být přesně ta druhá. Sice nemáte tušení jak, ale víte to. A rozhodně si budete muset další šanci tvrdě vybojovat. Jak dlouho asi můžete ohýbat větev, než povolí, zlomí se a praští vás přitom přímo mezi oči? Kolikrát jsme schopni o něco bojovat, když nás ten boj pokaždé stojí část duše? Je možné mít volné tělo, ale svázanou mysl, duši i srdce?
Jsem chodící paradox, jsem chodící oxymorón, hlavolam bez řešení. Jenže, co když se najde někdo, kdo je ochotný za nás bojovat, aniž by o tom jeden z nás měl tušení? Někdo, kdo nás tlačí na samé hranice našich možností, zkouší ná,s a přesto mu to projde. Neptá se. Prostě jedná. Když to nejde přes zeď, půjde to skrz.
Boří zdi. Moje zdi. Ty dokonalé, pečlivě vyspárované zdi bez jediné prasklinky, jako by byly z papíru. Neklepal. Prostě rozrazil dveře s drzým úšklebkem a výrazem, tak tady mě máte, hvězda dorazila.
Po vyslovení naprosto mylné domněnky, o které jsem věděla, že je naprosto mylná ve chvíli, kdy mi splynula ze rtů. Získala fyzickou podobu.
Táhne mě to blíž a blíž. Kdy přepadnu? Kdy prohraju? Fascinuje mě ta síla. Tichá síla a silné srdce. Oči. "Protože oči mluví vždycky." Fascinuje mě to, co je za nimi skryté. Melancholie, hloubka, příběh, bojovnost, zrada, zlost na celý svět, promarněné příležitosti, hrubost, nevychovanost, dokonalá přetvářka. Podstata. Všechno v nich. Nedokonalost, bez lží. Duše. Vidím skrz, je to vzájemné. Ptám se proč? Obraz těch dokonale smutných očí, nedokonalého majitele, vypálených do mého mozku. Zvláštní přátelství, které se nedá definovat.
A otázka, co když je to všechno jinak? Ví, že nikdy nebude ničí hrdina. Ani nemůže být. Nevychovaný parchant navenek, neotřesitelná maska hráče pokeru. Ale uvnitř sám sebe druhý extrém. Pozor na image zlého hocha. Perfektní mimikry. Nekonečné představení a derniéra v nedohlednu. K blufování celého stolu musíte být zatraceně chytří. Vlastně nejchytřejší v místnosti.
Ten pocit, když fandíte zápornému hrdinovi filmu, protože něco tiché a zvrácené ve vás si to zlo užívá. Co si budeme nalhávat, klaďasové jsou většinou nudní a předvídatelní, ale on ne, ale padouši nejsou. Co by vlastně byli klaďasové bez záporáků? Nic. Jsme moc velcí pokrytci, abychom to přiznali. Nemám ho pod kůží a on to neví. Dobře pro něj.
Nekonečné, neklidné zelenošedé moře a uprostřed něj karamelový kousek pevniny. Kdo by se netopil. Mám na to, abych to přiznala? Najednou přišel rádiový klid. Jen šumění okolních frekvencí ve ztracení komunikaci. Duchové kolem nás. Drze krouží, vyčkávají, až budou moci udeřit, otevřít staré rány. Promítat minulost za víčky. Míhající se okamžiky vyprchaného štěstí, ukradená radost. Zmizelá touha. Neexistující spojení. Ztracený pocit, sprosté slovo na L. Malá jiskřička. Hrozí požár? Žádná náprava, jen akceptace aktuálního stavu lidí věcí. Zvláštní energie mezi lidmi, ale pro jistotu vynechme definice a pojmenování. Zběsilý úprk před vlastní hlavou. Jako malý křeček v běhacím kolečku. Dokud nepadnu. Pád na hubu je taky přeci pohyb vpřed, ne?
Chci se opít, vypálit mozkové buňky do zapomnění a být na pár hodin v blažené nevědomosti. Ach ty abstinente. Život je jako hnusná ranní kocovina. Otravný, ale nějak to musíte přetrpět a zase je líp.
Prý vypadám šťastná v určitých chvílích. Taky, že jsem, ale jenom v těch určitých chvílích. Hádej proč. Chci být vítěz, jenže to bych musela nejdřív začít hrát. Jak hrát hru, která nemá pravidla? Proč se zdáme fascinováni nedosažitelným?
Nečekané okamžiky klidu a porozumění. Myslela jsem, že jsem nedotknutelná. Královna švindlu a přetvářky. Dokonalá fasáda v nekonečném filmu, kde se má role stala mým životem. Kdo je ona a kdo jsem já? Protože jsme jedna druhé součástí. Stačil jediný večer, jediný čin, jediný nevědomý dotyk, který nejspíš neznamenal nic a zároveň všechno. Jediný dotyk, aby se ta dokonalá fasáda roztříštila. Abych se já roztříštila. Na miliony útržků. Tak jako sklo, jenž odolá několika těžkým ranám a pak stačí nepatrné jemné ťuknutí, něžný impuls, který se sice mezi těžkými ranami ztratí, ale postupně rozvibruje sklo. Břink! Tisíce ba miliony střepů se rozletí všude.
Můžu mluvit o hrdosti, ale dobře vím, že je to strach. Strach, že právě dva poškození lidé mohou tvořit dokonalý celek.
Dokaž mi prosím, že se mýlím. Zklamej mě prosím, ať můžu říct, že jsem to čekala a vrátit se do své ulity. Ubliž mi, zraň mě, muč! Zpráskej mě jako prašivého psa, ať mohu utéct před Tebou a svou hlavou a můžu se soustředit na utápění v bolesti. Protože naděje je daleko mučivější, než utrpení. Chci konečné řešení, abych mohla utéct. Slyšíš?! já doslova škemrám o odmítnutí, tak proč Ti na mě záleží? Proč se staráš a netáhneš pryč jako ostatní? Opusť mě, nech si své přátelství a já se z toho možná nezblázním.
Nutíš mě jít přes napnuté lano v závratné výšce a ještě do něj drnkneš, ať to mám co nejtěžší. Nečekáš dole, abys mě mohl chytit. Kdepak, ještě se mi vysměješ, když spadnu. Nutíš mě cítit se silnější, drzejší, živější, dravější. Ale sám jsi ztracený. Pro mě, jsi víceméně knihou. A já jsem dobrá čtenářka. Já se změním. Ty ne. Prostě jen z principu zůstaneš stejný. To obdivuju. Je to neuvěřitelně hloupé, ale svým způsobem statečné. Škoda, že takhle statečně nebojuješ i v jiných situacích. Ne vždycky se dají věci řešit během s hlavou proti zdi.
Jsi drzý, zlý, protivný, nevychovaný, bez sociálního filtru. To je možná klíčem. Chlastáš, hulíš, kouříš, prototyp člověka, o kterého bych nezavadila ani pohledem. Milý umíš být jen nalitý, anebo když víš, že se na Tebe nikdo nedívá, ale mě jsi to ukázal. Když víš, že se na Tebe nikdo nedívá, povolíš ze své přetvářky, svěsíš ramena, přestaneš být napjatý. Usadí se Ti v očích podivná melancholie. Heh, pochybuji, že by se našel další člověk, který by použil slovo melancholie ve spojení s Tebou. Definice oxymorónu., tak moc si to spojení s Tebou odporuje.
Jsi schizofrenní, protože jinak si nedovedu Tvoje chování vysvětlit. Něco tvrdíš a vzápětí to svým chováním naprosto popřeš, Jen by mě zajímal počet lidí, kteří Tě skutečně znají, rozhodně se mezi ně nepočítám. Z nějakého důvodu mi věříš. Vlastně ne z nějakého, věříš mi, protože jsem hodná holka. Ty zlý chlapec, protiklady. Plus a mínus. Chce se mi z toho smát, evidentně je v tom nějaká rovnováha.
Oba víme, že jsme určitým způsobem překročili hranici, jen ještě nevíme jak a kterým směrem. Přemýšlím, zda opravdu chci, abys mě nechal na pokoji. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek a já mám pocit, že na krku nosím nápis s cedulí MUČENÍ POVOLENO.
Zaklapnu sešit, protože slyším na chodbě lékařovy kroky. Povinné léky. Ještě dopíšu datum.
26. 9. 2015 Psychiatrická léčebna Fairwiew

Who's laughing now?

19. april 2015 at 12:40 | Elie |  Téma Týdne
Nasraná maximálně sama na sebe,
když Tě někdo pojebe,
že vrátíš ten úder to už víš,
řekneš nasrat až budou chtít blíž
Tak makej, makej, žádný výmluvy
koukej jen dopředu, zapomeň na nuly
až Tě přestane hnát vztek
a přijde ten věk,
kdy budeš Královna
vzpomeň v jaký žumpě jsi začala
po dřině nohy na stůl
jedu na sto, žadný na půl
a až budeš v cíli stát
otoč se zpět, ať můžeš zamávat
s prostředním prstem zdviženým vzhůrua slovama : Svině, máte smůlu ;)


Torture allowed

13. april 2015 at 13:56 | Elie |  Téma Týdne
Torture me, please I wanna play
cause I love the players
in this games
here´s to much words to say
I have to swallow my pain
I'm begging you
on my knees
torture, bound me to you please
ties me up firmly
ties me whole
who can break the role
in game with no winners
I ´ve got ya under my skin
how could you get in?
torture me, try me, tie me
hurt me by spiky words
how long I can resist
this bittersweet symphony
your seductive influence on me
there´s ain´t love
it´s more like animal instincts
heated by passion
you can turn me off even turn me on...
(zdroj po kliknutí na obrázek)

Kolik názorů máš, tolikrát jsi člověkem??!

5. april 2015 at 19:37 | Elie |  Téma Týdne
Přijde mi, že poslední dobou, aby člověk byl širší společností považován za inteligetního, mu bohužel už nestačí normální selský rozum, ale musí mít názor na všechno. Ale opravdu na všechno. Zdá se mi, že se to stalo jakýmsi novým trendem, ať už na sociálních sítích, nebo v zakouřené hospodě. Že je to jakousi snad společenskou povinností vědět vše o všem. Chápu, že se spoustu lidí zajímá o dění ve světě, také patřím do té skupinky, ale rozhodně si o sobě nemyslím, že mi přísluší o určitých situacích vynášet jakkékoliv soudy.

Někdy je to až opravdu směšné, nutí mě to vypínat fb, což je dobře pro mě, ale proboha, ten fofr jakým se mění sdílené diskutované články, statusy, vtipy a situace, přece nemůže být únosný. Není přece možné, pro normálního člověka, ať už více či méně inteligetního si za tu chvíli o něčem udělat názor. Copak o tom nemusí přemýšlet? A je ten názor opravdu jeho nebo jen papouškuje co slyšel od "odborníků"? Co je to vlastně názor?

Možná to bude znít povýšeně, nebo nevychovaně, ale někteří z nás prostě musí řešit svůj život a ne s prominutím takové "pí****y " jako je rozdílná barva šatů, když ani navíc ta barva v tom původním znění nebyla tak podstatná, ale sdělení té reklamy o násilí. Zbytečně to rozhádalo spoustu lidí, kvůli naprosté kravině. Zajímalo by mě, kolik lidí opravdu pochopilo význam té reklamy.
Navíc tuto kauzu rychle vystřídaly miliony statusů o počasí, nezlobte se na mě, ale všichni snad máme doma okna a vidíme jak je venku, nebo snad ne?
Nebo to, že si Lidl dělá reklamu s pašováním kokainu a hmotnost se mění v každém článku, z 50 kil je najednou metrák, pak přijde tuna a nakonec už to nejspíš bude celý kamion.

Nebo neustálé omýlání nehody německého airbusu, ano je to tragédie, ale diskutovat o tom, co se tomu pilotovi honilo hlavou, je podle mě bezpředmětné. Nikdo nikdy nemůže na 100% vědět, co se někomu jinému honí v hlavě, každému z nás můze tzv. "mr***t" v hlavě. Copak to těm 150 mrtvým lidem nějakým způsobem pomůže, že to bude neustále omýláno ve zprávách? Co příbuzní, kteří si přejí klid? Co rodina toho pilota, který je obviňován, copak nemají nárok na klid? Ano, možná je to jeho vina, ale proč to lidi nenechají řešit inspektory, kterým to přísluší kvůli vyšetřování? Kolik z těch lidí sedělo v tom letadle? Nikdo. Všichni zemřeli. Kolik dalších konspiračních teorií se ještě vyrojí?

Nebo ty dvě slečny, které se po dvou letech vrátily domů ze zajetí. Nevím, zda je to k smíchu nebo k pláči názory typu, že si za to mohou samy. Ano určitě měly v plánu se nechat zajmout a dva roky v kuse sebou nechat zacházet jako s největším odpadem. Ale notak, kolik lidí dneska zmizí při pouhé dovolenkové cestě do Egypta? Zajímalo by mě kolik z těch lidí jezdí na dovolenou do Turecka k moři a do podobných destinací. To jsou lidé, kteří stojí za litování jako oběti únosu? Určují tuto litovací stupnici názory "odborníků", kteří nevytáhli paty z hospody od piva, natož za české hranice?

A když už jsem u toho východu, tak konflikt v Sýrii je další ožehavé téma, o kterém se diskutuje, ale upřímně, kdo z nás tam byl ve dvacátých letech minulého století, když opravdu začal?

Kolik z vás si v dneska vzpomene na děsivou epidemii Eboly? A obviňování lékařů, kteří se snažili pomáhat.

A co vystřílení redakce Charlie Hebdo? Oháněním se demokracii a svobodou projevu jim bylo k ničemu. Ano, jsem vděčná za demokracii a svobodu projevu. Jsem vděčná za to, že si můžu obarvit vlasy na červeno a nehrozí mi kriminál, nebo že si můžu každé ráno vybrat, co si vezmu na sebe, nebo psát co chci na svůj blog, ale občas je třeba si uvědomit, jakým způsobem tu svobodu využiju. Nelze očekávat, že když někdo strká nasliněné prsty do zásuvky od elektriky, že nedostane pecku proudem.

Kolik lidí si dnes ještě vzpomene na toho norského magora, který postřílel přes 80 lidí na ostrově? Kolik lidí si pamatuje jméno Breivik?

A co zemětřesí na Haiti? Nebo 11. září? Metanolová kauza? Chápete, co tím chci říct? Každá ta tragédie pomine tak rychle a je tak rychle nahrazena novou dychtivou senzací, že ani není možné tomu dobře a detailně porozumět za tak krátký čas.

Hlavní pointou tohohle článku není hanění toho, že má každý nějaký názor, který se liší od toho mého, ale jde mi o to, že dneska lidé mají názor úplně na všechno a přitom o těch situacích vědí naprosté h***o. Běžte a buďte tím člověkem, kterého se to týká, prožijte si ty situace a pak si o tom znovu promluvíme.
Ráda vedu debaty, vyslechnu si odlišné názory a buď s nimi souhlasím nebo ne, ale proboha mějte svůj názor podložený rozumnými argumenty a ukamenujte mě s nimi, pak uznám, že máte pravdu, ale argumentace typu, že támhle Pepa má kamaráda a ten kamarád má kamaráda...Známe to že?

Můj učitel na střední neustále říkal, že neumíme pracovat s informacemi, čím víc jich máme, tím víc jsme ztracení. Že máme nepřeberné množství infomací a možností, ale jsme líní si dohledávat zdroje a jejich pravdivost. Dnes vím, že měl pravdu a jeho slova by se měla někam zapsat. Ono není divu, při té neustále masírce mass médií ze všech stran. A většina z nás naivně věří, že když to psali na novinkách tak to bude pravda. Jenže ne všechno, co nám poví strýček Google a tetička Wikipedie je svatá pravda, to je třeba si uvědomit.
Jak už jsem psala výš, jsem ráda za demokracii, svobodu jako takovou a svobodu slova, ale zároveň mi přijde, že ti tzv. "odborníci" dostali možnost doslova "vyblejt" do éteru svoje stupidní názory, které nemají ani hlavu ani patu. Občas je dobré si uvědomit jakou formou svůj názor podáváme. Proto, když jdu s přáteli do hospody na pivo (čti limonádu), odpočinout si od práce a stresu a najde se někdo takový, kdo se zeptá a co si myslíš o...? Tak mi jen hlavou proběhne myšlenka proboha ty taky?

Don´t place your shits, where you eats (29)

4. april 2015 at 9:52 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
Ano, ano, já vím, shořím v pekle za to, že přidávám další kapitolu po tak dlouhé a to ještě ne celou. Pokračování se budu snažit dodat v průběhu dne. P.S.: Začíná to být ostrý :D Enyoj It!
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie