March 2015

Lovers

24. march 2015 at 21:38 | Elie |  Básničky
Milenci choulí se k sobě pod rozhlednou na lavičkách
propletené prsty, něžné polibky, neznají strach
co přijde, až slunce zapadne a skončí se den
stále tam budou sedět a zahřívat zkřehlé dlaně navzájem
a než paprsky zmizí, hýčkají křehké okamžiky dokonalého štěstí
je to tak čisté a krásné, až je to možná děsí
jsou tak krásně a sladce naivní
věří, že mráz už je nespálí
a já jim závidím tu lehkost a naivitu
hlupáčci, přesto jim to přeji
že mají tu malou mršku naději
a připomínají, jak sladké to může být
když je s kým se podělit

Just satisfied...

24. march 2015 at 21:12 | Elie |  Úvahy
Viděla jsem u nás v parku první sedmikrásky, drobné, sněhobílé krásky, jak vztahují svoje něžné bílé prstíky vstříc
slunečním paprskům. A kvítky zlatého deště, jak vyhřívají své žluté kalíšky a vypadaly tak spokojeně. Taky bych chtěla být tak jednoduše spokojená. Jenom díky slunečnímu svitu. Někdy si připadám jako ty kvítky a nastavuji bledou tvář vstříc žhnoucí hvězdě a doufám, že pod tím jemným popraškem pih, táhnoucích se mi přes nos a tváře, někdy spatříš opravdovou, obyčejnou mně.
Jako kdyby Slunce mohlo nějakým záhadným způsobem odhalit to, co se skrývá hluboko v nás. Rozpustit všechny ty fasády a masky, které jsme si nasadili tak strašně dávno, že už nám přijde, že jsou naší neoddělitelnou součástí. Tak jako nás teplo nutí svlékat si svršky, tak aby nás stejným způsobem nutilo svlékat si ty kostýmy ze hry, ve které nejsme hlavními postavami pěknou řádku repríz. Dokonce už ani to režisérské křeslo nám nepatří.
Stali bychom se hady a svlékali kůži tak dlouho, dokud bychom nebyli měkcí a poddajní jako kdysi, našli svoje pravé já. Možná, že teprve potom, bychom mohli vstřícně otočit své hlavy ke slunci a být dokonale a kompletně šťastni jen z pouhého faktu, že svítí a hřeje.
Autor-Elie, kopíruj se zdrojem

Scream and yell

16. march 2015 at 20:49 | Elie |  Básničky
Křičet a řvát
bořit a budovat
bojovat a pevně stát
nohama na zemi
protože nebudem sraženi
nulama, který říkají vzdej to!
Křičet a řvát
skousni, zatni, běž
podám Ti ruku, jestli už nemůžeš
ale nezastavuj
budu Tvůj pevný bod
jen nezpomaluj krok
dokaž všem, že nejsi béčková nula
protože tahle doba
ti zadarmo nedá
ani jedinej den
no a co, že Ti nestačí
nemůžeš za to, že to jsou sráči
stačí, že ty víš, že na to máš
klidně na Tebe budu řvát
tak se sakra snaž! (zdroj po kliknutí na obrázek)

Vítej ve skutečným světě

12. march 2015 at 20:32 | Elie |  Nezařazené
Ano, správně tušíte, že si budu sypat popel na hlavu a omlouvat se svým věrným za absenci článků. Hlavně Konduto-Samě, která si napětím, jak Kiara skončí okusuje svoje beztak už krátké nehty. Důvod je prostý, nestíhám. Já vím, jak originální, ale po ukončení svého studia lítám, jak hadr na holi.
Konkrétně mezi pitomým pracákem, který místo aby lidem pomáhal jim to ještě ztěžuje a já zjišťuji, že se po těch několika návštěvách ze mě stává docela slušný rasista (i přes fakt, že moje nejlepší kamarádka je černá) , ale to se prostě nedá srovnávat. Absolvuju všelijaké jejich kurzy, které jsou upřímně řečeno k ničemu.

Taky pednluju mezi dvěma brigádami (zatím jsem jako záskok a čekám na normální smlouvu), někdy si říkám, že život má fakt zatraceně zvráceneý smysl pro humor. Z vysoké školy jsem odešla, tak teď tam pracuji, akorát na jiné fakultě. Uklízím, ale největším trestem je to, že pracuju s mojí mámou. Takže mě nepéruje ani jeden z šéfů, kteří jsou skvělí a vstřícní, ale moje matka, heh.
Druhá brigáda je lektorování zábavného vědeckého kroužku pro 1. stupeň ZŠ, což je vcelku oddechovka. Občas bývá těžké jednoduše vysvětlit, co je gravitace, nebo fotosyntéza (mám prvňáčky a druháčky), ale někdy i bývám velice překvapená, co všechno se dneska děti učí v už tak útlém věku.

No, abych toho neměla málo, tak ještě dělám autoškolu, takže prostě někam musím nacpat jízdy, což mi připomíná, že budu muset přestat prokrastinovat na blogu a jít dělat testy, protože mě v pondělí čekají závěrečky.
Když už jsem u autoškoly, tak mi dnes instruktor při jízdě povídá.
"Už tě ten Vašek pozval na kafe?" (Rozuměj další žák..)
Moje chytrá odpověď : "Ne, a proč jako?"
Následoval instruktorův pohled jakože to byla blbá otázka a odpověď : "No mi, řikal, že se na to chystá. Ale neřikej mu, že jsem ti to řek. On je z tebe trochu nervózní."
Toliko k mé okouzlující osobnosti :D To je mimochodem už druhý v pořadí :D A o tom, jak to lítá na tý vejšce se ani nebudu zmiňovat :D To není chlubení, jen prostě konstatování překvapivých faktů (alespoň pro mě). Není víc překvapující překvapení, než když zjistíte, že polovina vašich kamarádů by s váma spala, kdyby mohla. Ale když já radši kamarádím, protože jako přítelkyně stojím za prd, ale říkám si, že už by to chtělo někomu dát šanci.

A když už se konečně dostanu domů, s totálně vyždímaným mozkem, čeká mě úklid ještě tam a pak v půl osmý večer odpadnu totálně mrtvá do postele a v půl pátý ráno si to jedu nanovo. Ugh, já vím, vítej ve světě dospělých. Takže prostě už nejsem schopná ze sebe cokoliv vyplodit, protože pak o víkendu doháním, co jsem nestihla přes týden, jdu ven s kamarády, kteří už po mě po týdnu vyhlašují pátrání, a hlavně dospávám. Ale v pondělí dělám závěrečky, takže mi odpadne autoškola, ten samý týden mi snad skončí kurzy z pracáku a já se konečně dostanu ke psaní a když bude pěkné počasí, tak snad konečně zase i k běhání.
Kiara behind the scene :)

World from plastic

8. march 2015 at 22:50 | Elie |  Téma Týdne
V jednom malém útulném dětském pokojíku, tam dole v pravém rohu místnosti pod oknem stojí velká plastová krabice na hračky. V té krabici, pod oblohou z mikroténových sáčků existuje jeden maličký a jedinečný plastový svět. Každý večer, když se děti uloží ke spánku, se tenhle malý svět naopak probouzí a žije vlastním životem.
Všechno je z plastu. Nábytek, nádobí, auta, rostliny dokonce i jídlo je z plastu. V tomhle plastovém světě, žije asi stovka plastových panáčků z Lega, několik silikonových Barbie, které každému, kdo je byť jen trošku ochoten poslouchat, ukazují svoje "tetování" na zádech a říkají, že jsou opravdové od Mattela. A mezi těmi stovkami dokonalých strojově vyrobených a namalovaných hraček žije jeden jediný, dřevěný, ručně malovaný panáček s každý očičkem jinak velkým a cítí se mezi nimi tak sám. Bez přátel. Prostě mezi ně nezapadající.
Žádná z umělých hraček se s ním nechtěla přátelit, obzvlášť poté, co rodiče, kteří si hráli s dětmi, častěji sahali pro něj, než pro plastové hračky. Říkali, že má duši. Že je unikátní.
Brzy i sám panáček přišel na to, že je zvláštní, že po doteku lidské dlaně zůstává déle ohřátý než plastové hračky a rodiče dětí ho mají radši, díky jeho nedokonalostem. Také lépe padnul do ruky, než titěrné plastikové hračky s ostrými hranami. Místy oprýskaný nátěr, nebo malý suk, či věkem ohlazená místa. Říkali tomu vřelost.
Často sedával na okraji krabice a přemýšlel, jaký svět asi čeká za stěnami krabice a co by se stalo, kdyby odešel, vždyť hračky se přece ztrácejí v jednom kuse. Až jednoho dne, jedna z panenek Barbie ho oslovila. Tvrdila, že mu závidí jeho nedokonalost, že nemusí být pořád dokonalý a usměvavý. Stali se přáteli, a jak se tak většinou stává po nějaké době se do sebe zamilovali.
Jak čas plynul a děti dospěly, rozhodly se jednoho dne, že hračky přeberou a vyhodí. Dohodly se však, že dřevěného panáčka si nechají, protože má hodnotu, plastové hračky se přece dají koupit nové, ale dřevěné, to už se dnes jen tak nevidí. Jenže hračky to slyšely. A tak se dřevěný panáček a Barbie sebrali, z krabice utekli a děti už je nikdy nenašly....

Každý z nás se občas cítí jako dřevěný panáček v plastovém světě, je to proto, že každý z nás je vyjímečný něčím jiným, takže až někdy budete mít pocit, že nezapadáte, buďte na to právem hrdí, jako dřevěný panáček....

Ještě mě napadlo......

2. march 2015 at 10:59 | Elie |  Téma Týdne
Tik, tak, tik tak... Nepříjemně odtikávají hodiny v chodbě na zdi můj čas určený k rozsudku smrti. Ano, sedím v cele smrti, zabil jsem ženu, kterou jsem miloval. Zabil jsem ji právě, proto, že jsem ji miloval. To je oficiální verze, pro noviny, Triumvirát nechce žádný rozruch, stačí, že ta žena byla dcerou jednoho z vůdců Triumvirátu. Jenže ona zamřela mojí rukou kvůli nim.
Spáchat sebevraždu je proti celému přesvědčení našeho Společenství. Něco nepředstavitelného, proti Víře, do nebe volajícího. Když máte rodinu, vláčí ji bahnem, pošpiní vaše jméno, seberou majetek a hlavně nemáte nárok na pohřbení na hřbitově. Vyvěsí vaše tělo na náměstí, dokud nezačne zavánět, všem pro výstrahu a pak ho pohodí do lesa dravé zvěři a duše už nikdy nenalezne klid. Ostatní lidé se vaší rodině vyhýbají obloukem, co kdyby to bylo nakažlivé. V obchodu vám nic neprodají, protože peníze,pokud vám po zabavení nějaké zbydou, jsou špinavé. Přesto se najde pár jedinců, kteří to výměnou za klid ve smrti riskují. Naše společenství je těžce humanitární. Nikoho nechtějí nechat umřít, zachraňují každého za každou cenu, byť by měl být živoucí mrtvola.

Proto jsem to udělal. Byla smrtelně nemocná a chtěla zemřít důstojně. Ne ve stavu, kdy by nikoho nepoznávala, nevěděla svoje jméno, neudržela moč, nemohla sama dýchat. Věděla, jaké hrůzy jí budou čekat, protože ji budou chtít zachránit za každou cenu a ona bude umírat v bolestech a sama, napojená na stovky přístrojů. Vybrala si to, poprosila mě o to a já nemohl odmítnout.
Byl jsem jejím ochráncem, byl jsem vycvičen, abych za ni položil život. Ale kdyby jste ji znali, bylo by vám jasné, že by to udělal každý. Byla kouzelná, dokonalá, křehká, možná lehce naivní, ale v tomhle světě to bylo osvěžující, jako letní vánek. Byl jsem vycvičen ji zbožňovat a chránit, ale dělal bych to pro ni i bez toho.

Bolelo mě srdcem smutkem a přesto jsem jí slíbil, že tam s ní zůstanu až do konce. Věděl jsem, že mě chytí a zemřu chvíli po ní, to byla má útěcha. Nevím, kde sehnala tolik morfinu, ale s její okouzlující osbností by dokázala sehnat cokoliv. Vstala z postele, napíchla sáček s výživou a vyprázdnila do něj injekční stříkačku s morfinem, chtěla to udělat sama. Seděl jsem tam, u její postele a držel ji za ruku, zatímco kapky pomalu skapávající kapačkou do jejích žil, odpočítávaly konec. Kap, kap, kap. Začala se jí lehce třepotat víčka. "Miluji Tě." Zašeptala těsně před tím, než zemřela. Držel jsem její maličkou dlaň v té své a naposled ji políbil na rty.
V tu chvíli, kdy zemřela a přístroje to oznámily na velíně, do pokoje vtrhlo komando a odtáhli mě od ní násilím. Jakou ironií bylo, že mě zatýkal ten samý muž, který mě cvičil. Nikdy mě neměl rád, tak si to teď mohl užít.

Právě on mě vyrušil ze vzpomínky a odpočítávání minut. "Víš, že to nebude lehké a budou tě nekonečně dlouho mučit, že?"
Odhodlaně jsem přikývl, nedám mu šanci si to užít.
"A přesto jsi to udělal. Tvoje tělo povláčí špínou a stejně si jí pomohl."
Podíval jsem se na tázavě na něj. Ne, nemohl to vědět. Rychle jsem vstal a pevně prsty obemknul mříže, až mi zbělaly klouby. Rychle jsem šeptal. "Nesmíte to říct. Vím, že jste mě nesnášel, ale nemůžete jí to udělat. A vy víte, že on si pověst vůdce Triumvirátu nezničí, udělá to vlastní dceři, prosím vás pane. Nesmíte říct, že to byla sebevražda."
"Neřeknu, o to se bát nemusíš. Všichni ji milovali. Jen mě ještě napadlo, že si s tebou naposled popovídám." Jen co
to dořekl, nenápadně porstčil mezi mřížemi dýku. "Myslím, že jsem tě dobře naučil, co s tím." Mrknul na mě.
Tikot najednou utichl, teď už vím, že zemřu, tak jako ona a setkám se s ní. Pomalu ze mě vyprchává život a já už vidím, jak na mě z druhé strany mává. Ještě mě napadlo, že vlastně nic nemusí být takové, jaké se to zdá...

THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie