February 2015

Dark horsepower (28)

28. february 2015 at 21:30 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
Leden 2013
Dark horsepower
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Mike měl pro mě překvápko. Odvezl mě dolů do doků v přístavu v Bronxu. To překvápko byly ilegální závody aut.
Jo Mike byl typický zlý hoch, alespoň do doby, než mě poznal. Přestal hulit a kouřit ještě v době, kdy jsme byli jen přátelé, jen proto, aby na mě udělal dojem. V jedný slabý chvilce jsem mu totiž v rámci našich dlouhých přátelských rozhovorů přiznala, že mě drogy děsí, byť jen lehké a že bych taky nikdy nechodila s kuřákem. O týden později s tím dobrovolně seknul. Když jsme spolu začali chodit, omezil i chlast, ale závodil pořád.
Hrozně jsem se o něj bála, ale v životě bych mu to nevyčítala. Teda, bála jsem se do tý doby, než jsem s ním jela náš první společný závod. A upřímně? Když jsem si do toho auta sedala, byla jsem posraná strachy.

"Neboj Kio, přísahám, že se ti nic nestane. Neodpustil bych si to." Ujišťoval mě Mike, zatímco mi utahoval
bezpečnostní pás. Políbil mě na čelo. "Nervózní?" zeptal se, v očích mu zářily malý jiskřičky. Vypadal nabuzeně a pyšně, že mi to všechno může ukázat. Statečně jsem zavrtěla hlavou.

"Tak toho miláčka nakopnem." Oznámil mi nadšeně. Miláčkem myslel svojí Chevy Novu.
Dosedl na místo řidiče a nastartoval. Zasněženým přístavem se neslo burácení motoru.
"Pravidla jsou jasný, dozadu k jeřábu, okolo něj a pak zpátky." Instruoval nás potetovaný týpek, držící v rukou
papíry od aut. A nějaká kočka v zimních kozačkách a minisukni se postavila mezi nás a druhé auto. Víte co se říká, jen tři živočišný druhy snáší dobře zimu. Lední medvědi, antarktický tučňáci a štětky.
"Tři, dva, jedna…" Její odpočítávání zaniklo ve zvuku motorů a zasypala ji sprška sněhu odletujícího od kol.
Měla jsem pocit, že moje vnitřnosti a páteř zůstali na startovní čáře. Mike to odpálil z místa a můj žaludek udělal salto, jako když se na houpačce zhoupnete moc vysoko. Okolo nás se míhala čísla doků a vířil sníh. Zavřela jsem oči, dál jsme zrychlovali. "Kio, lásko, otevři ty oči."
"Nemůžu, bojím se." Ale přeci jen jsem se odvážila pootevřít jedno oko. Mikeova ruka ležela na šaltpáce, na palci
měl prsten s drakem z chirurgické oceli, který od Štědrýho dne kdy ho ode mě dostal, ještě nesundal. Jistota s
jakou sešlapoval spojku a přeřazoval rychlosti byla neskutečná. Při každým pohybu se Mikeovy svaly na předloktí naply a mě proběhla hlavou myšlenka, že víc sexy už vypadal jen vloni v tom obleku a košili. Byl jako dravec, ta jistota a rychlost z něj přímo sálaly. Vyzařoval z něj adrenalin, živočišnost a instinkty. Jo nymfa jsem byla už tenkrát.
Při otočce okolo oranžového jeřábu se na mě rychle podíval a usmál. "Ježiši Kio, nekoukej na mě, jako bys mě chtěla sníst."
Ani nevím, kde se to ve mně v tu chvíli vzalo, ale slyšela jsem se, jak potichu říkám. "Když vyhraješ, budu mít rozhodně chuť, ale jídla se to týkat nebude." Ani jsem to nemusela říct moc nahlas, ale podle způsobu, jakým Mike zatnul čelist, mi bylo jasný, že to moc dobře slyšel. Nevím, z čeho víc mi hořely tváře, jestli z mého prohlášení, z toho, že jsem věděla, že Mike vyhraje nebo z přívalu adrenalinu. Projeli jsme cílem jako první a Mike se ani neobtěžoval brzdit a odvezl nás na druhou stranu řeky, na naše zašívací místo.

Nevystoupil, jen mi prostě rozepl bezpečnostní pás a přitáhl si mě k sobě na klín. Vážně není pro chlapa lepší afrodiziakum, než drzej návrh a vítězství. A pro mě? Nebylo lepší afrodiziakum než nadržený Mike.
Svými rty drtil moje. Jednu ruku si propletl s mými prsty, nikdy mě nedržel pevněji. Omotal naše spojené ruce okolo mého pasu, takže jsem k němu seděla zády. Odrhnul mi vlasy a líbal mi ramena a krk. V tu chvíli jsem myslela, že shořím. Druhou ruku mi podvlékl pod mou paží a jemně mi sevřel šíji. Byla jsem naprosto mimo.
"Komu patříš?" zeptal se mě.
"Co?" vypadlo ze mě zmámeně.
"Komu patříš?" zopakoval otázku a lehce mě kousl do ramene.
"Jsem tvoje." Podařilo se mi nějak ze sebe mezi nádechy dostat. Zaklonila jsem hlavu dozadu a opřela si ji o jeho
rameno. Pevně mi stiskl stehno. "To je dobře Kio, protože jsem nikdy nikoho nemiloval tak jako tebe. Jsi dokonalá. Moje dokonalá princezna." Zabručel mi hlubokým hlasem do ucha.
Bylo to moje nejlepší milování v životě, nemůžu to nazvat sexem, protože to co začalo přívalem adrenalinu, skončilo tím, že nebylo možné poznat, kde moje tělo začíná a Mikovo končí.
Stačilo pouhých pět měsíců, aby mezi náma vznikla žhavá, vše spalující, pevná a hluboká jako Mariánský příkop. Mysleli jsme, že bude věčná, ale trvala pouhé dva roky. Nevěřili jsme v ní, když začala a pak jsme nemohli uvěřit, že skončila. Přesto nás spálila do morku kostí, divoce rozdrásala naše duše a hlavy přivedla k šílenství. Byla to taková ta láska, co ve vás zůstane už navždy i přes to, že vztah už dávno skončil. Máte pocit, že při ní hoříte zaživa a milování se stane něčím, díky čemuž se stáváte součástí toho druhého, už to není jen fyzické pnutí, ale pocit, kdy už nevíte, kde jeden z vás začíná a druhý končí. Přivlastnění jiné duše. Chcete být tomu druhému blíž a blíž až hranice mezi vámi totálně a naprosto zmizí.


Prison Break (27)

28. february 2015 at 19:36 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
29. 5. 2014
Prison break
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Zvládla jsem Mikeovu smsku ignorovat jeden den. Jeden pitomej den. Je sobota, školní rok skončil. No pro mě moc ne, zapsala jsem se k Andymu na letní kurz literatury a tvůrčího psaní.

Sobota. Sedm ráno a já už jsem sakra vzhůru. Zezdola z ulic sem tlumeně dolíhaj zvuky města, který nikdy nespí.
Zavolám mu, rozhodla jsem se. Dlouho to vyzvánělo a já měla chuť to típnout, přehodit si peřinu přes hlavu, převalit se na druhej bok a prostě se dnes jen válet. Už jsem měla prst na ukončení hovoru, když se z druhého konce ozval Mikeův unavenej a zdrchanej hlas. "Díkybohu Kio. Prosímtě než to položíš, vyslechni mě. Dali mi pět minut na hovor."
Protočila jsem oči. Je v base. "Co chceš Mikeu?
Odkašlal si. "No ehm, jsem v base na okrsku v Bronxu."
Skočila jsem mu do řeči. "Kde, že to doprdele jsi?"
"V Bronxu, na okrsku. Závodili jsme, no a chytli nás. Byl se mnou Walter a měl jsem v autě sebou nějaký jeho věci."
Jo "věci" znamená trávu. "Já jsem tě slyšela, jen sakra nechápu, no to je jedno. Kolik?"
Chvíli bylo ticho. "No moc ne, tak na jointa, dva."
"Fajn a co s tím jako mám dělat Mikeu?"
"Pomůžeš mi prosím? Nechci, aby se to dozvěděl Max."
"Fajn, dej mi hodinu." Típla jsem to.

S prosíkem jsem šla zavolat na taťkovo právní oddělení, jestli by mi mohli uvolnit jednoho právníka.
S vědomím, že pojedu do Bronxu, jsem ze skříně vytáhla dva roky starý černý džíny, šedý žebrovaný tílko, přes něj zelenou koženou bundu a k ní zelený conversky. Za necelou hodinu už nás Josh vezl na okrsek.
Právník vypadal, že zrovna dostudoval. Ale ta postava. Bože, obleky na chlapech s širokejma ramenama by se měly prodávat s nějakým upozorněním. Třeba možnost omdlení u opačného pohlaví, možná to Mikeovo zabásnutí, přeci jen za něco stálo.

Policista na služebně vstal od stolu. "Jak vám mohu pomoci?"
"Přišli jsme zaplatit kauci za pana Michaela Cartera. Tady pan Davis to s vámi vyřídí." Kývla jsem na policistu. Davise
jsem popadla za loket a zašeptala jsem mu, tak aby to slyšel i Mike. "Dostaň ho z basy a možná dostaneš i mě."
Sjel mě pohledem od hlavy až k patě, usmál se. "Jakoby se stalo."

Vydala jsem se za Mikem k zadržovací cele. "Bylo to divadlo nutný? Vypadáš dobře Kio." Zadrnkala jsem prstama přes mříže, "já nevím Mikeu, bylo to nutný? Můj zadek za tou mříží nesedí." Nevinně se tváříc jsem si do něj rejpla. Věděla jsem, že bych neměla dělat blbosti.
Už zase. Ale tahala jsem Mikeův zadek z basy, tak proč mu to trochu neosladit a užít si to. Ať žije satisfakce. Neodradilo ho to od toho, aby mě pokoušel.
"Vypadáš jako dřív. Když mi vrátí auto, necháš mě odvézt tě zpátky do centra?"
A už zase jsem se procházela po minovým poli, protentokrát rovnou se zavázanýma očima a hmotností slona. "Nevím Mikeu, možná."

Davis se vrátil i s policistou, "takže pane Cartere, kauce je zaplacena a to malé množství marihuany na zadržení nestačí. Myslím, že přespání zde v zadržovací cele, bylo dostatečné ponaučení. Zde jsou klíčky od vašeho auta, mobilní telefon a peněženka. Vyváznete z toho jen s pokutou za rychlou jízdu."
"Děkuju ti Davisi, Josh tě hodí zpátky do firmy, uvidíme se později. Mě ještě čeká přednáška pro pana Cartera,"
významně jsem se na něj zahleděla, "o slušném chování."
"To vaše žihadlo máte na zadním dvoře stanice." Informoval nás policista.
"Žihadlo?" zeptala jsem se Mikea se zdviženým obočím.
"Uvidíš." Mrknul na mě
Obešli jsme budovu a na zadním parkovišti svítilo žluté auto. Spadla mi brada.
"Camaro. Žlutý Camaro."
Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Mike se na mě pyšně usmíval. "Jo, je to SSko 2012."
"Nechci radši vědět, kde jsi k němu přišel." Byl to právě Mike, který mě přivedl do světa rychlých a silných aut,
postupně jsem v něm našla jakousi oblibu.
"Vyhrál jsem ho na jednom prachatým blbečkovi se svojí Novou, v zatáčce na konci doku mu ustřelila prdel a
přetočil to, znáš to jezdí se o papíry, tak bylo moje."
Přejela jsem dlaní po kapotě, "páni, tvoje vysněný…" Hlavou mi bleskla vzpomínka, jak mu sedím na klíně u počítače a on mi ukazuje obrázky auta, který pro mě bylo naprosto neznámý, ale bylo sexy, jako Mike.
"Obsah sedm litrů, osmiválec něco okolo čtyři sta koní výkon a hádej co?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Manuální šestistupňová převodovka."

Jakmile se jednou do tohohle prostředí dostanete, tak ve vás některý slova vyvolávaj samovolný srolování kalhotek ke kotníkům, jako třeba tohle. Protože dámy, ruku na srdce, myslíte, že chlap s miminkem je nejvíc sexy? Omyl. To jste ještě neviděly chlapa v silným autě s manuální převodovkou při řazení. Otevřela jsem dveře u řidiče a opatrně nakoukla dovnitř. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá. Viňte mě, ale to auto je žhavý jako letní den přesně v poledne.

Obešla jsem auto, otevřela dveře u spolujezdce a zapadla do sedačky.
"Věděl jsem, že se budeš chtít svézt. Jako za starejch časů."
V duchu jsem smutně zopakovala, jako za starejch časů…

Do sedačky jsem zapadla, jako by tam můj zadek patřil odjakživa. Mike nastartoval a motor temně zapředl. Síla čtyř set koní rozvibrovala palubku. Tohle auto bylo prostě sexy. Milovala jsem pohled na Mikea při řazení. Vzrušení a adrenalin mnou proběhli od špiček prstů na nohou až po konečky vlasů.

"Svezu tě dole v docích u řeky, chceš?"
Zatřáslo mnou mravenčení. Zapadla jsem hlouběji do sedačky, zacvakla pás a čekala na známé pnutí v páteři, po odšlápnutí z místa.

Když jsme dojeli do doků a Mike to rozjel po dlouhý rovince podél řeky a přeřadil na šestku neubránila jsem se úsměvu, který přešel ve smích, který jsem nemohla zastavit a smála se na celé auto.
"Wuhuuu!" zařvala jsem si, když Mike zastavil přes ručku na konci mola. Oba jsme rychle dýchali a cítila jsem, jak mi
hoří tváře vzrušením. Mike vypadal podobně. Rozepl si pás a naklonil se přes šaltpáku ke mně. "Jako za starejch časů," zopakoval.
"Jo," tiše jsem šeptla. Pohladil mě po tváři.
"Pamatuješ na náš první sprint, tady?" Myslel první závod, na který mě vzal sebou.
"Jak bych mohla zapomenout." Shrnul mi vlasy ke straně.
"Kio, můžu tě políbit? Potřebuju znovu cítit, jak chutnáš."
Nervózně jsem si poposedla. "To asi nebude…" Nedokončila jsem větu, protože přitiskl svoje rty na moje. Bylo to jiné. Možná proto, že Mike chtěl líbat starou Kiaru, ale ta holka byla tak odlišná od Kiary, která se právě nechala líbat. Tak odlišná, jak jen to bylo možný. Neznal ji. Neznal mě. Možná jsem tak vypadala, ale už jsem jí nebyla a možná, že už jsem jí být ani nechtěla.
"Mikeu," zašeptala jsem. "Nemůžeme být znovu spolu. Co bychom byli? Přátelé s výhodama, pár, snoubenci?" smutně
jsem se zeptala. Propletl si prsty s mými.
"Já vím, že jsem to podělal zlato. Hrozně moc mi chybíš. Asi už to nespravíme viď?" Hodil po mě štěněcí pohled zpod
ofiny.
"Není co spravovat, tys odešel, ne já. Ublížil si mi a já už nechci, aby mě někdy něco tak moc bolelo." I přesto jsem
ho pohladila po tváři. Zvedl naše propletené ruce a prohlížel si je.
"Dokonale pasujou co? Bylo to opravdový viď? Chci říct, jakože jsme se doopravdy milovali."
"Jo Mikey, milovali, dala bych ti cokoliv. Ale podělali jsme to. Oba. Víš, vždycky už tě budu milovat, ale nějakým
způsobem si to ve mně zničil. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývl. "Jo asi jo. Prostě jsem dostal strach, mrzí mě to."
Projela jsem mu prsty ofinu, tak jako kdysi. "Já vím, zlato. Taky mi chybíš a Max i tvoje babička."
"Vážně už není žádná šance Kio? Pojď to zkusit, prosím."
Povzdechla jsem si. "Mikeu, já jsem teď úplně jiný člověk, vůbec mě neznáš."
"Všimnul jsem si. Jako bys byla víc tvrdá, sebevědomá a zatvrzelá. Ale možná je to pro tebe lepší. Dřív bys mě prosila
o šanci a teď? Házíš mi ji na hlavu. Měl jsem tu křehkost
na tobě rád. Vyvolávalo to ve mně pocit, že tě musím chránit. Jenže teď bys mi s přehledem nakopala zadek co?"
"Jo víc žiju a už se všeho nebojím a hlavně si nenechám nic líbit. Odvezl bys mě prosím domů?"
"Dej mi ještě chvíli."

Nakonec jsme spolu strávili půl dne, a když mě Mike vysazoval na Upper East Side, usadil se mi v hrudníku takový zvláštní smutek, ale takový ten hezký smutek.
Mike se vyklonil z okýnka. "Popřemýšlej o nás Kio." Nic jsem neřekla, jen se sklonila k okýnku, neodolala jsem a políbila ho. Chtěla jsem jen jemně, ale přitáhl si mě blíž. Moje tělo reagovalo, ale srdce nikoliv.
Kam ten cit zmizel? Kam jsme se poděli my dva? Jak je možný, že jsme se tak změnili? A jak je možný, že je tak snadný sklouznout zpátky? Moje srdce se třepotavě zachvělo nadějí. A pak se pevně usadilo na své místo v mém hrudníku a vrátilo se zpátky do pomalého smutného rytmu, protože mi došlo čím, to je. Oba žijeme ve vzpomínkách, snažíme se je přivést k životu a prožít je znovu. Jenže to nejde, od toho je minulost minulostí. Už to všechno minulo, je to pryč a člověk to může zažít jen jednou. Je hrozně těžký si to uvědomit a těžší to akceptovat. Jak dlouho to bude trvat Mikeovi? Jak dlouho mě ještě bude mučit nadějí, než podlehnu vábení minulosti?
Se vztahy je to jako s rozbitým nádobím. Můžete ho zase slepit, ale už nikdy nebude držet tak dobře, jako dřív. A my dva už se neměli kam posunout. Nemohla bych si ho vzít bez strachu a ohlížení se přes rameno s otázkou kdy se bude opakovat situace, že nebudu jeho dokonalou ženou a zas odejde. Zbláznila bych se.
A Cam? V tuhle chvíli je moje přítomnost. Oba jsme svým způsobem rozbití. Stojí to za šanci, že dohromady budeme nějakým způsobem celí? Cítím, že se pomalu na půl cesty vracím ke staré Kiaře, co se citů týká, ačkoliv to vůbec nechci. Cam mě nutí cítit a Mikeův vliv mě naopak nutí se uzavírat v sobě samé. Začínám po dnešku chápat, že obojí je špatné, ale jak hledat kompromis, když sama nevím jaký…

Let´s begin a love game (26)

24. february 2015 at 20:18 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
28.5.2014
Let´s begin a love game
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Skoro jako v mlze jsem vzdáleně slyšela šepot. Mužské hlasy. "Drakeu, tak jí prostě řekni, proč mě zbili a že ses snažil mi pomoct."
Rozhovor přerušilo skřípání křesla. "Maxi, copak tys jí neřekl, že jste spolu s Morganem chodili? Vždyť jsi říkal, že jste nejlepší přátelé. Já jí rozhodně nic říkat nebudu, to je mezi vámi."
Slyšela jsem Maxův povzdech. "Drakeu, ona má vlastních starostí dost, jestli sis nevšiml. Jo jsme nejlepší přátelé, jenže Mike to podělal. Prostě jednoho dne přijel domů s tím, že se rozešli. Nic víc neřekl. Přijel domů, prásknul dveřma od svýho bytu a bylo po všem. A víš, co mi před čtrnácti dny v nemocnici přiznala?"
Chvíli bylo ticho, tak jsem předpokládala, že Cameron zavrtěl hlavou. Vůbec se mi nelíbilo, jakým směrem ten rozhovor směřoval.
Max pokračoval. "Požádal jí o ruku Drakeu a pak jí prostě nechal. Víš, dělali jsme si z nich srandu, že se jednou vezmou. Ironií je, že jsme neměli ani tušení, že jsou jen krůček od toho, aby se doopravdy vzali. Ona ho milovala a dala by mu cokoliv. Přál bych si, abys znal tu Kiaru, kterou kdysi byla. Křehká, něžná, hodná, i když možná je to pro ni dobře. Víš, celý tohle její předstírání zlý holky jí stojí spoustu sil, ale z nějakého důvodu to potřebuje. "
Cameron se na svém křesle poposedl. "Já to vím Maxi, jak je tohle těžký, viděl jsi přece Dianu."
Opěradlo křesla mi drtilo obě kolena, jak jsem se tam snažila v noci nějak uložit, ale odmítala jsem se pohnout. Bála jsem se i o něco víc nadechnout, jen abych něco neprošvihla. Vím, cizí rozhovory se poslouchat nemají, ale viňte mě, tenhle rozhovor stál za to.
"Víš, měl bys to s Morganem co nejdřív vyřešit. Miluje tě. A myslím, že tě s klukama zmlátil, kvůli tátovi. Ten si totiž
myslí, že ze svýho syna to buzeranství vymlátí."
Ošila jsem se v křesle.
"Jeho slova, ne moje," dodal rychle. "Kiaro?" šeptem mě oslovil.
"Mm, odpal, spim. To musí bejt děsná noční můra, když jsi v ní ty." Odpálkovala jsem ho, předstírajíc, že jsem se
právě probrala. "Au," zasténala jsem, když jsem se pokusila vymanit ze sevření křesla. "Zatraceně moje páteř do toho opěradla snad vrostla během noci." Zanadával jsem si potom, co mě Cameron musel sbírat ze země, když jsem z toho zatracenýho křesla doslova vypadla.
"Jdu si do automatu pro kafe, přidáš se?"
Moje kolena udělala hlasité křup. "Jo, potřebuju kofein a cígo."

Zadumaně jsem stála před automatem a přemýšlela, co si dám. To je jediná dobrá věc na špitálech. Automaty.
"Nemáš drobný?" Podala jsem mu papírovku. Zůstal na mě zírat a mě došlo, že mu podávám celou stovku. Stáhla jsem
ruku zpět. "No tak nic, vezmu toho víc, co si dáš?"
Postupně jsem na automatu namačkala všechny položky a pak je vysypala Maxovi do klína.

Beca i Stefan ještě pochrupovali komicky zlomení v křeslech a máma nejspíš vytuhla v taťkově pokoji, takže jsem kelímky s kávou položila na nízký konferenční stolek. Jeden z nich jsem vrazila Cameronovi a druhý jsem si sbalila pro sebe.

"Came, jdeš se mnou na cígo?" Lanařila jsem ho, šátrajíc po kapsách pro zapalovač.
Zašli jsme za roh a Cameron mě oslovil. "Mohl bych…" nervózně se nadechl, "chtěl bych ti někoho představit, neva?"
Kelímek s kafem, jsem držela mezi zubama a dál hledala zapalovač po kapsách šatů, tak jsem jen pokrčila rameny a kývla na souhlas.
Zahnul na jednotku intenzivní péče-závažnější oddělení, vždyť je to jednotka intenzivní péče, lidi si tu se smrtí podávaj ruce, tak jak to může mít sakra ještě závažnější oddělení, blesklo mi hlavou.
"Budeš muset tu cigaretu schovat."
Vytáhla jsem ji z koutku a schovala do kapsy šatů.

Cameron opatrně otevřel prosklené dveře do pokoje a odtáhl z nich žaluzie, kryjící pacienta.
Na posteli, omotaná snad kilometry hadiček a za hradbou blikajících a pípajících přístrojů ležela ta nejkrásnější holka, kterou jsem kdy viděla. Okamžitě jsem věděla, že je to ona. Kdybych chtěla vědět, jak by Cameron vypadal jako holka, tady byla odpověď. Byla jeho dokonalou kopií, jen něžnější a hezčí.
"Tohle je moje sestra-dvojče. Drake a Diana, nerozlučná dvojka. Víš, i když jsme dvojčata, ona byla svým způsobem z
nás dvou ta starší. Mohl jsem se na ní s čímkoliv obrátit, a jak jsem se jí odvděčil? Dostal jsem ji sem. Táta se na mě nemůže pomalu kouknout bez toho, aby neměl v očích obvinění a moje máma už čtvrt roku v kuse brečí." Odmlčel se a pohladil Dianu po havraních vlasech.

"Je to krásná slečna Came, chápu, proč jsou tvoji rodiče smutní, z toho co se stalo, ale není to tvoje chyba.
Nehody se stávají," objala jsem ho, "rodiče tě milují Came a určitě tě neviní, jen prostě ještě nenašli způsob, jak se s tím vyrovnat," šeptala jsem mu do ucha a hladila ho po černých vlasech. Nejdřív mě váhavě objal zpět a pak jako by si to rozmyslel, sevřel mě pevněji a schoval si obličej do mých vlasů.
"Víš, někdy si říkám, že kdyby prostě při tý nehodě zemřela, bylo by to lepší, než tohle víš. Naši by se s ní mohli
rozloučit a nějak žít dál, ale tohle…" nedokončil větu a přitiskl mi obličej ke krku jako malý chlapec. Přemýšlela jsem, jak moc ho to sžíralo a jak moc potřeboval prostě slyšet, že za to nemůže a že to skončí dobře. "Nechci tím říct, že bych si přál, aby umřela, ale bylo by to definitivní, chápeš. Jenže tohle čekání, ta naděje a pak to zklamání na konci dalšího dne, protože se neprobudila. Víš jak je to hnusnej pocit se toho nikdy nedočkat?" zeptal se.

Věděla jsem přesně jaký je to pocit. Čekala jsem takhle každý den na Mikea, jestli se ke mně vrátí. Věděla jsem moc dobře, jak umí být tahle touha sžíravá.
"Myslíš, že jsem kvůli tomu špatný člověk?" Provinile a pochybovačně se zeptal.
Pustila jsem ho. "Came, podívej se na mě."
Upřel na mě svůj pohled. "Teď mě poslouchej, není to tvoje vina. Je to vina tý holky, to ona přestřihla hadičky. Mohla to vyřešit jakkoliv jinak. Nehody se prostě stávají. A věř mi, že ji to bude děsit celý život, bude s tím muset žít. Každé ráno se bude muset na sebe podívat do zrcadla. Potáhne se to s ní až do smrti. A kvůli tomu, co si myslíš, nejsi špatný člověk, nemyslíš to zle. Každý potřebuje nějaké uzavření, je to dobrý pro duši."
Díval se na mě, jako kdyby viděl tu skrytou hodnou Kiaru, která čapla příležitost a snažila se prodrat k životu.
"Víš, v podstatě jsme stejný Came."
Uchechtl se. "Oba jsme děvky?"
Jemně jsem se pousmála, "no to taky, ale jsme bojovníci. Nenecháme se porazit. Možná občas zpomalíme, ale nikdo nás nedokáže úplně zastavit. Ukážeme ostatním poker-face a jedeme dál. Není to snad tak?"
Ušklíbl se. "Ty vždycky víš co říct viď?"
Byl to tanec na minovým poli a já ho zvládla a ještě mi zůstaly všechny končetiny. "Um jo, mám to geneticky daný." Rozesmáli jsme se. "Ale teď už fakt potřebuju to cígo neva?"
"Promiň, že tě zdržuju."
Hodila jsem po něm pohled jako vážně.
"Ahoj Dee, miluju Tě." Políbil ji opatrně na čelo a zavřel dveře. "Pojď, ukážu ti, kam se chodím zašívat."

Vyjeli jsme výtahem do posledního patra a pak mě táhl nouzovým schodištěm na střechu. Opřela jsem se loktama o zeď na kraji střechy a zapálila si konečně cígo. Pomalu jsme společně usrkávali už vlažný kafe a pozorovali, jak nebe pomalu světlá a blíží se východ slunce. Otřásla jsem se chladem. Není zrovna geniální nápad courat se jenom v šatech na střeše pětipatrový budovy v pět ráno. Zezadu se ke mně přitisklo Cameronovo tělo. Omotal mi ruce kolem pasu a bradou se opřel o mojí hlavu. "Děkuju Kiaro, žes mě vyslechla, i když jsem se choval jako blbec," pošeptal mi a políbil mě na krk, těsně za ucho. Tentokrát jsem měla husinu z úplně jinýho důvodu a zima to rozhodně nebyla.
Musela jsem se rozhodnout. Budu ho muset nějak udržet v kamarádský zóně. "Jasně Came, od čeho kamarádi jsou?" Ztuhl.
"Kamarádi?" Ouch! V jeho podání to znělo jako fakticky sprostý slovo. Jeho ruka na mém pasu se sevřela pevněji a
přinutil mě udělat krok dozadu směrem k němu. Přitiskl se ještě blíž. Druhou rukou mi chytil konec copu a přinutil mě naklonit hlavu na stranu. Pomalu a něžně si prolíbával cestičku od mého ramene k uchu a tváři. Na rty mě ale nepolíbil. Pouze mi zašeptal. "Tuhle hru můžou hrát i dva Kiaro. Jo a užij si východ slunce." A nechal mě stát na střeše, rozpálenou, nasranou a solidně zmatenou. Začíná mě pomalu srát, jak se z opouštění mě nadrženou stává zvyk.
"Kurva!" zařvala jsem si a vztekle si zapálila další cigaretu. Dopila jsem teď už studený kafe a chystala jsem se vrátit,
když mi pípla smska od Mikea.
JSEM V MALÉRU. ZAVOLEJ MI PROSÍM M.

Ještě mě napadlo....

24. february 2015 at 17:31 | Elie |  Téma Týdne
Ještě mě napadlo, že občas krvácím slova
a už jsem znavená dotazy, co které znamená
jenže ty se stále ptáš
a tváříš se, že se zajímáš
jenže ve skutečnosti to nechceš vědět
a někdy v budoucnu Tě bude mrzet
žes nechtěl porozumět bez otázek
nemusíš vidět význam při zírání na obrázek
oči máš a přesto jsi slepý
jen hlupáci touží znát vše a trpí
jsem jako ti zlobivý kluci
a ty máš dávku samaritánské pomoci
ale mě prostě nespravíš
tak proč to stále nevidíš?
chci zůstat ve své ulitě a jsem ráda jiná
a ty pořád za mě bojuješ, jako bych byla nedospělá
jenže chci být bojovnicí s mečem já sama
volná a nespoutaná
i když děláš, že to nevidíš
moc dobře víš, že mě nespravíš
a tak zase necháš mě jít
až najdu někoho, komu to budu chtít dovolit
až zas budu tou křehkou vílou
ale přece se svojí vlastní hlavou
a až se potkáme za pár let
ty budeš chtít odpověď
zda jsem někomu dala šanci
mě milovat
a já Ti odpovím, že tomu největšímu psanci
protože on to zná a nechce mě litovat
a i když odpověď tušíš
prostě se zeptat musíš
jestli ho stále miluji
a já Ti řeknu, že do konce svých dní
a ještě mě vlastně napadá
že jsem nikdy nepřestala.....

My inspiration

21. february 2015 at 23:12 | Elie |  Nezařazené
"Kde bereš inspiraci?"
Tahle otázka už mi byla položena tolikrát, že kdybych pokaždé dostala korunu, tak už jsem milionář. Ale tohle je poprvé, kdy jsem byla požádána, ať na tohle téma napíšu celý článek, takže Kate speciálně pro Tebe
Tahle otázka je mi pokládána už od základní školy, kdy naše češtinářky štvaly mé spolužáky tím, že obcházely půlku školy a chlubily se mými slohovkami. Na střední škole, jsem se díky tomu dostala až k moderování maturitního plesu
Asi pro mě bude hodně těžké napsat stručný a zároveň všeříkající článek. Všechno to nejspíš začalo tím, že v momentě, kdy jsem se naučila číst, jsem se zamilovala do knížek a psaného slova. Časem člověk dospěje do bodu, kdy už přečetl tolik knih, že si říká, no proč to taky nezkusit.
Já začínala básničkami. Kde beru inspiraci k nim? Bude to asi znít sobecky, ale u sebe. Z mých pocitů. Je to jakýsi způsob psychoterapie a zároveň vypsání se z pocitů a problémů. Tím, že to co se mi honí v hlavě, napíšu na papír, už mě to netíží a nemusím se tím zabývat. Takže pro básničky je to inspirace hlavně z emocí, ať už je ve mně vyvolají písničky, lidé, prostředí, některé životní situace nebo trable, prostě život. Teď v poslední době, pokud je zajímavé tak Téma Týdne tady na blogu.
S povídkami, delšími příběhy a různými články už je to složitější. Nemůžu samozřejmě mluvit za ostatní blogery, ale v mém psaní je pokaždé část mě. Kdo mě zná, to pozná. Byť se to občas snažím sebevíc zapírat, nejde to. Je to jako chtít popřít, že ten kousek DNA, který má na svědomí ty šílené pihy na Vašem nose, prostě není Váš. Je to lež, stejně tak neodmyslitelně patří kousek mého já všemu, co jsem kdy napsala. Je to jako podělit se o kousek mojí duše s jinými lidmi. Popravdě se bojím dne, až mi ty kousky dojdou.
Víte, když začnete psát vlastní tvorbu, stanete se v podstatě sběratelem. Sběratelem cizích příběhů, pozorovatelem a vypravěčem. Je to zároveň taková pocta jejich životům a příběhům. Zaznamenáte je permanentně, protože některé příběhy by měly být vyprávěny a nezapomenuty. Není to tak, že bych kradla cizí příběhy a přivlastnila si je. Jen se prostě nechám inspirovat, protože někdy je nejlepším vypravěčem sám život. A pokud někdy píšu něčí opravdový příběh, žádám o svolení. Pravdou je, že jsem pro lidi takovým záchranářem, takže pár životních příběhů, které by vydaly na velkofilm a měly by se vyprávět znám. Někdy se prostě jen stanou pevným jádrem povídek a zbytek je fikce, protože některá tajemství, by měla tajemstvími zůstat. Nedávno za mnou přišla jedna z kamarádek, zda bych o ní nenapsala a já o tom dost přemýšlím. Prolog už je na světě. Samozřejmě, že z větší části to bude fikce, ale stopa po ní v tom příběhu zůstane. Nestalo se mi to poprvé a samozřejmě mě to těší. Jako bloger, ano stále o sobě smýšlím jako o blogerovi, protože nemám tendenci podléhat novému trendu a tvrdit o sobě, že jsem spisovatelka, protože to by mi svědomí nedovolilo, si všímám lidí jinak. Vidím pod povrch, někdy i to o čem sami nevědí. Cením si jich a jejich příběhů a oni si zas cení mě, protože vědí, že jako píšící člověk mám jiné návyky a jejich stěžování a příběhy opravdu poslouchám a naslouchám jim samým, protože jejich příběhy pro mě mají cenu. Doufám, že to nevyznělo tak, že jim naslouchám jen pro moji inspiraci a abych měla o čem psát. Tak to není. Naslouchám, protože vím, že příběhy jsou to, co nás tvoří, naše já, naše osobnosti a prostě to jen na rozdíl od nepíšícího člověka dokážu více ocenit. Protože bez našich příběhů, bychom všichni byli nikým.
Zároveň se při psaní stávám kouzelníkem, žádný kouzelník by neměl své triky prozrazovat, protože to tajemství jak to udělal, je na tom právě to magické a přitažlivé. Někdy je dobré udělat vyjímku a odhalit ho, aby bylo možné obdivovat preciznost techniky, důvtipu, logiky a spousty jiných atributů, se kterými bylo provedeno.
Člověk by se často divil, kde všude se dá inspirace najít. Stačí obyčejná jízda přeplněným trolejbusem a do někoho omylem vrazit. Občas ve mně ten člověk vyvolá určité pocity a já začnu přemýšlet, jaký asi může být jeho příběh a hop, je to tu. Je to jako magnetické pnutí, jako kousky skládačky, které vyskakují v mé mysli.
Nebo písničky. Vyvolávají ve mně určité pocity. To třeba udivuje kolegyně v mojí práci. Vlastně i od nich už jsem dostala otázku ohledně inspirace. Protože o svačinových přestávkách si uvařím kafe, pustím písničky a vymýšlím nová dobrodružství pro Kiaru. Ve svém počítači už mám speciální seznam písniček, při kterých se mi píše nejlépe. Možná ho přiložím na konec článku. Nevím, jak tohle inspirování mám popsat, protože svým zvláštním způsobem vypnu mozek, ale zároveň jsem ve střehu a jedu na plné obrátky. Jsem izolovaná od okolních vlivů, ponořená do svého příběhu. V hlavě mi naskakují myšlenky jako promítání filmu. Vytěsním všechno ostatní a nechám myšlenky, ať plynou. Holky to nechápou, prý jak můžu poslouchat písničky a psát. Sama nevím, prostě můžu. Je to výlet do mojí hlavy. Fyzicky jsem přítomná, ale myšlenkami úplně jinde.
Většina blogerů Vám řekne, že začal blogovat, protože si jako puberťák připadal nepochopený okolním světem a chtěl mít svůj vlastní svět. No, já mám těch světů, nebo spíš realit hned několik a píšu, protože chci. Dělá mi to radost, ano bylo by pokrytecké nepřiznat, že do svých světů utíkám před realitou.
Další mojí inspirací jsou místa. Některá ve mně vyvolávají zvláštní, dalo by se říct i klid na duši a některá naopak neklid. Udeří mě nejdřív pocit a pak přijde příběh. V mém městě je to moje oblíbená prosklená kavárna s výhledem do ulice. Nebo lavičky na náměstích, kde si sednu, pozoruji lidi se sluchátky na uších, ztracená a osaměla v davu, hledajíc příběhy procházejících lidí. V místě, kde bydlím, je to jednoznačně rozhledna. Sedím si tam nahoře, oproštěna od všeho okolo, schovaná před lidmi, před vším. Je tam klid a ticho. Sednu si nahoře na podlahu, opřu se zády o jeden ze sloupků, do uší dám sluchátka a s výhledem na celé město se pouštím do psaní. Převážná většina mojí tvorby vznikla právě tam, hlavně tedy Kiara.
Ale mou největší inspirací jsou tři důležité skupiny lidí. Za prvé, moje dokonalá babička. To ona je mým hnacím motorem, inspirací už od doby, kdy jsem poprvé někdy v šesté třídě napsala svojí první básničku. To ona je člověkem, který mi podá propisku, když s ní vzteky jebnu přes celou místnost, protože mi to zrovna nejde, nebo to co jsem napsala, mi přijde jako pitomost. To ona rovná vztekem zmuchlané stránky. Ona bude navždycky mojí inspirací.
Za druhé je to velká část mých přátel. To oni nadšeně čtou moje věci a netrpělivě mě nahání kvůli dalším kapitolám. Právě Kiara je takovou lehce neslušnou poctou a věnováním jedné z hlavních postav mojí nejlepší kamarádce, protože bez ní bych já nikdy nebyla já a Rebecca by nikdy nebyla tou okouzlující Rebeccou, kterou všichni milují. Ale i ostatní postavy jsou věnováním mým přátelům. Stále však trvám, že podoba s osobami žijícími či zemřelými je čistě náhodná a příběh je fikcí. Nezobrazuje žádné skutečné osoby nebo události.
A v neposlední řadě čtenáři, i když i s nimi je to složitější. Koukám, že se mnou není nic jednoduché. Dle mého osobního pozorování jsem zjistila, že čím víc se daný bloger snaží zavděčit všem, tím víc se to podepisuje na formě, kvalitě i obsahu tvorby. Takže píšu opravdu spíš pro sebe než pro ně. To však neznamená, že si nevážím každého návštěvníka a komentářů, naopak velmi si toho vážím. Vlastně pár takových lidí bych chtěla vypíchnout, protože i oni mě inspirují. Takovým prvním impulsem psát Kiaru pořádně, až se z ní stalo to, čím je dnes byla bloggerka Em-Zet, v současné době přejmenovaná tuším na Em-Age z Empty Island, která mi zanechala dlouhý, leč kritický komentář ke Kiaře. Byla to však oprávněná a konstruktivní kritika, která měla hlavu a patu a donutila mě to začít psát pořádně, tímto jí samozřejmě děkuji J Další blogerkou je Konduto-sama, díky které v Kiaře pokračuji, protože mě pravidelně nahání kvůli novým kapitolám. Je to neuvěřitelně povzbudivé a i ona je mou inspirací a tímto jí také patří mé díky. Nesmím zapomenout ani na fabulózného Womma z blogu What´s on my mind. To už by se i dalo považovat za mezinárodní inspiraci a podporu, protože je ze Slovenska. On je mou inspirací, protože jeho články jsou prostě dokonalé, zvednou mi náladu a příjemně procvičí bránici, protože srší vtipem. Což mě neskutečně motivuje k tomu, abych si řekla, sakra Elie, snaž se! Takže i jemu nevědomky patří můj dík a samozřejmě si vážím každého komentáře od něj.
Často narážím na různé články co s blogerskou krizí, což samozřejmě s krizí souvisí. Podle mého osobního názoru jsou takové články špatné a nejlepší je nepsat. Proč? Protože uměle vyšroubované články, psané z důvodu splnění jakési kvóty úplně zabijí fantazii, talent a tu část pro potěšení z tvorby. Násilím překonaný blok a doslova krví a potem vykoupené články, nejsou to pravé ořechové. Prostě poznáte, že to není ono. Zastávám názor, že než psát hluché články o ničem, aby se teda jako psalo, je lepší nepsat vůbec. Ono to zas přijde až bude správná inspirace, místo a čas.
Musím se přiznat, že s mou inspirací souvisí i to jak píšu, nejradši píšu ručně na papír, protože potřebuju mít kontakt se svými slovy, s tím co napíšu, asi to bude znít praštěně, ale prostě potřebuji ta slova "cítit". Psané slovo má velkou moc, jaksi se stává víc skutečným a permanentním.
Co bych ještě dodala nakonec? Inspirací ke Kiaře bylo pro mě pár smutných událostí, které se sešly v jeden čas. Když o tom tak uvažuji, docela smutným faktem je, že právě v pro mě psychicky vypjatých situacích jsem nejproduktivnější. A právě Kiara pro mě byla jakousi formou trucování, vypsání se a vzdoru těm událostem až se nakonec stala opravdovým příběhem a najednou zbývá posledních pár kapitol do konce.
Tohle je asi nejosobnější a nejupřímnější článek, který jsem kdy napsala. Já doufám, že jsem čtenářce Kate uspokojivě odpověděla na otázku ohledně mé inspirace a ostatním blogerům přeji hodně inspirace do jejich vlastní tvorby.

Seznam písniček:
Beyonce-Crazy in love
Beyonce-Haunted
Kodalines-High hopes
Ed Sheeran-Kiss me
Ed Sheeran-Give me love
Ed Sheeran-I see Fire
Taylor Swift-Safe and Sound
Civil Wars-Safe and Sound
Narnia-The battle song
Hozier-Take me to church
Lana del Ray-Once upon a dream
Christina Perry-Thousand years
Lana del Ray-Young and Beatiful
Dracula-Animal Impulses
Fairchailds-Misery like company
Florence and the machine-Breath of the life
Lindsey Sterling-Elements
Imagine Dragons-Battle cry
Lorde-Everybody wants to rule the World
Maroon 5-Animals
Robert J. Kral-Birth of Angelus
Robert J. Kral-Home
Arctit Monkeys-Do I wanna know?
Sick Puppies-All the same
Yellowcard-Empty Apartment
K´s choice-Im not an addict
Sia, Eminem-Guts over fear
Ron Pope-A Drop in the ocean
Civil war-Poison and wine
Blue foundation-Eyes on fire
A rocket to the Moon-You´re my song
Three days Grace-Painkiller
a spoustu dalších

Fear inside Us

20. february 2015 at 13:34 | Elie |  Téma Týdne
Před čtením článku, doporučuji kliknout na přehrávač, krásně dokresluje atmosféru.

Queen of Bitches

14. february 2015 at 22:18 | Elie |  K pro Kurtizánu
I´m the queen of bad bitches
high above floor few inches
high heel
do you feel?
my french nails
on your dirty face
under me is your place
cause I´m the queen of bad bitches
I just move my hips
I´'m dirty queen of mess
fuck them, skinny bitches
I love my curves in this
I´'ll hunt you down
until you won´t be mine
I´ll take you down your knees
oh, don't humiliate yourself please
I can see you, poor boy
thanks my body, you´re my toy
cause I´m your bad queen
The best you ever seen

Seduction of Otaku (25)

8. february 2015 at 23:36 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
27. 5. 2014
Seduction of Otaku
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Občas mám pocit, že mě moje vlastní hlava přivede k šílenství. Po mém ranním vzpomínkovém tripu do mýho ehm feťáckýho experimentování z března, si přijdu děsně vyšťavená. Jako bych si šlehla znova a doopravdy, nejenom v mojí vzpomínce. Jsem zpocená strachy a smrdím. Tolik k autentičnosti a syrovosti tohohle "deníku". Ještě, že nemůže mluvit.

Když už tak přemýšlím o závislosti, je zvláštní, že už jsem si pár dní nezapálila a popravdě mi to ani nevadí.
Napravím to hned, jak si dám sprchu. Pak bude na řadě kafe a cígo. Bože, miluju vysokou, další hodinu mám až za dvě hoďky.

Při obědě mi pípla smska.
Nexus. 9:30.
Ok, budu tam.
Bleskově jsem odepsala, nemohla jsem si pomoct, ale koutek mi cuknul vzhůru.

Jeany sedíc při obědě vedle mě, do mě šťouchla. "Tak kdo je to? Usmála ses, tak to vyklop."
Rychle jsem schovala telefon do zadní kapsy džínů. "Je to kamarád, jdem večer v půl desátý do Nexu, můžeš se připojit."

Zvedla na mě obočí. Nechápu, jak to dokáže. Přísahám, že ta holka má ty největší hipsterský rámečky, který si mohla koupit a přesto svoje obočí dokáže vytáhnout ještě nad ně. "A kdo ten okouzlující kamarád má být?"
Odkašlala jsem si a nenápadně posunula ruku na ústa a rychle zamumlala do dlaně, " Drake Cameron."
Jeany na mě vyprskla skoro celou svojí Dr. Pepper limonádu. Rozesmála se a pak zarazila.

"Počkej, ty to myslíš vážně?" Nevěřícně prohlásila.
S provinilým úsměvem jsem přikývla a tím si zpečetila svůj osud.
"Tak u toho nesmím chybět," prohlásila a odnesla svůj tác do koše.
Bezva. Blesklo mi hlavou. Opět se řítím po hubě do průseru.

Sotva jsem večer vytáhla ze skříně šaty s černým korzetem a zelenou asymetrickou sukní, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře kolejního bytu.
Za dveřma stála Jeany a vypadala, že snědla králíčka Energizera, energie a nadšení z ní sálalo na kilometry daleko. Přes ruku měla přehozený divný vínový minišaty, dalo by se říct, že v gotickým stylu. Stačil mi jedinej pohled a bylo mi to jasný.
"Aha, takže poprvý do klubu, viď?"
Její nadšení poněkud opadlo. "To je to tak vidět?" Nervózně se zeptala.
Opatrně jsem přikývla s pohledem na její šaty.

Ponořila jsem se do šatníku a hodila po ní nazpět koktejlky s černým vrškem a červenou sukní s kapsama, "na, ty ti budou ladit s brejlema."
Nevěřícně osahávala látku. "Myslíš, že si k nim můžu nechat kecky?" Ukázala dolů na černý conversky.
"Jo, mají kapsy, tak proč ne. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat."

Hodila jsem svoje šaty na postel a začala se převlíkat. "Nevystartuješ po mě, nebo tak něco?" prohodila jsem směrem k Jeany, mezitím, co jsem se zády k ní svlékala.

"Kriste, to byl vtip," oslovila jsem jí, když mi ani po minutě neodpověděla.
"Já bych se i smála," huhňala přes látku minišatů omotanou okolo hlavy, "to bych se ale nesměla škrtit."
"Ježiš." Rozesmála jsem se, když jsem ji viděla s rukama nad hlavou, neschopnou pohybu, jen s vykukujícími vlasy. Po
jejím vysvobození jsme se vrhly na vlasy. Jeany si vybrala hladký vysoký culík a svým způsobem se to k tomu celkově hodilo a já si vybrala francouzský cop k jedný straně. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jsem se přehnaně snažila, ale ani odflákla.

Mávla jsem na Camerona přes řadu lidí u vchodu. "Hej Came, tady jsme."
Jeany na mě koukla. "Tys to doprdele myslela fakt vážně. Mm kdo je ta kočka vedle něj?"
"To nevím, ale je mi povědomá, on nás určitě představí."
"Ahoj Kiaro," usmál se na mě. Mezitím jsme se dostali do klubu. Úsměv a pár mrtvejch zelenejch prezidentů umí
divy. Cameronův doprovod mě sjel kritickým pohledem od hlavy až k patě. Pak se ke mně naklonila. "Takže Kiara jo? Tak ty si ta sexy pohroma, která ničí DKeův nos i srdce?"
Mohla být skoro Jeanino dvojče, i když o něco vychrtlejší. Ty samé hipsterské černé brýle, dlouhé lehce vlnité vlasy, jen plavé, ne černé a nekonečně dlouhý hubený nohy. Byla mi zatraceně povědomá a nejen proto, že vypadala jako Jeany.
Pohlédla jsem na ní, "on snad nějaký srdce má?" Kupodivu se rozesmála a já se k ní chtě nechtě musela přidat.
"Ha, ha vtipný dámy. Už vás můžu představit?"
"Nech toho, DKei," rýpla jsem si do něj přezdívkou, kterou použila ona.
Zamračil se na mě. "Takže Kiaro, tohle je Joan Kirsch. Joan, tohle je Kiara a její okouzlující kamarádka je ehm, Jeany, tuším."
No doprdele. Proto mi byla tak povědomá, znám ji. Teda ne osobně, ale z blogový sféry.
Praštila jsem Camerona do ramene. "Chceš mi říct, že znáš osobně nekorunovanou královnu v Otaku komunitě mezi slash a yaoi blogery a ani slůvkem se nezmíníš?"
Cameron jen protočil oči. "Známe se děsně dlouho a navíc mě nenapadlo, že se zrovna ty budeš zajímat o tohle. Neměli jsme moc přátelských rozhovorů, vzpomínáš?"
Jeany na naši hádku zírala s otevřenou pusou a Joan pro změnu vypadala, že se snaží nesmát a mnohem radši by byla někde jinde.
"Co se děje?" špitla tiše Jeany a posunula si nervózně brýle o něco výš na nos.
"Dovol mi, abych ti to vysvětlila," otočila jsem se na ní, dávajíc Cameronovi poslední nenávistný pohled. " Tahle
slečna, společně s její sestrou Katherine jsou jedničky v blogovým světě Otaku. Katherine překládá mangy z japonštiny a Joan píše. Jsou skvělá dvojka, v blogovým světě jsou něco jako celebrity. Nech si něco vyprávět, jejich tvorba se ti bude líbit," ale to už jsem vyprávěla jen jejím zádům, protože ji Joan, jemně držíc za předloktí táhla na druhý konec baru.

"Takže hádám, že o tom Ginsbergovi jsi věděl od ní, že?" Beze slova mi podal panáka, tak jsem pokračovala, "odejde s
ní domů, že?"
Kopnul panáka do sebe. "Jak to víš?"
Já vypila svůj. "Říkej tomu šestý smysl. Notak, Came stačil mi na ní jeden pohled. Doufám, že Jeany moc nezkazí."

Cameron slezl ze stoličky a tu mojí otočil i se mnou čelem k sobě. Můj žaludek udělal salto vzad. "Když už jsme u těch zkažených lidí," položil mi ruku na stehno, tam, kde končil lem šatů. "Kamarádko," řekl a posunul ji o něco výš, pod okraj šatů. Bože už jen z toho hlasu mi naskočila husí kůže. Druhou volnou rukou si mě za konec copu přitáhnul blíž. "Hm?" bylo jediný, na co jsem se zmohla. "Co takhle se nechat zkazit ještě o trochu víc?"
Přísahám, že jsem cítila ta slova sklouznout po mojí páteři a usadit se o hodně níž pod mým žaludkem. Kamarádi nebo ne, modlila jsem se, aby už mě konečně políbil.
Jakoby mi četl myšlenky a přitáhl si mě za cop ještě blíž. A přesně v tu chvíli, když se jeho rty letmo dotkly mých, se mi v kabelce rozeřval telefon.

Oba jsme od sebe odskočili a já poznala vyzváněcí tón přiřazený k telefonnímu číslu mé matky. Cameron mi přejel palcem po spodním rtu. "Nezvedej to."

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. "Měla bych, je to máma a volá mi jen, když je to důležitý."
Přejela jsem prstem po obrazovce pro přijetí hovoru. "Ano?"
Na druhým konci se ozval chraptivý hlas mojí mámy. "Kiaro? Taťka měl infarkt," rozbrečela se. "Kde jsi? Josh tě vyzvedne a přiveze za námi do nemocnice."
Udělalo se mi špatně. Vypadalo to, že ten melounovej panák by se taky rád podíval na párty.
"Kiaro, zlato jsi tam?" Zeptala se, oslovila mně zlato. To znamená, že je to všechno hodně v prdeli. "V Nexu, počkám před vchodem."

Upustila jsem telefon na podlahu, abych se mohla přidržet baru a nešvihla sebou na parket.
"Kiaro, co se děje?" Vyzvídal Cameron. Sebrala jsem telefon a sebe.
"Řekni holkám, že jsem musela jít."
Prodrala jsem se davem ven z klubu na čerstvej vzduch, abych si mohla v klidu zapálit. Jak mi ty malý nikotinový prstíky drásaly plíce a otupily mozek, cítila jsem se o něco líp, alespoň už se mi nehoupala země.

Roztřesenýma rukama jsem vytočila Becu. "Zlatíčko, už to vím. Tvoje máma mi volala, když tě sháněla. Jedu s Maxem, za chvíli tam budeme." Vděčně jsem si vydechla a po tváři se mi skutálela úlevná slza. Potáhla jsem z cigarety a rychle si jí setřela. "Díky Becs."
"Zatraceně Kiaro, co se děje?" Vyštěkl na mě Cameron, sotva se za mnou prodral ven. "Nemám čas na tyhle sračky,
Camerone."
Údivem otevřel ústa. "Sračky?!" zeptal se vztekle. "Málem jsem tě políbil, pak ti zavolala máma a ty si zdrhla. Není ti to blbý?" Ironií bylo, že jsem si připadal jako v Deja Vu, udělala jsem v podstatě to samý co Mike, před dvěma lety na pláži. Chápala jsem proč je nasraný.

"Nevím, co to hraješ za hry, ale aspoň mi zatraceně řekni pravidla, protože já je opravdu neznám."
Vztekle jsem zahodila cigaretu na zem a ještě vztekleji jsem ji típla. "Kurva Came, já žádný hry nehraju, jen mi právě teď asi ve špitálu umírá taťka a já tu musím čekat na posranej odvoz." Zaječela jsem na něj.
Jeho výraz zněžněl a než jsem se na něco zmohla, přitáhl si mě do objetí a položil si mojí hlavu na jeho rameno. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. A hranice mezi námi začaly být poněkud rozmazaný.
"Oukej, to bude dobrý, pojedem taxíkem, seženu ho. Pojedu s tebou jo."
Vymotala jsem se z jeho objetí, otřela si slzy a zamumlala, "díky Drakeu."

Paži měl stále přehozenou přes moje rameno, když hvízdal na taxík. Sjel dlaní po mém rameni a chytil mě za ruku. Držel mě i v tu chvíli, kdy jsme vystupovali z auta, před Saint Mary.

"Promiňte, hledám svého otce, měl by tu být. Leo Huntington." Oslovila jsem sestru na recepci. Usmála se tím
profesionálním "soucítíme s Vámi" úsměvem. "Pokoj 205, jednotka intenzivní péče."
"Děkuju."

"Vím, kde to je. Je to kousek od Diany."
Přikývla jsem.

Na křeslech před pokojem seděla Beca s Maxem. Když nás spatřili, tak oba vyskočili a Beca mě sevřela v objetí. "Je mi to tak líto." Hladila mě po vlasech, Max zase po zádech a mě znovu začaly týct slzy. "Tvoje máma je uvnitř, běž za ní. Teď tě potřebuje."

Otevřela jsem dveře do pokoje. Stefan zíral do telefonu. Vím, že do něj prostě jen zíral, aby nemusel koukat na taťku, omotanýho spoustou hadiček a zabarikádovanýho hromadou pípajících přístrojů. Máma seděla v křesle vedle postele, svírala jeho ruku a nepřítomně zírala z okna.
"Mami?" povedlo se mi nějak protlačit přes sevřené hrdlo. Takhle jsem ji neoslovila zatraceně dlouho.
"Zlato," zachraptěla a podala mi volnou ruku. Srát na to. Mrcha nebo ne, objala jsem ji. Přes její hlavu jsem
pozorovala bledého Stefana. "Páni, to je na tom taťka fakt zle, když už se i vy dvě objímáte," prohlásil. Cítila jsem, jak se máma v mým náručí rozesmála. Pak už jsme se smáli všichni tři. Znáte to, ten zoufalej hysterickej smích, protože už nic jinýho nezbývá.
"Těší mě, že musím skoro umřít, abychom zas byli jako rodina," ozval se z postele tiše taťka.
"Leo," oslovila ho něžně máma.

Vstala jsem, popadla Stefana a vytáhla ho z pokoje na chodbu, ani neprotestoval. Usadili jsme se do křesel k ostatním a pak nejspíš všichni kolektivně vytuhli.

make a choice

5. february 2015 at 0:47 | Elie |  Téma Týdne
"Make a choice!"
Vyber si! Taková jednoduchá slova. Víte co říká zákon o přežití? Že přežije nejsilnější, nebo v tomhle případě, že přežije chlápek s bouchačkou, která míří na hlavu jinýho chlápka s bouchačkou, kterej zas míří na mojí hlavu. Neptejte se mě, jak jsem se z poklidnýho válení na egyptský pláži dostala do díry, kde to smrdí chcankama a kdoví čím dalším a míří mi na hlavu zbraní, protože to opravdu netuším.
Ten chlápek v divným oblečení, dobře myslím, že je to galaba-cosi a vypadá to jako pyžamo, nátáhl kohoutek a máchnul zbraní k tomu druhýmu. "Make a choice, you or her!"
Jo měla bych být posraná strachy, ale jsem tak divně klidná a rozhodně nebudu brečet, ne takový zadostiučinění jim prostě nedám a hotovo. Fajn, jsem posraná strachy a velice neatesticky se modlím ke všem svatým co znám, ale to oni vědět nemusí.
Viděla jsem dost hollywoodskejch filmů na to, abych věděla, že unášej blonďatý američanky, jsem evropanka. Nebo snad doprdele vypdadám, že každej den snídám v mekáči hambáč a hranolky na přepáleným oleji a piju k tomu kafe ze Starbucks? Jasně, že ne. Jsem jenom mrňavá bruneta, s očima, který se nerozhodly, jestli budou modrý, zelený nebo šedý-toliko k větě make a choice. Jsem z mrňavý prdele uprostřed Evropy, o který v životě nejspiš neslyšel ani jeden a za chvíli umřu. Prosté konstatování faktů.
Jsem magor. Protože normálnímu člověku se pět minut před smrtí nehoní hlavou rasistický kecy a neznevažuje svojí rodnou zem, jen proto, že to je mrňavá prdel uprostřed Evropy. Ten druhý se na mě podíval. Vím, co mi tím pohledem říkal. Že se omlouvá, ale lepší, když mě zastřelí teď, než aby mě potom, co se nechá zastřelit on, znásilnilo a zbilo všechno, co má na tomhle místě péro v kalhotách.
Vrátila jsem mu ten pohled zpátky, snažila jsem se mu alespoň očima říct, že se nezlobím. Že to chápu. A ruku na srdce, kdybych měla bouchačku a vybrat si jestli to budu já, nebo někdo jinej, budu taková mrcha a prostě tu spoušť zmáčknu a zastřelím ho. Přežije nejsilnější, nebo ten s bouchačkou.

"Last chance, you or her?!"

Nadechl se a natáhl zbraň. "Could, could you turn your back, please?" Smutně mě poprosil.
"No!" Proč jen sakra musím bejt tak tvrdohlavá.

Ten v pyžamu se usmál, ale takovým tím úsměvem, ze kterýho má člověk akorát husinu. "Like horse." Bože, zvedal se mi kufr už jen z jeho přízvuku. "Turn your face to wall, now."

Otočila jsem se ke zdi, vždyť je to fuk, stejně umřu. Ale oči nezavřu. Vyšel výstřel. Stejně jsem ty zatracený oči zavřela a očekávala bolest. Tak takhle vypadá smrt? Nebolí. A proč je mi špatně od žaludku? Pomalu jsem otevřela jedno oko a pak druhý. Vážně? To budu hnít věčnost na tomhle hnusným místě jen proto, že jsem tu umřela, to je opruz.
"What do you waiting for? Run!" Ozvalo se za mnou. "I have made a choice." Usmál se a podával mi zbraň. Nechápavě
jsem se na něj podívala. "I´m not dead, right?" Zavrtěl hlavou a popadl mě za loket.
"Run!" Postčil mě.
"You too." Jo toliko k matuře z ájiny za plnej počet, převážně díky konverzaci. No vinte mě, když na mě u zkoušky
nikdo nestřílel. Bylo fajn rozeběhnout se z toho místa pryč, zachráněná cizincem. Občas je prostě bezva, když má člověk na výběr, nemyslíte?
(zdroj po kliknutí na obrázek)

Pick

2. february 2015 at 9:24 | Elie |  Téma Týdne
Vždycky budu jejím stínem
i když záda si navzájem kryjem
je to jako šachy
jen ona dělá protitahy
když já pláču, ona se směje
když mi je horko, ona se chvěje
malá a přece je o něco vyšší
ona září a já jsem šedou myší
viděls ji první a až potom mě
a přišlo Ti, že něco nehraje
lepší bý druhá, než podvodem první
vlastne lepší být druhá, než třetí
(zdro po klinutí na obrázek)
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie