Little victories

20. december 2014 at 0:47 | Elie |  Nezařazené
"Tvůj největší soupeř jsi ty SÁM."

Dnes mám za sebou malé vítězství sama se sebou. Já introvertní blázen s panickým strachem z cizích lidí a cizího prostředí, jsem jela za kamarádem na futsal (takovej divnej malej fotbal v tělocvicně, ale to před ním nesmím říct, nebo by mě sežral zaživa :D ) , mezi hromadu cizích lidí. Nikdy jsem tam nebyla a moje kamarádka mě navigovala přes telefon. Absolutně jsem netušila, kam jedu a jakým autobusem, ale nakonec, jsem za pomoci cizí slečny dorazila na místo. Mojí navigátorce totiž exnul telefon, to mám ale štěstí co.
Několikrát, jsem v autobuse přemýšlela, že z něj prostě vystoupím a pojedu domů, nikdo si nevšimne, že jsem tam nebyla. Ale nakonec ve mě vyhrál ten pocit radosti, že přeperu sama sebe a začala jsem se usmívat jako debil :D Trošku štěstí jsem měla, potkala jsem tam kamarádku své kamarádky, takže mě zachránila od naprosté samoty. Kamarád kvůli kterému jsem tam jela, nakonec hrál jen chvilku. Protihráč mu velice ošklivě zranil koleno, až mě to bolelo za něj. Myslím, že je pro to výraz ironie :D
Kluci sice prohráli, ale i tak to byla pěkná podívaná. A to i přesto, že jsem spíš hokejový a florbalový typ. Potom, jsme zamířili na pivo, to bylo poprvé v životě, kdy jsem v hospodě plné cizích lidí seděla bez svých nejlepších kamarádů ve skupině asi dvaceti kluků se dvěma lidma, které můžu dát do skupinky ne zas tak blízcí kamarádi. Já vím, ono to zní, jakože to vůbec nic není, ale to si nedovedete představit, jak moc panický strach z takovýchle situací mám. Takže jsem nadopovaná euforií a adrenalinem i přesto, že prohráli a kamarád by zraněný. Zato já vyhrála sama nad sebou a je to bezva pocit.
Vlastně to byl takový nácvik na zítřek, pardon dnešek. Od nejlepšího kámoše jsem k Vánocům dostala lístek na koncert v pražském SaSaZu, konkrétně na Ektora, Separa, Rytmuse a Momo. Dva a půl tisíce lidí v málem uzavřeném, přetopeném místě. Žádný osobní prostor, masa lidí ze všech stran, vítám vás v mém soukromém pekle přímo na míru. A stejně pojedu, stojí mě to hodně přemlouvání, ale pojedu. Takovéhle akce nazývám svou soukromou šokovou terapií. Vím přesně, že mi po zádech poteče studený pot, nebudu moci dýchat, cítit se stísněně, ale vím, že za mými zády budou stát dva suprový lidé a nedovolí, aby se mi něco stalo. Doufám, že i přes moji paniku se nechám strhnout davem a pohltit muzikou a pokud možno si to co nejvíc užiju. Snad dokopu svůj zadek sem hodit nějakou fotoreportáž, což mi připomíná, že musím nabít baterky :D
 

2 people judged this article.

Comments

1 Konduto-sama Konduto-sama | 20. december 2014 at 16:20 | React

TY si praštěná holka, víš to :-P Nejlepší momenty života a ty je prožíváš jako peklo :-D Ztratit se je ta největší sranda na světě, obzvlášť když o tom ví tvoje matka :D Ale to je jen názor šíleného extroverta na práškách ;-) Jo a hlavně si to mezi těmi upocenými davy užij, já to sice miluju, být součástí vlny, ale myslím, že to i přes svůj strach hravě zvládneš :-P Mimochodem, futsal jsem dvakrát hrála za školu, a tak by mě tvoje poznámka měla taky urazit :-D  8-O i když mě je to celkem jedno popravdě, vždyť to jak si to popsala docela na tu hru sedí :-|  :D

2 Elie Elie | 21. december 2014 at 15:42 | React

Ano, vím :D No nakonec jsme stáli v první řadě a kluci mi zakázali koukat za sebe. Kolik lidí tam bylo jsem pak viděla až na fotkách :D No tak, to by jste si určitě rozuměli :D Dám vědět až bude další zápas :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie