December 2014

Our Sins (23)

27. december 2014 at 15:41 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
26. 5. 2014
Our Sins
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Když jsem škubla dveřma od přednáškového sálu, frustrovaně jsem vyfoukla veškerý vzduch z mých plic. Dveře hlasitě zaklaply zpět na své místo a sálem se začal plazit šepot. Jeany z knihovny na mě povzbudivě mrkla, když jsem se drala mezi studenty na své obvyklé místo v poslední řadě.

Fajn, myslím, že rána do hlavy basebalkou nebo jakýmkoliv tupým předmětem by byla ideálním řešením mé situace. Přednášková hala byla kurevsky narvaná. Hádejte proč. Ano správně. Nikdo si nechtěl nechat ujít můj a Cameronův trest. Chcete, aby se vaše tajemství stalo veřejným? Běžte na vysokou školu. Oproti rychlosti s jakou se tu šíří informace, je rychlost světla doslova hlemýždí tempo.
Všichni chtěli vidět, jak se pozabíjíme přímo v sále. Kurevsky se bojím, co ten blbeček napsal. Toliko k naší spolupráci. Jestli nějakou píčovinu, dav dostane svojí show.

Zapadla jsem na své místo. Pohledem jsem probodávala Camerona, který si cosi špital s Andym vepředu u katedry. Začala jsem nervózně poklepávat do podlahy špičkou své tenisky
"Vážení utište se prosím," v sále to hučelo jako v úlu a Andy se snažil zjednat ticho. "Těší mě Vaše vysoká účast,
ačkoliv je mi záhadou, vzhledem k faktu, že je to letošní poslední hodina literatury." Švihnul po mě pohledem. No moje vina to rozhodně není. "Pane Camerone," pokynul směrem k němu, "je to Vaše." Posadil se do první řady.

Cameron se suverénně opřel o katedru a z kapsy vytáhl papír složený do malého čtverečku a chvíli ho žmoulal. Ten parchant je zatraceně nervózní. Bod pro mě. Čtení mých "epických děl" veřejně mi nedělalo problém. Nějaký ten talent by tu byl, alespoň v to doufám.
Pátravě projel očima celý sál, až našel moje oči. Věnovala jsem mu jeden ze svých pohledů sbírky I ´m gonna kill ya , vyhrazených speciálně pro něj. Ušklíbl se na mě, nadechl se a já věděla, že to bude kurevskej průser. Měl to jasně napsaný na tom svým dobře tvarovaným xichtíku.

"Následky. Přesně to mě sem dnes přivedlo. Ano vážení, Drake Cameron ví, co to slovo znamená." Sálem zaševelil
tichý smích. Fajn, přiznávám, taky mi lehce cuknul koutek. Poker face Kiaro, poker face.
"Všechno má své následky. Tohle je následek toho, že jsem prudil Kiaru Huntingtnovou." Zatvářil se jako smutné
štěně a všichni mu to žrali. Pokrytci.
"Vlastně neprudil, jen jsem se snažil zjistit, proč mi nechce dát a proč je tahle holka jedno kurevsky velký
tajemství." Ano, všichni se otočíme na Kiaru za 3, 2, 1, každý v sále na mě zíral a čekal na mou reakci. Jediný na co jsem se zmohla, byl nový pohled o level výš, říkající yeah tottaly I ´m gonna kill ya.
" A víte, co jsem zjistil?" Slyšela jsem, jak zavrzaly sedačky a všichni se nevědomky posunuli dopředu, napnutí co
jim prozradí.
"Že má zatraceně dobrej levej hák, dvakrát," zašilhal očima ke svému nosu. Sálem to zklamaně zahučelo a místy se
ozval smích. Ty parchanti ho žrali, měla jsem jít první.
"Takže, ať žijí následky." Další smích. "Jenže následky jsou ruku v ruce s pocitem viny. Víte, podle mě Bible
kecá," pár studentů se zhrozeně nadechlo, dokonce i Andy se nervózně ošil na svém místě. "Pocit viny je ten nejsmrtelnější ze všech hříchů. Srazí Vás na kolena a ještě sváže ruce za záda. Člověka to úplně pohltí a semele. Říkáte si, měl jsem to být já." Do prdele, on mluví o Dianě. Já to věděla, ale kdo ještě? Rozhlédla jsem se po lidech. Většina vypadala zmateně, náhlým obratem k vážnosti. Znovu vyhledal moje oči a uvěznil ve svém pohledu. Potřeboval, abych věděla, že to říká mě?
"Zůstane to v duši, hluboko skryté, maličké hluboko ve Vás, ale postupem času roste a hnisá. Ubíjí Vás to,
nemůžete se toho zbavit, nemůžete utéct nebo se schovat. Okolí Vás může tisíckrát přesvědčovat, že to není Vaše vina, ale stejně za těmi soucitnými pohledy vidíte obvinění, je to Tvoje chyba. Hluboko uvnitř sebe to víte. Tiše čeká na příležitost, zatímco Vy musíte žít, cosi ve Vás pomalu umírá. Takže dřív, než něco uděláte, myslete na následky." Lehce se cvrnknul do nosu. Tentokrát se nikdo nesmál. Sálem se plížilo tíživé ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. A najednou se rozezněl bouřlivý potlesk, až duněla podlaha.

Oukej, tohle netrumfnu. Jsem mrtvá. Andy se na mě otočil a mávnul, ať jdu dolů. Když jsem se míjela s Cameronem, zachytila jsem jeho pohled. Bylo v něm tolik bolesti, karamel v jeho očích lehce plaval a změnil se skoro na zlatou.
"Jak jste si jistě všimli, zvolili jsme téma hříchy." Oukej, nemám ponětí, jak se nám povedlo trefit do stejného
tématu. Základní pravidlo? Když něco posereš, předstírej, že to tak mělo být.

Odkašlala jsem si a začala potichu, spíš jen pro sebe recitovat.
"Spoutáš mě chtíčem?
To si piš!
A pak budeme spolu, stoupat výš a výš
Až přepadneme přes hranu a budeš zničen
přesto stále toužíš a voláš,
po tom, aby Tvá duše byla holá
co řekneš, až ztratíš se ve mně?
Promiň, lásko, chtěl jsem jemně
Vím, že odejdeš!
A já to nepopírám
vím, že lžeš!
ne to jen touhou po Tobě umírám
Shoď mě ze srázu a pak skoč za mnou
Vášeň je nesmrtelná, jen city chladnou
tak sváděj mě, spoutej chtíčem
až dopadneme na dno, budeš zničen
Rvi za mou duši, až nic nezbyde
buď mé hvězdy, vlastnit noc, den nikdy nepřijde
už padám
chytím Tě, chceš?
otázku mám
musíš nebo nemůžeš?
až pot steče po páteři
a šelma svým čenichem zavětří
budu Tvou, tvou dokonalou obětí
jako bys nemohl přestat mě sváděti
tak zatni drápy, zatni je pod kůži
nech mě ochutnat (Tebe), co si zasloužím
držíš mou duši, zatímco držíš mě za stehna
jsem Tvá, jsem jediná, jsem Nádherná
volám Tvé jméno mezi vzdechy
volám Tě, křičím, copak jsi hluchý?
Slyším Tě, ze spaní šeptat mé jméno
a ty zas nemůžeš zapomenout,
že sis vzal všechno, co jsem Ti dala
a mnohem víc,
abys řvala
spoutals mě jako nic,
zatímco jsem spala
(s Tebou)
A přesto škemrajíc spoutej mou duši s něhou
tak plazím se po kolenou, škemrám
nic víc, už v sobě nemám
Kdo to chce víc?
ty nebo já?!
Mě už nezbylo nic!
Bezmocná a přesto svobodná…"

Tak jestli potlesk pro Camerona byl bouřlivý, tak to co následovalo, po mém výstupu se dalo srovnat, no s hurikánem. Aula začala skandovat moje jméno.
"Kiara, Kiara…"
Andy se snažil je zklidnit, ale nakonec to vzdal a skončil hodinu. Cameron se nenápadně snažil prodrat přes dav, ven ze sálu. Vyběhla jsem za ním.

"Hej Came?! Notak, počkej Drakeu!" Volala jsem k jeho zádům.
Otočil se. "Heh, no páni ty znáš i moje křestní jméno. To je poprvý, ne vlastně promiň podruhý za školní rok cos mě oslovila jménem. Obdivuhodný výkon."
Proč je doprdele naštvanej.
"Omlouvám se."
Zastavil a spadla mu brada. "Cože?"
Doběhla jsem ho a snažila se popadnout dech. " Říkám, že se omlouvám, za to jak jsem se chovala." Natáhla jsem ruku k němu, "přátelé? Myslím opravdový, slibuju, že už se nebudu chovat jako pizda." Obočí mu vystřelilo až ke kořínkům vlasů.
"No dobře, možná občas. Víš, já ten pocit znám Came, to jak moc to bolí. Věř mi." Chytil mojí dlaň a obalil jí tou svou.
"Dobře, přátelé," usmál se. "Takže kamarádko, co děláš zítra večer?"
Vyzývavě jsem se na něj usmála. "Já nevím, to mi řekni ty, co dělám zítra večer." Opravdu jsem s ním flirtovala?
"Myslím, že jdeš do Nexu zapít svoje nové přátelství a první runda je na mě."
Opravdu můj žaludek právě udělal nadšenej kotrmelec? "Dobře Came, už se těším."
"Came, zní dobře, třeba se k mýmu jménu jednou dopracuješ." Usmál se na mě a zmizel za rohem chodby. Zamířila
jsem ke kolejnímu bytu a vytáčela Beckyino číslo, až jí to řeknu, exploduje jí hlava.

Jak nás Ektor podělal (a neví o tom)

24. december 2014 at 19:38 | Elie |  Nezařazené
Konečně jsem po čtyřech dnech dokopala svůj velectěný zadek k reptortu z koncertu v SaSaZu. Jsem velice skoupá na sdílení osobních informací a jejich šíření po internetu, takže pro lepší orientaci, můj nejlepší kámoš dostal D. a jeho nejlepší kamoš dostane M.

Jak už jsem předesílala někde v předchozím článku, dostala jsem k Vánoců od nich lístek na koncert, konkrétně na rap(hip-hop), snad tím nikoho neurazím. No není to můj šálek kávy, ale přiznám se, že Ektora maličko, ale fakt jenom maličko žeru, proto jsem vyfotila asi milion fotek s ním(z nichž je 999 999 mázlých :D ) . No Rytmuse(čau Paťo, už máš řetěz?) docela toleruju a tom, kdo je Separ (sorry vole Separ, som Pirát, buldozer-už chápu ty hlášky kluků) jsem měla alespoň tucha a měla jsem za úkol ho vyfotit pro kamarádku, která ho totálně žere. Avšak kdo je Momo jsem však neměla tušení, teprve předevčírem mi došlo, že to je ten neznámej rapper, co zpívá v songu škola Rapu(no dobré ráno, Elie).

První dobrodůžo bylo už, že jsme se s M. přátelsky dohadovali v kolik pojedem, hádejte, kdo výhrál s vlakem ve tři? Ano, správně jáááá. Na nádru, jsem potkala kamarádku ze střední, takže jsme si ještě stihly pokecat a popřát hezké svátky. Z našeho města je to do Práglu tak hodinku a půl.
Co říci k cestě vlakem? No trošku peklo, s kámošem jsme jí sice celou v pohodě prokecali, ale jediné volné místo, bylo u jednoho týpka tak okolo 35 a záhy jsme pochopili proč. Měl kocovinu, rozlil v kupéčku pivo a hladinu kocoviny neustále dorovnával Plzničkou v plechu a neustále se nám pletl do hovoru, myslela jsem, že ho prohodím tím otevřeným okýnkem. Lezl mi tak na nervy, že bych to opravdu zvládla, byť měl nejmíň tak o 40 kilo víc než já(a stěžoval si, že ho ženský nechtějí. Nechápu proč, pijan s nadváhou je přece ideální partie, já vím, jsem zlá).
Oukej tímhle prohlášením budu za burana, ale metro je hustý :D Byla jsem v něm potřetí v životě. V půlce cesty nás vyzvedl D. , no Praha je kurevsky obrovská, já bych tam asi umřela.
Na bytě jsme se u kámoše D. trošku upravili, jak říká M., já to klidně řeknu bez obalu maličko jsme se ožrali, ale ne moc jen tak do nálady(což u mě vzhledem k mé abstinenci je přičichnutí ke skleničce(dobře byly dvě a to stačilo) a už mám nakoupeno.)
Do SaSaZu jsme dorazili na osmou, díky čemuž jsme po celý koncert stáli v první řadě u hrazení. Což znamená, že jsme vidět na spoustě oficiálních fotek. Teda většinou kluci, protože když má člověk 160 centimetrů a skoro dvoumetrový kamarády, chápete co tím chci říct... :D Speciálně pro Konduto-sama, až mě najdeš nepiš, kde jsem díky :D :P Jo a taky jsme na videu, kde si plácám se Separem, hustý co?






Koncert byl skvělý, až na to, že domu jsem přijela šíleně unavená, s vyřvanýma hlasivkama jo a na levý ucho hluchá a s bolavýma nohama, ale stálo to za to. Separ je opravdu týpek a až teprve dneska jsem se dozvěděla, že mu není ještě ani 30 :D Rytmus byl skvělý, to musím uznat, od té doby, co jsem viděla v létě na Bezdězu, jakou umí show, ho docela toleruju. Pro mě neznámý Momo, byl zajímavý, hlavně v tom, že pod okem má vytetovaný křížek, v životě bych si to nenechala udělat, ale na něm to vypadalo dobře.
A teď k Ektorovi, speciálně kvůli němu, jsem to martýrium absolvovala, ale on parchant jeden egoistický, na koncertě byl jen jako hostující zpěvák. V překladu to znamená, že zazpíval společně se všemi školu Rapu a ještě další dvě písničky a už nevylezl. WTF??!! No žeru ho, takže budiž mu odpuštěno, alespoň, že se vůbec ukázal.
Sepárek pro kamarádku :)
Ovšem překvápkem večera byl beatboxer BeatSolčy, doporučuji vyhledat :)
A ještě větším překvápkem byl však Leoš Mareš, stojící na pódiu při vystoupení Rytmuse, evidentně jsou Best Bodies :D to mě rozsekalo kompletně.
Nejhorší zážitek byla rozhodně šatna, myslela jsem, že tomu týpkovi, který se mi lepil na zadek brzo napálím. Jo jo, jsem něžná květinka.
Od kluků jsem měla zakázáno se otačet za sebe, abych neviděla, jak moc je tam narváno, viděla jsem to později na fotkách. Ještě, že tak, jinak by mi asi hráblo.
Ehm zabloudění ke koni :D Asi v půl třetí ráno :D
Odjezd domůůů
P.S.: Fotky odě mě moc nic, ono kombinace mini digitálu a špatných blikajících světel není pro focení úplně ideální. Veškeré fotografie, které nejsou podepsané mým jménem jsou z oficiálních stánek Mafia Records.
Officiální foto: http://www.mafiarecords.cz/index.php?site=galleries&idg=6777
Moc bych chtěla klukům poděkovat za skvělý dárek a úžasný zážitek a doufám, že příští rok s námi pojede i nejlepší kamarádka R. :) :*
S přáním Krásných Vánoc, Vaše Elie :*

Little victories

20. december 2014 at 0:47 | Elie |  Nezařazené
"Tvůj největší soupeř jsi ty SÁM."

Dnes mám za sebou malé vítězství sama se sebou. Já introvertní blázen s panickým strachem z cizích lidí a cizího prostředí, jsem jela za kamarádem na futsal (takovej divnej malej fotbal v tělocvicně, ale to před ním nesmím říct, nebo by mě sežral zaživa :D ) , mezi hromadu cizích lidí. Nikdy jsem tam nebyla a moje kamarádka mě navigovala přes telefon. Absolutně jsem netušila, kam jedu a jakým autobusem, ale nakonec, jsem za pomoci cizí slečny dorazila na místo. Mojí navigátorce totiž exnul telefon, to mám ale štěstí co.
Několikrát, jsem v autobuse přemýšlela, že z něj prostě vystoupím a pojedu domů, nikdo si nevšimne, že jsem tam nebyla. Ale nakonec ve mě vyhrál ten pocit radosti, že přeperu sama sebe a začala jsem se usmívat jako debil :D Trošku štěstí jsem měla, potkala jsem tam kamarádku své kamarádky, takže mě zachránila od naprosté samoty. Kamarád kvůli kterému jsem tam jela, nakonec hrál jen chvilku. Protihráč mu velice ošklivě zranil koleno, až mě to bolelo za něj. Myslím, že je pro to výraz ironie :D
Kluci sice prohráli, ale i tak to byla pěkná podívaná. A to i přesto, že jsem spíš hokejový a florbalový typ. Potom, jsme zamířili na pivo, to bylo poprvé v životě, kdy jsem v hospodě plné cizích lidí seděla bez svých nejlepších kamarádů ve skupině asi dvaceti kluků se dvěma lidma, které můžu dát do skupinky ne zas tak blízcí kamarádi. Já vím, ono to zní, jakože to vůbec nic není, ale to si nedovedete představit, jak moc panický strach z takovýchle situací mám. Takže jsem nadopovaná euforií a adrenalinem i přesto, že prohráli a kamarád by zraněný. Zato já vyhrála sama nad sebou a je to bezva pocit.
Vlastně to byl takový nácvik na zítřek, pardon dnešek. Od nejlepšího kámoše jsem k Vánocům dostala lístek na koncert v pražském SaSaZu, konkrétně na Ektora, Separa, Rytmuse a Momo. Dva a půl tisíce lidí v málem uzavřeném, přetopeném místě. Žádný osobní prostor, masa lidí ze všech stran, vítám vás v mém soukromém pekle přímo na míru. A stejně pojedu, stojí mě to hodně přemlouvání, ale pojedu. Takovéhle akce nazývám svou soukromou šokovou terapií. Vím přesně, že mi po zádech poteče studený pot, nebudu moci dýchat, cítit se stísněně, ale vím, že za mými zády budou stát dva suprový lidé a nedovolí, aby se mi něco stalo. Doufám, že i přes moji paniku se nechám strhnout davem a pohltit muzikou a pokud možno si to co nejvíc užiju. Snad dokopu svůj zadek sem hodit nějakou fotoreportáž, což mi připomíná, že musím nabít baterky :D

What I couldn´t say

15. december 2014 at 2:20 | Elie |  Téma Týdne
What I can't say?
I love you, so please stay
It sounds really great in my mind
but I can´t hide behind
these walls, which makes me shut my mouth
even though I want scream it loud
I wanna tell the world
before I'll be old
(I Love You)
can you cross the border
break the order
bring chaos between us
give me love which will last
I wanna scream be mine forever
I wanna say it more than ever

Lilien and Me

15. december 2014 at 1:44 | Elie |  Povídky
Kdysi dávno, jsem byla Clarissou de Buoy. Ale ta zemřela. Zemřela přesně v ten den, kdy zemřela láska mého života...

Ona byla tak nádherná, to si ani nedovede představit. Její drobná postava zamotaná v hedvábných pokrývkách mé postele, její havraní vlasy rozprostřené po mém polštáři a hluboké, přehluboké modré oči, ve kterých jsem se toužila ztratit už navěky. Ach jak já ji milovala, dokud mi ji nevzali. V mém světě je totiž zakázáno, aby žena milovala ženu, nebo muž muže. Dokonce je to v našich zákonech. Za porušení nás čeká smrt. Až je to paradoxní, našemu světu vládnou kouzla, ale tohle prý je proti přírodě.

Vždy se však najde pár rebelů, kteří svou láskou bojují proti zákonu. Jako já a moje nádherná Lilien. Ani ne před hodinou jsme se vloupaly do našeho kostela a před Bohem si přísahaly věrnost a lásku navěky. Teď leží nejkrásnější žena kterou znám v mé posteli a lehce oddychuje. Pozuruji její porcelánovou pleť na odhalených zádech. Miluju každou její část, nejvíce malé znaménko na levé lopatce.

Z pozorování její krásy mě vytrhlo bušení na dveře. "Clarisso de Buoy, jménem nejvyšších strážců zákona otevřete dveře!"
"Lilien, lásko vstávej, musíš pryč."
Rozespalá strachy ke mě tiskla své drobné tělo. "Neopustím Tě Clariss."
"Prosím Lilien běž!" rychle jsem jí pomáhala do šatů.

Nestihla to. Strážci rozrazili dveře. Pamatuji si, jak křičela a prosila je o milost. Praštili do zátylku a upadla do bezvědomí. Oni vztáhli ruku na mojí krásku. Vrhla jsem se proti nim. Spoutali mi ruce za záda a obě nás vytáhly z domu na prašné náměstí. Vzpírala jsem se a zarývala patami do země, bylo to však málo platné. Táhli Liliino bezvládné tělo blátem. Tak moc jsem zuřila a přes slzy neviděla na cestu. Proč to mé lásce dělají?

"Neprovedly jsme nic špatného. Je to jen láska." Křičela jsem na strážce
"Zmlkni ty vzpurná, za trest se budeš dívat, jak umírá."
"Ne, prosím, je nevinná!" Škemrala jsem ze své pozice na zemi, ruce prosebně sepjaté.
Velitel se na mě zlomyslně usmál a rozkázal : "Zastřelit."

Probrali ji, aby tu hrůzu prožila a byla při vědomí až bude umírat, protože mě milovala a tím porušila zákon. K hlavě jí dali zbraň, ty nádherné modré oči na mě naposled volaly miluji Tě. Vzpírala jsem se strážcům, prosila, křičela. Ozval se výstřel. Lehce se jí rozšířily zorničky a klesla mrtvá k zemi. Rozplakala jsem se a zhroutila do bláta, ve chvíli, kdy zemřela, moje duše zemřela taky. Strážci mě zbili a pak mě svázanou nechali svému osudu. Mysleli, že zemřu a já si to myslela také.

Polomrtvou mě zachránil mladík jménem Peetr. Celé to viděl, ale bál se nám pomoct. Nemám mu to za zlé, vděčím mu za svůj život. Když jsem se fyzicky uzdravila, vydala jsem se za čarodějem do hor pro nesmrtelnost. Vrátit se s ní bylo důležité pro můj plán pomsty. Pamatuju si obličej každého jednoho stažce a každého z nich zabiju, pro mou Lilien.

Mezi strážci se začaly šířit řeči o nesmrtelné bojovnici za lásku, ze začátku byli skeptičtí, ale když jeden po druhém začali umírat, tak se z nich stali psanci. Utíkali přede mnou, ale já je dostihla. Každého z nich. Pokaždé jsem jim za živa vyryla do kůže nad srdcem velké L jako Lilien a láska. Prosili, škemrali, podpláceli a slibovali, marně, byla jsem neúprosná, tak jako oni. Jen jejich rodiny jsem nechávala na pokoji. Když jsem zabila posledního, vydala jsem se do kostela.

"Omlouvám se Bože, neboť jsem zhřešila hříchem Nezabiješ. A hodlám zemřít svou vlastní rukou." Vrazila jsem si dýku do srdce a věděla jsem, že za chvíli se setkám se svou láskou Lilien a v duši jsem po dlouhé době cítila takový klid, jako nikdy. Zemřela jsem pro Lilien a pro lásku.......

Best Friends Forever?/Between (22)

7. december 2014 at 22:03 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
24. 5. 2014
Best Friends Forever?/Between
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Doval ten svůj pěknej zadek do Caffé Hill jsem z5 Becs.

Málem jsem měla z tónu ohlašujícího, že mi přišla smska infarkt. Tohle byl první kontakt po jedenácti dnech. Teda pokud nepočítám pětiminutovej telefonát, ve kterým mi jen tak mimochodem oznámila, že je ve Francii. S nějakým kuchařem. WTF?! Moje Beca, která nesnáší Francouze a připálí i pitomou vodu na čaj. Říkala cosi o Pierrovi. Vážně?! A to se smála, že Cameron je holčičí příjmení. No, Pierr rozhodně nezní o moc mužněji.

Nechápu, jak jsem mohla usnout. Je fakt, že jsem včera zas byla sťatá jako prase. Potřebovala jsem vypnout, už zase jsem se chystala spadnout do psychickejch sraček slečny Kiary Huntingtnový, tak jsem všechny kromě Becy přidala do skupiny odmítaných hovorů a totálně zlitá jsem se vydala na výlet po barech někoho sbalit.

Konečně jsem po dlouhý době někoho sbalila. Totální výmaz mozku, protože jediný dvě osoby, kvůli kterejm jsem neměla potřebu se ožrat od bezvědomí, byla Beca a Andy. Takže po 11 dnech se vrátila z Francie, takže to bude jeden z těch kurevsky dlouhejch holčičích pokeců.

V kolik dorazíš? Vyzvednu tě na Grand Central.
Za hodinku jsi zlatíčko :* Omg, Becs a její absence čárek.

Šťouchla jsem do černovlasýho kluka vedle mě.
"Vstávej!"
"Co je?" rozespale se zeptal a objal mě. Tak to ne hochu.
"Musíš jít. A dej ty ruce dolu." Nekompromisně jsem po něm vyštěkla.
"Ještě včera večer ti moje ruce nevadily kotě."
Oukej dám trochu zpátečku. Byl to skvělej sex, tak proč se cejtím jako kus hovna?
"Hm můžeš mi předvést, co umíš s rukama a se mnou ve sprše." Navrhla jsem mu. V očích se mu rozsvítil hlad. Jop,
výhoda mladejch a nevybouřenejch. Popadl mě do náruče a teatrálně rozkopl dveře do koupelny. Nevím proč, ale vybavila se mi vzpomínka na to, jak mě podobným způsobem před několika dny nesl Cameron stejným způsobem do jeho koupelny. Rozdíl byl v tom, že jsem byla oblečená a netisklo se ke mně horké tělo cizince. Ruce měl opravdu šikovný. O tom jsem se přesvědčila o pár minut a jedno číslo déle. A opět jsem zapomněla.

Není nic horšího, než posraná dopravní zácpa v New Yorku. Už nejmíň 45 minut jsme popojížděli hlemýždím tempem ke Grand Central.
"Hele Joshi, kašli na to odsud už to dojdu pěšky a pak ti brnknu," poklepala jsem svému řidiči na rameno.
"Dobře Kiaro, zatím."
"Pa a díky." Jo já vím, je to jeho práce, ale stejně mu pokaždý poděkuju.

Konečně po hodině už jsem se hlasitě vítala s Becou tím blbkovským způsobem. Lidé v hale na Central Station se po nás ohlíželi a smáli se, ale my dvě to měly na salámu. Dál jsme se vítaly hlasitým pištěním rvoucím uši, objímáním a poskakováním na místě.
"Bože Becs, vypadáš skvěle, jako vždy a unaveně."
"Díky, ty zas vypadáš vychrtlá."
"Dík Becs, to bylo milý." Zasmála jsem se, no jo chlast, cigára a žádný jídlo pár týdnu v kuse si vybralo svou daň.
V kavárně jsem jí převyprávěla události posledních dvou týdnů.
"Cože jsi?!" Zařvala přes celou kavárnu, když jsem se dostala k úseku se svým dirty dance na Cameronově klínu.
"Ježiši Beco, můžeš se ztišit? Nemusí to slyšet celá kavárna."
"Nené," zakroutila nevěřícně hlavou, "Kiaro, chci detaily, okamžitě!"
Tak jsem ji ne zas tak detailně převyprávěla celou noc a přidala ještě story s Mikem o našem gaučovém dobrodružství před třemi dny.
"Nevrátíš se k němu, že ne?"
"Já nevím, Becs, budu ho milovat už navždycky to jo, ale nevím, jestli to znovu zvládnu. Jestli mě znovu opustí, tak
už mě to zabije."
"Já to vidím Kiaro, jak tě to ničí, proto tě varuju. A myslím, že by to nebylo moc fér ke Cameronovi. Co on?"
"Víš, jak dlouho jsem toužila ty zkurvený slova od Mikea slyšet, ale teď o nich pochybuju. Není to směšný? Co s
Cameronem vážně netuším. Dostal se ke mně dost blízko a nutí mě něco cítit. Teda něco kromě zklamání a bolesti, mám ho pod kůží," povzdechla jsem si a ucucla ze svého latté. "Jenže když se s ním vyspím, tak ho pak pošlu do prdele a už ho nikdy neuvidím," vyložila jsem Bece svoje dilema.
Jen se na mě podívala, napila se ze svého pressa a pokrčila rameny.

Ne, že by mi konverzace s Becou nepomohla, zas nás vyhazovali chvíli před zavíračkou, ale měla jsem pořád v hlavě zmatek. Vždycky jsem se smála filmům, nebo knížkám, kde byla hlavní hrdinka v milostném trojúhelníku. Přece musí vědět, koho miluje, teda alespoň pro mě by byla volba mrtvej a studenej nebo živej a teplej jasná. Teď jsem byla ve stejné situaci a najednou jsem tu holku chápala. Já zas měla na výběr mezi jistou minulostí a nebezpečnou budoucností. Opravdu jsem milovala Mikea, tak moc jak jsem tvrdila? Nebo bych mohla dát šanci sama sobě milovat Camerona? Tohle rozhodnutí mě kurevsky děsilo.

Live while you're dead (21)

7. december 2014 at 2:26 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
21. 5. 2014
Live while you're dead
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Víte, lidi Vám můžou tvrdit, že nejhorší věc, která se Vám může přihodit, je úmrtí člověka, kterého jste milovali. Ale to je ta největší lež na světě. Nejhorší je, když něco zemře ve Vás, zatímco žijete dál. Nejhorší to je, když to co ve Vás zemře, je víra v lásku. Protože potom, Vám to sebere úplně všechno. Je tu však jedna jistota, když už je člověk na dně, níž už to opravdu nejde. A přesně v tu chvíli, kdy si to člověk uvědomí, se ze dna stane strop.

Nervózně přecházím po obrovském obýváku sem a tam. Občas hodím očkem po výhledu skrz prosklenou stěnu, jindy uklidňující panorama New Yorku, mi dnes způsobuje závrať. Už jen při myšlence na setkání s ním, se mi dneska už po čtvrtý zvedne kufr. Křičím na své vnitřnosti, že už kurva nemám co zvracet. Po čtvrtý si vyčistím zuby a už po pátý se převlíknu. Černý džíny a fialová košile. Tak to miloval. Zvyk je svině.

Než se Stanley ozval s tím, že už je Mike v hale, tak jsem málem prošoupala do koberce chozením tam a zpátky díru. Byla to nejdelší hodina mýho života.

Původně jsme se s Mikem měli sejít v Caffé Hill, ale tam chodím s Becou a nechci si to místo zprotivit. A hlavně nepotřebuju ke svejm soukromejm sračkám publikum.

"Kio?" vytrhl mě z mých myšlenek ten jeho sexy hlubokej hlas. Ani jsem neslyšela cinknout výtah, určitě šel po
schodech, jako vždy. Otočila jsem se k němu, tažena neviditelnou silou. Mé tělo mělo evidentně jiný plán, než hlava. Ta se rozhodla nepřiblížit se k Mikeovi, byť jen na milimetr a já to podporovala, díkybohu za gauč mezi námi. Srdce mi bušilo asi tak milionem tepů za minutu.
"Michaele," podařilo se mi nějak dostat slova přes sevřené hrdlo.
Na tváři měl to své typické třídenní strniště a jeho brada mi připadala ještě o něco hranatější než před čtvrt rokem. A vlasy pro změnu o něco delší. Udělal to samé co já. Kdoví, jestli podvědomě nebo ne. Oblíkl si černé džíny, obyčejné šedé triko s krátkým rukávem a žlutou mikinu, tak jak jsem to milovala. Vidíte, zvyk JE svině. Jenže kterej blbec, by se skoro na konci května a v New Yorku pařil v mikině? Takže to bylo schválně.

"To je všechno co řekneš?" zeptal se nejistě a zíral na mě stejným způsobem, jako já na něj.
"Cos zatraceně čekal Mikeu?" se založenýma rukama, jsem obešla gauč a výhrůžně udělala krok směrem k němu.
"Že budeš křičet nebo vyčítat. Co já vím, ale ne že budeš ticho." Smutně na mě koukl zpod ofiny.
"Řekni Mikeu, co ti mám vyčítat? To žes mě opustil měsíc před svatbou? To žes mi slíbil, že nedopustíš, abych byla
jako máma a pak místo, abys mi pomohl a řekl, prober, tak jsi utekl? Že si nebojoval ani za mě ani za nás, tak jako já za tebe? Tak jako poprvé na té pláži před dvěma lety? Nebo ti mám vyčítat, že jsem ztratila Maxe? Nebo že jsi lhal, když si říkal, ať si pomalu zvykám na příjmení Carter, protože mi hodláš dát své jméno? Nebo to, že nechápu, jak si mě mohl opustit po tom všem, co jsme spolu zažili, čím jsme prošli? Nebo ti mám vyčíst, žes mě rozbil takovým způsobem, že už pomalu nevím, kdo jsem?"

S každou další větou, jsem křičela čím dál, tím víc, třásla se vzteky a moje rozhodnutí zůstat daleko od něj skrytá v bezpečí za gaučem, se rozpadlo na prach. "Jak si mi to mohl udělat Michaele?!" Strčila jsem do něj dlaněmi.

Popadl mě za zápěstí a donutil mě couvnout k oknu. "Pusť mě, ty srabe!" Jeho prsty byly dokonale omotané kolem mých zápěstí a postupoval proti, mě tak dlouho dokud jsem měla kam couvat. Když jsem narazila zády do skleněné stěny, vzal obě moje zápěstí jako nic do jedné ruky a zvedl mi je nad hlavu.
"Doprdele Kio, nikdy si nebyla krásnější," zíral na mě zblízka. Přistoupil ještě blíž. Moje kurevsky zrádný tělo
reagovalo dřív než mozek a z úst mi unikl tichý sten.

"Omlouvám se za všechno Kio," zašeptal.
"Strč si omluvy do prdele! Zničils mě. Vždycky, když se smířím s tím, žes odešel, tak se vrátíš a zničíš mě znova a
znova a znova." Ječela jsem na něj dál a snažila se ignorovat ten magnetismus mezi námi.
"Posral jsem to Kio, já vím." Křičel pro změnu zas on do mého obličeje. Mezi námi bylo takové napětí, že jsem si
připadala jako struna. Jen drknout a prasknu. A Mike drnknul. Přesunul ruku z mého pasu do mých vlasů. Věděla jsem, co udělá ještě dřív, než zapletl prsty do mých vlasů a škubl. Poslušně jsem zaklonila hlavu a myslela, že shořím, když se ke mně přitisklo jeho tělo.
Chtěla jsem ho v tu chvíli tak moc, že jsem očekávala zvuk protipožárního alarmu. Sklonil svojí hlavu k mé. Čekala jsem na jeho měkké a horké rty marně. Zastavil svá ústa sotva mikrometr od polibku. Cukla jsem hlavou směrem k němu, ale držel mé vlasy pevně. Pohla jsem se sotva o milimetr a on stihl ucuknout. Přesto zůstal blízko. Přejel svými rty po mém uchu a zašeptal mi: "vidíš, tvé tělo mě pořád chce, malá lhářko."
Uvnitř mě zuřila bouřka. "To že Tě chce mé tělo, ještě neznamená, že Tě chce i mé srdce," sykla jsem k němu.
"Neboj i to se postarám." Ušklíbl se tím svým polovičatým úsměvem a konečně přitiskl své rty na mé. Bože, myslela
jsem, že v tom polibku shoříme.
Pustil mé ruce, aby mě popadl za boky a moje zrádné tělo se vyklenulo proti němu. Chytil mě za zadek a zvedl do vzduchu. Omotala jsem mu nohy kolem pasu. Dokonale jsme k sobě pasovali. Jako dva dílky skládanky.
Odnesl si mě na gauč. Moje ložnice se v tu chvíli zdála hrozně daleko. "Mikeu, jestli teď nepřestanem, tam už mě nikdy neuvidíš. Už ti nemůžu dát tu starou, hodnou a nevinnou Kiaru jako kdysi. Ta už neexistuje."
Zadrhl se mi dech, když mi jeho horká dlaň zabloudila pod košili.
"Kio, se mnou si nikdy nebyla nevinná," zasmál se.
Ta slova jsem cítila všude, jako mravenčení. Mozek mi vypnul a končetiny přestaly fungovat a než jsem přišla k sobě, stál už Mike u výtahu. "Vezmu si tě, ale až mě bude chtít i Tvoje srdce, nejenom tělo." Výtah cinknul
"Toho už se nikdy nedočkáš!"
Zasmál se a zmizel za ocelovými dveřmi výtahu. To bylo jeho jediné štěstí, protože jsem popadla první věc, která mi přišla pod ruku a mrskla jí po něm. Velké a skleněné cosi, co před políbením výtahových dveří mělo nejspíš nějaký tvar, se roztříštilo na milion střepů a já se cítila úplně stejně.

Memories killing me III. (20)

1. december 2014 at 22:57 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
***
Před dveřmi jeho pokoje mě postavil na nohy a opřenou o dveře uvěznil mezi svoje paže.
"Kio, ty mě jednou zabiješ." Zamumlal proti mým rtům. Oba jsme šátrali po klice uvězněni v polibku a pozadu vpadli
do pokoje. Dodnes se divím, že jsme nic neporazili.

"Mikeu?" ozvala jsem se nesměle.
"Kio, jestli mě teď zastavíš, tak to vážně nepřežiju."
"Ne podívej." Ukázala jsem na oblohu za dveřmi na balkon. Nad zálivem se objevily první rachejtle. Odnesl mě v
náruči na balkon, posadil na kamenné zábradlí a s rukama na mých bocích zůstal stát za mnou. Odhrnul mi vlasy a opřel si hlavu o moje rameno.
"Proč mě pořád někam nosíš?" zamumlala jsem nejistě do prostoru upírajíc pohled na ohňostroj na nočním nebi.
Objal mě pevněji. "Protože mi přijdeš hrozně maličká a křehká. Prostě tě potřebuju chránit."
Zasmála jsem se. "No oproti tobě si rozhodně připadám maličká, ale chtěla bych chránit já tebe."
Políbil mě na vršek hlavy, "to nemusíš Kio, zvládnu to sám."
"Přál sis něco o půlnoci?"
Odhrnul mi vlasy a začal mě lehce líbat na odhalených ramenou a krku. "Jo, abych tě mohl mít napořád a tahle noc nikdy neskončila." Podívala jsem se na něj vzhůru přes rameno. "Kio, když se na mě budeš dívat takhle, tak už to nevydržím a odnesu si tě do postele."
Zachvěla jsem se, jak mnou proběhlo vzrušení. Sebrala jsem veškerou odvahu. "Tak to udělej."
S několika klukama už jsem spala, ale tohle bylo jiné. Divoké, protkané touhou ztratit se v tom druhém, být co nejblíž. Potřeba jeden druhému dokázat, že ten druhý je právě teď to jediné, co existuje.
***
Seděla jsem po tmě v newyorským bytě a pomalu se vracela z oparu vzpomínek do zasraný reality dneška. Mrskla jsem sklenicí s bílým vínem přes celý obývák a křičela "Zbabělče" na celý byt. Tak moc to bolelo. Křičela jsem a brečela, dokud jsem se nezhroutila na plyšový koberec uprostřed obýváku. Pomalu jsem se vzlyky propadla do neklidného spánku a poslední co mi blesklo hlavou, bylo to, že to nezvládnu a roztříštím se na milion kousků. Už zase.

Memories killing me II. (19)

1. december 2014 at 22:40 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
4. 7. 2012
The Independence day

Oukej, nesnáším Mikea! Vím, že včera cítil to samé. Mohli jsme si klidně na krk pověsit neonové nápisy s heslem CHCI TĚ! Zbabělec. Vztekle jsem praštila konvicí s kávou na stůl. Snídali jsme společně na terase a mě sral i ten pitomej výhled na oceán.
"Zlatíčko, co ti je?" jemně se zeptal Max.
Beca sedící v zahradním křesle, opírajíc si bradu o kolena s cigaretou místo snídaně, se na mě podívala se zdviženým obočím.
"Nic mi není, sbalila jsem včera flašku a šla na pláž. Mám jen kocovinu."
Becs na mě koukla stylem, že mi to vůbec nežere a Max se taky zrovna důvěřivě netvářil.
"Slečno Huntingtnová, potřebujeme od vás schválení menu a výzdobu na druhé zahradě." Jako na zavolanou.
"Díky Roberte, hned jsem tam." Otočila jsem se, "jo a Becs víš, že je ve sklepě herna? Je tam stolní fotbálek, mohla
bys Maxe něco naučit." Vyplázla jsem na ně jazyk.
"Maxi, jestli tvůj bratr dnes nehodlá vstávat, tak mu pak někoho pošli se snídaní."

Velké bílé zahradní stany zdobené modrými a červenými mašlemi vypadaly nádherně. Několik lidí právě rozvěšovalo světýlka všude kolem. Lesklý bílý bar už byl osvětlený a barman právě skládal alkohol do polic. Sem tam rozmístěné bílé vysoké stolečky, převázané modrou nebo červenou organzou. Jak americké že?
"Kde je Daniela?" směřovala jsem svou otázku na Ricarda, který právě rovnal lososové jednohubky na tác.
"Náš milý generál právě projíždí seznam hostů. Vypadá to, že letos tu bude narváno. Tvůj otec ví, jak si získat lidi."
Odpověděl mi za něj barman.
"Jo jasně, chlast vždycky přitáhne lidi a obzvlášť když je ho hodně a zadarmo." Odpálila jsem ho.
"No no no, dámo snažím se vést milou konverzaci. Možná by to chtělo něco na uklidnění."
Hodila jsem na něj pohled ve stylu, jestli je normální. "Není mi 21." Ušklíbla jsem se. "Můžeš přijít o práci."
"Může to bejt naše tajemství. Kdo mě vyhodí, ty? Těžko a tvůj otec ještě nedorazil." Začínal se mi líbit. Flirtoval se
mnou? Mikeův útěk docela zranil moje ego. Tak proč ho nenapravit maličkatým flirtem a nenaštvat Mikea, dva v jednom. Blýskla jsem po něm úsměvem. "To asi ne, ale Daniela by tě přetrhla, kdyby to zjistila." Zbledl. Právě proto ji všichni milovali. Byla přísná, ale spravedlivá, a když bylo potřeba, tak milující.
Naklonila jsem se k němu přes bar. "Může to být naše dirty little secret, to prej my prachatý děláme." Nadechl se k odpovědi, ale za mými zády se ozvalo: "Slečno Kiaro, musím s vámi mluvit." Rychle jsem na něj mrkla.
"Už letím, Danielo."

Nesouhlasně se na mě už z dálky mračila. "Kiaro, co to děláš? Copak se s matkou hádáš málo? Chceš jí dát další důvod k tomu, aby tě peskovala? Víš dobře, že to tvoje kamarádění s námi neschvaluje, natož flirtování."
"Mm, no teď když o tom tak mluvíš, to zní jako skvělý nápad."
"Kiaro!" Zamračila se ještě víc.
"Ale no tak Dani, jen tě škádlím." Objala jsem ji a políbila na tvář.
"Domlouvali jsme detaily večera, nic víc." Uklidňovala jsem ji.
"Víš co je mi záhadou zlatíčko?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Že prý máš špatnou náladu, říkala slečna Beca a Max si zas stěžoval na svého bratra. Nemyslíš, že je zvláštní, ta
vaše společná frustrace?"
"Tak Mike má špatnou náladu jo?" Parchant
"Už od rána s námi pracuje. Pomáhá."
Pff, odfrkla jsem si. "Prý je letos hodně, hostů, můžu se mrknout?"
"To víš, tvůj tatínek se stal důležitým mužem a takovým lidem vždycky někdo podlézá." To mě pobavilo.
"Danielo!" pokárala jsem ji se smíchem. "Ale ne!" zkřivila jsem ústa do nepěkného úšklebku. "Copak?"
"Danielo, neříkej mi, žes pozvala Jane? Kolikrát ti mám říkat, že je to pizda a nikdy z nás kamarádky nebudou!"
Zvedla ukazováček a pohrozila mi "pozor na pusu mladá dámo. Byl to nápad tvého otce. Měla bys mu udělat radost a chovat se civilizovaně."
"No promiň, já se mám chovat civilizovaně? To ona se chová jako snobská čubka."
"Kiaro!"
"Fajn, fajn budu hodná holka, jdu zkontrolovat ještě kuchyň. Pojedem do města na oběd, ať nepřiděláváme
kuchařům další práci."
"Ricardo, můj kulinářský Bohu, ty lososový jednohubky vypadají náramně a co zbytek?" Přitančil ke mně mrňavý Francouz.
"Kiaro ma chérie, zranila jsi mé srdce." Ajaj není nic horšího než zhrzenej malej francouzskej kuchař.
"Doneslo se mi totiž, žes do mého včerejšího dokonalého crème brûlée jen dvakrát dloubla." Vidíte, neříkala jsem
to?
"Bylo opravdu božské Ricardo, přísahám. Myslím, že Beca spořádala nejméně čtyři a bohatě ti to vynahradila."
"Oh ano, ona je magnifique, dokonalá. Kolik toho ona sní to je prostě úžasné. Miluji jí." A kdo ne.
"Na oběd pojedeme do města, ať si nemusíš dělat starosti, máš toho do večera dost. Už se těším na cupcakeky s
vlaječkama."
"Ale chérie, pro vás bych klidně navařil, to není problém, vždyť víš."
"Ano to vím, ale taky vím, že chceš, aby to bylo dokonalý. Ber to jako pomoc."
"Merci beaucoup" políbil mě na obě tváře a pak mě praštil utěrkou přes zadek, alou z mého království. A chérie
nevíš čistě náhodou, kam zmizela jedna láhev champagne?"
"Mm-um," zakroutila jsem hlavou s co nejnevinnějším výrazem, který jsem svedla.
***
"Lidi, sbalte se, vyrážíme do města na oběd a na nákupy." Zahalekala jsem, když jsem všechny tři našla ve sklepě u
stolního fotbálku. I když v tomhle domě má výraz sklep trochu jiný význam. Spíš to byla herní hala na deštivé odpoledne. Díky rozmazlenej Stefane.

Beca s Mikem hráli proti sobě a Max na ně zíral s otevřenou pusou. Oni dva v tom nebyli jen dobří, byli nejlepší.
"Nákupy?" Beca s Maxem se rozzářili jako vánoční stromeček.
Zamávala jsem kreditní kartou a ujistila je, "nákupy."
"Necháme se vozit, nebo chcete někdo řídit?" zdvihla jsem kroužek s klíči od černé Audi.
"Klidně to odřídím," ozval se Mike.
"Fajn." Upustila jsem klíčky do jeho dlaně, aniž bych se ho nějakým způsobem dotkla.
***
Nákupy s Becs a Maxem byli dost šílený. Prolezli jsme snad všechny obchody.
"Maxi, co bys řekl kombinaci bílý hedvábný košile, co sis koupil s červeným motýlkem a támhleto bílý sako s
červeným lemováním a kalhoty ze včerejška?"
"Oh, to je geniální, určitě máš nějakého vnitřního gaye v sobě." Vyprskla jsem smíchy nad prohlášení.
"Dobře Maxi, jsem si jistá, že to měla být lichotka."
Beca se zachichotala a dokonce i Mike předvedl něco
připomínající úsměv. "Pro tebe Becs mají něco schovaného v posledním obchodě."

Mávla jsem na prodavačku, "vybrala jsem tyhle, co říkáš?" Rozzářila se jako vánoční stromeček, jakmile prodavačka přinesla ramínko a rozprostřela šaty na pult. Přejela po sněhově bílém korzetu s jemnou červenou výšivkou lehce dlaní a se stejnou jemností po hedvábné tulipánové sukni až na zem. "Páni jsou dokonalý Kiaro. Nechtěl by mě tvůj taťka adoptovat?"
"Prosímtě, vždyť už jsme rodina," přejela jsem všechny tři pohledem, " všichni."
"A co boty?" uculila se na mě.
"Klasika, bílé louboutinky s červenou podrážkou. A všechno si to budeš moct nechat. Dobrý ne?"
Beca a Max se na mě vrhli, div mě neumlátili nákupníma taškama.

"Teď ty," hodila jsem polovičatý pohled na Mikea.
"Marc Jacobs?" zapištěl Max, "on dostane hadry od Jacobse? To je pro něj škoda."
"Maxi!" Okřikly jsme ho s Becou naráz v záchvatu smíchu. "Ta zas od Paula Gaultiera."
"Já vím a je to naprosto dokonalý, ale pro něj je to škoda, věř mi." To už jsme se nad Maxových hysterčením tlemili
všichni.
"Hele Kiaro, tak já s Maxem dojdu vyzvednout tvoje šaty a ty s Mikem zatím něco vybereš." Přikývla jsem. Max už se
chystal protestovat, ale Beca ho zpražila svým pohledem, takže jen vyfoukl tváře a byl ticho. Já věděla, že není co vybírat. Měla jsem pro Mikea dokonale vybráno.
"Jo a Becs, vyzvedneš i boty, prosím?"
"Jo jasně," zavolala a už táhla Maxe za paži ven z obchodu.
"Takže," otočila jsem se na Mikea " věříš mi?"
"Cože?" přitrouble se zeptal.
Protočila jsem oči. "Necháš mě vybrat ti oblečení?"
"Jo, aha, no jasně, ty jsi ženská." Už jsem měla na jazyku něco v tom smyslu, že si toho musel všimnout už včera na
pláži, ale spolkla jsem to a mávla na prodavače.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" mile se na nás usmál. S takovou intenzitou, jako se prodavač na nás usmíval, se
Mike mračil.
"Červenou košili, černé kalhoty-společenské a černou kravatu. Pouze kravatu, žádné sako a lakýrky, asi tak
šestačtyřicítky?" obrátila jsem se s dotazem na Mikea, vypadal fakt naštvaně a prodavač evidentně potěšeně, že nepatříme k sobě. "Děkuji vám," jemně jsem se při těch slovech dotkla jeho paže. Mike vypadal, že každou chvíli exploduje. Bezva, už vím čím ho vytočit, jen nevím, proč ho to tak štve.

"Proboha Mikeu, co ti takovou dobu trvá na oblečení jedný košile?" nervózně jsem podupávala před kabinkou a byla
na něj už zas naštvaná. Ani nevím proč.
"To ty pitomý mrňavý knoflíky." Ozvalo se zpoza závěsu.
Trochu víc, než jsem chtěla, jsem škubla závěsem. "To je…" slova mi nějak došla, když jsem ho viděla v lakýrkách a černých kalhotách dokonale sedícími na jeho bocích a s rozepnutou košilí. Bylo to dokonalé.
"Kiaro, přestaň na mě takhle zírat, nebo to nedopadne dobře…"
Trhla jsem sebou a probrala se z tranzu. "Ehm, to je schválně."
Jeho šedomodré oči hledící na mě z kabinky potemněly a vypadaly jako temné těžké šedé bouřkové mraky. "Cože?" zeptal se nespouštěje ze mě pohled. Už jsem měla na jazyku, že je to žhavící strategie, ale v malém prostoru kabinky by jakákoliv věta, byť s jen podobným výrazem způsobila explozi. "No prý malé knoflíčky vypadají esteticky lépe." Dokončila jsem větu a oba jsme věděli, že je to lež. Opřela jsem si dlaně o jeho hrudník a začala mu zapínat knoflíčky. Bylo to, jako kdyby mé dlaně patřily na to místo odjakživa. "Kiaro…" ozval se. Nevzhlédla jsem.
"Kiaro…" zkusil to znovu. Sevřel moje dlaně do svých. Zvedla jsem oči k němu. Vpíjel se do mě pohledem, sehnul se
k mým rtům. Bože, jestli mě teď políbí, slíbím mu úplně všechno na světě.
"Kio…" evidentně měl problém dokončit větu a já zas zapomněla dýchat.
"Hm." Nejistě jsem zahučela, ztracená v jeho pohledu.
"Přinesl tu kravatu." Pustil mé dlaně a já si teprve v tu chvíli všimla, že jsem svírala lemy košile tak křečovitě, až mi
zbělaly klouby. "Jo jasně, kravata." S velkým úsilím jsem od něj odtrhla pohled a věnovala ho prodavači. "Oh, děkuji." Vypadal velice rozpačitě, zajímalo by mě, jak dlouho tam stál, než si ho Mike všimnul.

Beca s Maxem už stepovali u auta. Becs se ke mně hned nadšeně řítila a křičela na mě už z dálky. "Tys na ty boty nechala vyšít naše jména?!"
"Jop, objednávala jsem je předem."
Vrhla se mi kolem krku. "Miluju tě, miluju tě, miluju tě."
Její nadšení bylo fakt nakažlivý. "Fajn, fajn, Becs, ale potřebuju trochu kyslíku." Sundávala jsem jí se smíchem ze svého krku.
"Váš kočár čeká dámy." Oslovil nás Mike všechny tři. Beckyino nadšení muselo být opravdu nakažlivý, protože tohle
byl historicky první Mikeův vtip na Maxovu orientaci. Max na něj nechápavě zíral a pak se šíleně rozesmál. Mike nám všem otevřel a podržel dveře. Když jsem nastupovala já, jemně mi položil ruku na kříž a já se na něj tázavě podívala.
***
Na večerní oslavu jsem se těšila jako malé dítě. Nadšení mi kazilo pouze vědomí, že dorazí Jane Dermontová. Ta holka byla jediná věc, která mi kazila mé prázdninové pobyty v Hamptons. Jméno Dermont tu totiž bylo něco jako šlechtickej titul a ona mi to nezapomněla pokaždý omlátit o hlavu. Oni dědili jméno a teprve potom prachy. Nevydělali si je tak jako můj taťka.
Jane by jinak byla suprová holka, pro každou špatnost, ale byla prostě namyšlená. Někdy jsem se divila, že její ego neškrtá o naše stropy a že je máme sakra vysoký. Bylo jí totiž od útlého dětství vtloukáno, že je něco víc. Takže jsme spolu válčily už jen z principu.

Jane jsem úplně vypustila z hlavy, když jsme se s Becou začaly chystat na večer.
Díky žehličce měla svoje blonďaté vlasy samou loknu. Nad ušima měla pár pramenů přichycených pinetkama a zbytek jí volně splýval po ramenou. Na řadu přišly šaty, div jsme nepotřebovaly manuál, abychom jí do nich dostaly. Byla nádherná, ostatně jako vždy.
Dlouhé blonďaté lokny, šaty dokonale obepínající její drobnou postavu s pouzdrovou hedvábnou sukní až na zem. Na nohou zářivě bílé louboutinky s rudě vyšitým Rebeca na vnější straně protahující o pár centimetrů její malou postavu.
Kdežto já v červených šatech s bílou výšivkou, jsem se svejma šíleně dlouhejma nohama a ještě deseti centimetrama navíc díky botám vypadala oproti ní jako obryně. Měla jsem udělané vlny, ale Beca mi je vyčesala do volného drdolu a pár pramenů nechala uvolněných. Prý abych ukázala šíji. Na mých identických botách zářilo červeně Kiara.

Zavěsily jsme se pažemi do sebe a společně scházely ze schodů. Kluci stáli pod nimi. Max, který byl s Becou výškově nastejno doprovázel ji a vyšší Mike doprovázel mě. Oba na nás zírali zpod schodů a s nimi většina pánského osazenstva hostů, ne že bychom si to neužívaly. Pošeptala jsem vyděšeně Bece, "proboha drž mě, ať nezakopnu a nespadnu." Přikryla svou drobnou dlaní tu mou, "neboj, kočko to nedopustím," zašeptala mi zpět.

Ulehčeně jsem si vydechla, když jsem stála půl metru od Mikea na posledním schodě. A přesně v tu chvíli kdy jsem si oddechla, jsem zakopla. Ještěže Mike stál čelem ke mně. Něžně mě popadl oběma rukama kolem pasu a jemně postavil na zem, nechávajíc svou ruku na mých zádech těsně nad zadkem. Nikdo si mého klopýtnutí naštěstí nevšiml. "Jsi v pohodě?" Zašimral mě jeho hluboký hlas na krku. Přikývla jsem, ačkoliv tu byly jisté pochyby o stabilitě mých nohou, jen nevím, zda z toho skoro pádu, nebo jeho blízkosti. Beca se samozřejmě elegantně zavěsila do Maxovy nabízené rámě.

Oba nás doprovodili k mému taťkovi, který dorazil, díkybohu bez matky a Stefana.
"Vypadáš nádherně Kiaro. Kdy se z mé malé holčičky stala tak krásná žena?" políbil mě na čelo.
"Tati." Objala jsem ho.
Usmál se, "vypadáte nádherně všichni."
"Děkujeme pane Huntingtne, za všechno." Zašvitořila Beca.
"Oh, maličkost," usmál se znovu. V tom byl dokonalý, když věděl, že si to můžeme dovolit a někomu to udělá radost,
tak mi prostě povolil limit a bylo. Věděl, že nebudu kupovat pitomosti jako je třeba tryskáč a podobně.
"Běžte se bavit. A Kiaro, buď hodná na Jane."
Odfrkla jsem si a za mnou se káravě ozvala Daniela. "Mladá dámo!" Zasmála jsem se a zakroutila hlavou.

Zamířila jsem si to k baru a po cestě ukradla pár lososových jednohubek. "Ahojky, tak jak to jde?"
Barman vzhlédl. Vytřeštil oči. "Wow, páni jsi nádherná. Víla kmotřička si mákla co?"
Do tváří se mi nahrnula červeň. "Um díky, co mi připravíš dobrýho?"
Blýskl po mě oslnivým úsměvem. "Něco žhavýho jako jsi ty?"
"No to asi ne, spíš něco po čem nebudu rychle opilá. Nerada bych si pozvracela tyhle pěkný šaty."
Rozesmál se. "Jsi fakt roztomilá, vypadáš jako bys opravdu byla v rozpacích. A myslím, že mě tvůj přítel asi probodne pohledem."
Otočila jsem se přes rameno na Mikea. Už zase vypadal nasraně. "Není to můj přítel." Otočila jsem se zpátky na bar.
"Takže ti nebude vadit, že támhleta vypadá, jakože ho znásilní přímo na parketu."
Nechtěla jsem se otáčet a šmírovat, tak jsem využila zrcadlo za barem. Jane se po něm sápala v šatech, který vypadaly, že si je natřela barvou rovnou na tělo. Zatnula svoje šíleně dlouhý a dokonale upravený drápy do jeho paže. Zamračila jsem se sama na sebe.
"Hele, co spolu vy dva máte?" tahal ze mě barman.
"Vůbec nic kámo," ušklíbla jsem se.
Naklonil se ke mně blíž, "chceš ho dostat?"
"Asi jo."
Ukázal na mě prstem, ať jdu blíž. Nahnul se přes pult a políbil mě. A zatraceně dobře. "Dej mu tak pět minut a odtáhne tě pryč."
"Ehm díky, asi."

Ještě ani neuběhlo pět minut a už se octila Mikeova dlaň na mé paži. "Chci s tebou mluvit."
"Ale já s tebou ne."
"Fajn, stejně ti to řeknu. Chce tě dostat do postele," zuřivě se na mě mračil v očích bouři.
"Alespoň k tomu má odvahu," neodpustila jsem si poznámku.
"Mikeu zlatíčko, tady jsi." Aaargh. Nemůžu vystát ten její afektovaný hlas. Jane ho popadla za paži a já měla chuť jí
uškrtit na těch ultrakrátkých šatech.
"Půjdeme tančit?" Plazila se po něm jako břečťan.
"Jasně Jane, tady to stejně nemá cenu." Hodil do sebe panáka.

To jejich plazení se po sobě jsem nemohla rozdejchat a zdejchla jsem se na pláž. Vykasala jsem si sukni a bosýma nohama si stoupla do příboje.
"Tak teď už se mnou budeš mluvit?" Objala jsem se pažemi.
"Najednou máš odvahu jo?"
"Co to zas meleš?" nervózně si povolil kravatu a rozepnul poslední dva knoflíky u krku. Kdo pak má sakra zůstat naštvanej!
"Co melu? Nechal si mě tu stát samotnou a já tě tak moc chtěla políbit a tys utekl. Víš jak, to bylo ponižující?!"
Vztekle jsem si začala rozdělávat drdol, abych zaměstnala ruce a nemusela ho praštit mezitím, co jsem na něj ječela.
"Tys mě chtěla líbat?" udiveně se zeptal. Pak se vzpamatoval." Slíbil jsem to!"
V tu chvíli se zvedl vítr a vlasy se mi rozletěly na všechny strany. Musela jsem vypadat jako bohyně pomsty. A vztek s frustrací v jeho očích se změnil na touhu. Pustila jsem šaty do příboje. Bylo mi to jedno, jakmile jsem spatřila jeho výraz. Překročila jsem propast mezi námi a přitiskla svoje rty na jeho. Zabořil dlaň do mých vlasů a druhou rukou si mě přitáhl blíž k sobě. Ani nemusel, hořela jsem touhou se do něj vpít a být mu co nejblíž. Prohrábl mi vlasy a odtáhl se ode mě.
"Kio?" lehce zašeptal popadaje dech, "slíbil jsem Maxovi, že mu tě nevezmu."
Zajela jsem mu rukou pod košili. On mě na oplátku popadl za zadek. Stáhla jsem mu ruku na pas. "Bože Kio, ty mě zabíjíš, nebuď taková netýkavka."
Znovu jsem přitiskla svoje rty na jeho. "Kdo je netýkavka teď?"
Popadl mě do náruče a já zabořila hlavu do ohbí jeho krku. Úžasně voněl. "Když to obejdeš zadem, tak se dostaneme nenápadně do domu." Zamumlala jsem do jeho krku.
***

Memories killing me I. (18)

1. december 2014 at 21:37 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
20. 5. 2014
Memories killing me
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Jak se pomalu ke mně plížila středa a kafe s Mikem, tak stejně zákeřně se ke mně vracely vzpomínky na soužití s Mikem, a to i ta před vztahová kamarádská část. Zasněně jsem celé hodiny seděla na huňatém koberci s bílým vínem, poslouchala písničky a utápěla se v minulosti.
3. 7. 2012
The first day of Independence

Na začátku druhý poloviny prázdnin, jsem se rozhodla na otci vyškemrat povolení o strávení svátku Čtvrtého července v Hamptonu. Já, Beca, Max, Mike a naše obrovské letní sídlo na pláži. Oni tak nějak věděli, že jsme prachatý. Taťkův raketovej postup propírali v Timesech, ale díkybohu neuváděli částky.

Jak moc naše rodina zbohatla, dokazuje historka o natáčení seriálu Revenge. Pamatuje letecký záběry sídla Greysonů? No, tak to je náš "palác" a ti chudáci filmaři si od nás museli pronajmout vzdušný práva, aby mohli natočit třiceti sekundovej záběr. Vnitřek domu už obstarali ateliéry, ale po pravdě, o moc se s realitou našeho domu nerozcházely.
Moji přátelé si sbírali brady ze země už v tu chvíli, kdy Josh zastavil před sídlem. Moje staré já ten dům milovalo.
Příjezdová cesta vysypaná drcenými růžovými korály (předchozím pracháčům asi nevadilo, že vymíraj) lehce křupkajíc pod koly, vedoucí okolo pečlivě zastřižených anglických trávníků s mramorovými sochami. Když jsem to místo viděla poprvé, připomnělo mi to Versaillské zahrady.

Rádoby antické sloupoví před vchodovými dveřmi. Všude mramorové leštěné podlahy, čalouněné pohovky, drahé a ošklivé obrazy, křišťálové lustry, vysoké plyšové koberce, prostě typické sídlo pracháčů (matky práce).
To nejdůležitější pro starou Kiaru, obrovská knihovna s krbem. Milovala jsem tu vůni starých knih, několika patrové staré dřevěné, možná dokonce ručně vyřezávané police. Hluboká čalouněná křesla, do kterých člověk zapadl celým zadkem a pohodlně se uvelebil třeba na půl dne a stejně ho nic nebolelo. Velká arkýřová okna vedoucí na balkon s výhledem na oceán.

Teď v poslední době jsem do Hamptonu začala jezdit i v zimě, takže se ke všem těm vůním připojila i ta z drahýho chlastu a ohně v krbu. Kvůli tomu, jak jsem Mikeovu ztrátu a otcův dojezd utápěla v hektolitrech skotský a jiných realitách knih.

Takže když jsem oběma rukama rozrazila těžké dubové dveře do vstupní haly a prohlásila
"Vítejte v Hamptons vážení," Beca drze a s údivem konstatovala to, co bylo dost zřejmý.
"Zlato, ty jsi kurevsky prachatá!"
Věřte mi, že jejich výrazy stály za všechny ty taťkovi prachy. Uhnula jsem z vchodu a rukou jim pokynula dovnitř.
"To taťka je prachatej, my se jenom vezem. A to jste ještě neviděli bazén." Mrkla jsem na ně.
Sledovala jsem jak i jinak Mike vždy udržující nasraný poker-face vzhlédl s otevřenou pusou ke stropu a pomalu se otočil kolem dokola.
"To jako v baráku?" udiveně z něj vypadlo.
"Mm." Nadšeně jsem přikývla.

Byl to skvělej pocit, když jsem každého z nich dovedla do jeho vlastního pokoje a viděla jejich udivené, rozzářené výrazy. Pamatuju si, že v tu chvíli, kdy jsem je všechny viděla pohromadě a štastný, mohla bych klidně umřít. Tenkrát to bylo tak jednoduchý být šťastná. Stačilo, když byli šťastní oni.

Jako posledního jsem ubytovávala Mikea na druhém konci chodby. Snažil se být nenápadný, já zas předstírala, že to nevidím, ale všimla jsem si, jak cestou do pokoje přejížděl rukou po dřevěném obložení chodby.
V té době všechny mé informace o něm pocházely od Maxe a něco jsem si pamatovala z doby, kdy jsme byli ještě všichni tři přátelé. Najednou mi to přišlo tak dávno.

S Becou jsme pro kluky jako on měly speciální přezdívku. Double H, handy and handsome. Pohledný a zručný. A taky to, že byl stabilní asi tak jako glycerin, stačil malej otřes a bum.
Fascinoval mě, jako každou holku. Jenže já měla v úmyslu nebejt jedna z mnoha. Reagovala jsem na něj jako můra na plamen. Musela jsem blíž a blíž, dokud jsem se nespálila. Chtěla jsem poznat jeho duši, směšné co?
Dovedla jsem ho k pokoji a otočila se k odchodu.
"Kio?" Touhle přezdívkou, znějící jako auto, mě škádlil už na základce, postupem času pro mě získala daleko větší
hodnotu. Nás.
"Jo, Mikeu?" plaše jsem se usmála.
"Děkuju za pozvání." Ušklíbl se tím svým patentovaným úsměvem, objal mě a vtiskl mi lehkou pusu na tvář.
To byla po dlouhé době konverzace mezi námi, nebo alespoň její náznak.
Od té chvíle jsem byla jeho. Do té doby jako bych stála na hraně útesu a čekala, až mě shodí přes okraj. V ten okamžik doteku jeho rtů na mojí tváři jsem přepadla. Chtěla jsem se nechat pohltit jeho náručí a utopit se v jeho vůni. Přesně jsem věděla, že cítí něco podobného. Stál mezi dveřmi svého pokoje a díval se na mě, dokud jsem nezmizela v tom svém. Cítila jsem ten pohled, ani jsem se nemusela otočit.
***
V tomhle domě, byli lidi úplně na všechno, až bylo s podivem, že nás nechali jít na záchod samotné. Ne vážně, všichni byli všude a já se fakt bála, že i na tom záchodě se někdo zjeví a bude nám utírat zadek.
Tři přátelé, které jsem asi milovala nejvíc na světě, se motali v kuchyni a snažili se naštvat personál kradením ovoce do Pie, upíjením alkoholickýho punče a prskáním kaviáru po celý kuchyni, když zjistili z čeho doopravdy je. Myslím, že se vsadili, kdo je vytočí víc.
Zrovna při téhle vzpomínce se nemůžu neusmát. Ten Becy výraz zhnusení, když zjistila, že to jsou rybí jikry. To jak zkřivila rty a měla oči skoro navrch hlavy. A způsob jakým vyprskla sousto na naleštěné bíle kuchyňské dlaždice. Dokonce i kuchaři se jí smáli.

Tyhle vzpomínky mě opravdu fyzicky hřejí dodnes.

Opírala jsem se o kuchyňská futra, pozorujíc ty tři bláznivě se usmívat, jako kdyby měli permanentku do Disneyworldu. Pak jsem se nenápadně vytratila s našimi psy na pláž.

Ten rok bylo opravdu horké léto a vršek od bikin s ustřiženými kraťasy (pozůstatek života, před tím prachatým blázincem) vypadal jako ideální kombinace na pláž.
"Zdá se, žes zvolila ideální čas na strategický ústup." Už tenkrát jsem milovala zvuk jeho hlasu. Takovej ten línej
hlubokej sexy tón, co vás obalí jako teplá deka.
"Mezi Rebecou a Maxem se rozhořela cupcakeová bitka v národních barvách," pokračoval, když jsem na něj stále
zírala a snažila se zbavit pocitu, že před ním stojím nahá. V tuhle chvíli už jsem ze svého outfitu tak nadšená nebyla.
"No, aha, um můžeš se ke mně přidat, jestli chceš," hodila jsem Jackovi a Honey další tenisák, abych se zaměstnala.
Rozesmál se. "Um sorry, ale házíš jako holka."
Zabořila jsem se patama do písku při bleskurychlý otočce. Vrazila jsem mu tenisák do otevřené dlaně. Musela jsem zaklonit hlavu a přikrýt si oči, abych se mu mohla podívat do obličeje.
"Tak mi to předveď, frajere." Založila jsem si trucovitě ruce, i přes můj metr sedmdesát, jsem si oproti němu
připadala maličká.
Shlédl na mě dolů. "Si pěkně drzá, abys věděla."
Vyzývavě jsem dál zírala do jeho očí. A pak jsem viděla tu nejúžasnější souhru pohybů, jakou jsem kdy vidět mohla. Napřáhl se, zírala jsem na jeho napnuté svaly na ruce a rameni, jak švihnuly balónek zatraceně daleko. V tu chvíli se Jack a Honey rozhodli, že ho budou milovat. A já nejspíš částečně taky.
Když viděl, jak na něj zírám s otevřenou pusou, ušklíbl se tím polovičním úsměvem, na kterej by měl mít autorský práva spolu se zbrojním pasem a jedním prstem mi jemně zvedl bradu a ústa zavřel.
"Fajn." Prohlásila jsem vztekle a dál rázovala po pláži. Ti dva malí zrádci v malých kruzích obíhali okolo něj.
"Jacku, Honey!"
"Máš Jack Russella pojmenovanýho Jack?" zadýchaně se zeptal, když mě doběhl.
"No a?! Je to Můj pes." Prohlašujíc uraženě.
Čmajzla jsem mu tenisák z dlaně a bezdůvodně se rozeběhla pryč. Jack a Honey byli touhle novou hrou nadšeni. Mě však málem kleplo, když mě Mike doběhl, popadl kolem pasu a zvedl do vzduchu. Otočil se se mnou kolem dokola. Chtě, nechtě, musela jsem se rozesmát jako malé dítě.
Položil mě opatrně zpátky na zem, ale nepustil. "Vidíš, když se směješ, tak jsi mnohem krásnější, než když se mračíš." Stejně rychle a lehce, jak mě zvedl, tak stejně rychle a lehce mě pustil. To třiceti stupňový vedro, bylo najednou ještě žhavější.
Vypadal, že neví co s rukama. "Um, takže má Max nějakýho přítele?"
"Proč se nezeptáš jeho?" opáčila jsem mu otázkou.
Pokrčil rameny.
"Upřímně Mikeu, myslím, že se tě možná trochu bojí. Ale miluje tě jako bráchu. Trochu k tobě i vzhlíží."
Zamračil se. "Jsi pěkně chytrá malá hlavička. Co si o mně myslíš ty? Taky se mě bojíš?"
Chvíli jsem sledovala svoje stopy v mokrém písku, než jsem promluvila. "Myslím, že nejsi takovej drsňák a zlej kluk, jak se o tobě říká. Ale musíš si svou pověst udržet kvůli Maxovi, abys ho mohl chránit. Máš okolo sebe postavený zdi. Ani tvý kámoši tě pořádně neznají viď?
Nic neřekl, jen se na mě podíval, jakoby mě viděl poprvé. Pokračovala jsem, "jsi chytrej kluk a stejně jsi propadl, protože Max měl jen tebe a babičku. Udělals to, co bylo potřeba, ale něco tě to stálo. Věděl jsi, že je gay, ještě dřív, než ti to řekl, že jo?"
"Kiaro, děsíš mě. Víš to?"
Usmála jsem se a pohladila po rameni. "Sebe občas taky, neboj, nechám si to pro sebe." Koukl na moji ruku a já ji rychle stáhla.
"Jacku, Honey!" Vyřítili se zpoza zátoky, jako malé chlupaté dělové koule.
"Měli bychom se vrátit." Přikývla jsem.
***
Rebecu s Maxem jsme našli v bazénu. Hádám, že bitvu s personálem vyhráli a přivedli je k šílenství. Teď už si jen užívali výhru.
Shodila jsem kraťasy a hupsla s rozběhem do bazénu. Max ječel, že mu namočím vlasy a Mike přešlapoval na okraji bazénu.

"Notak, pojď, voda je teplá," přemlouvala ho Beca v naději, že uvidí jeho tělo. Kdo by se na ni zlobil, že.
Připlavala jsem k němu. "Pomůžeš mi ven?" Požádala jsem ho, natahujíc ruku k němu. Klekl si, aby mě mohl snadněji vytáhnout. Přesně na to, jsem čekala. Popadla jsem ho za předloktí a po hlavě jsem ho se smíchem stáhla do bazénu.
Když se vynořil s prskáním, nadávkami a blonďatou ofinou připláclou k čelu, smáli jsme se ještě víc. Shodil ze sebe košili a vyhodil ji na okraj bazénu.
"Ty!" ukázal na mě a já se rychlými tempy snažila dostat ke schůdkům. Silnými pažemi mě pár tempy dohnal, popadl
do náruče a po schůdcích vylezl ven.
"Pusť mě Mikeu, pusť mě!" křičela jsem se smíchem na celou halu. "Mikeu, jestli uklouzneš, zraníme se oba a to
pořádně."

Nadhodil si mě v náručí a chytil pevněji, "no, tak to bys sebou neměla moc házet co?" Odpověděla jsem mu tím, že jsem ho pevně popadla kolem krku. Jakmile jsem to udělala, rozeběhl se a skočil i se mnou do té nejhlubší části bazénu.

Všichni jsme se smáli a křičeli na celou halu, myslím, že to byly nejšťastnější chvíle mého života. Ze zábavy nás vyrušil až personál. "Slečno Huntingtnová, přála jste si, abych vás přišel v šest vyhnat od zábavy."
"Eh, jo jasně. Díky." Vylezla jsem z bazénu vyklepávajíc vodu z uší.
"Musím jít, pro vás si přijdou za hodinu," vyplázla jsem jazyk na ty tři blázny.

Bosá s ručníkem na hlavě jsem si to tlapkala chodbou směrem do kuchyně. "Slečno Kiaro, takhle přece mladá dáma nepobíhá po domě," ozvalo se za mými zády.
"Danielo, Danielo," rozesmátě jsem se vrhla do náruče "naší vrchní velitelky" jak jsem jí ráda přezdívala. Milovala
jsem tuhle energickou šedesátiletou dámu. Byla taková naše holka pro všechno (myšleno jen v dobrém, samozřejmě). Má matka rozhodla, že si takovou dámu musíme pořídit, když naše úroveň na žebříčku prestiže stoupla.
To bylo jediné matčino rozhodnutí, ze které jsem byla vděčná. Vždycky voněla jako čerstvý chleba a nově vyprané prádlo. Dokázala zařídit snad cokoliv.

Matka razila názor, že kamarádství s personálem je pod naši úroveň. A přesně z toho důvodu, jí natruc jsem znala každého zaměstnance jménem. Vážila jsem si jejich práce a oni mě milovali a rozmazlovali. Cokoliv jsem potřebovala, stačilo jen slušně požádat.
"Je všechno připravené?"
"Ale samozřejmě zlatíčko," usmála se Daniela. Myslím, že oslovení zlatíčko u mě bude používat i ve 40.
Na dnešní večer jsem totiž měla v plánu předsváteční večeři. A každému z nich jsem při té příležitosti koupila oblečení, teda taťka.

Jídelnu jsem nechala pozhasínat a nasvítit jen svícny. Měla jsem určitou představu, jak to bude vypadat, ale když jsem otevřela prosklené dveře do obrovské jídelny, spadla mi brada. Stůl byl prostřený hedvábným bílým ubrusem, uprostřed stály svícny a okolo nich byla omotaná tmavě modrá organza s rozsypanými perleťově modrými a bílými kamínky. Naleštěné stříbrné příbory byly dokonale poskládané vedle modrých talířů. Měla jsem na krajíčku. "Je to dokonalé," vydechla jsem a objala ji. "Vím, že tě za to taťka platí, ale děkuju. Hrozně moc."
"Jak si řekla zlatíčko, je to moje práce. Chceš vidět šaty?"
"Že váháš."
"Roberte, dones slečně Kiaře ty šaty, které dnes přivezli."
"Ano madam."
Přehodila jsem si čtyři vaky přes rameno a vydala se zahrát si na letního Santu. A sama se šla hodit do gala.
Pro sebe jsem si objednala pouzdrové šaty po kolena v odstínu Royal Blue. Dlouhé vlasy jsem měla sčesané k jedné straně splývající v natočených loknách přes rameno dopředu. Poprvé v životě jsem na sobě měla modré louboutinky na jehlách, poseté flitry a moje nohy vypadaly fakt nekonečný.

Takhle nastrojená jsem čekala na Becu v jejím pokoji, chtěla jsem vidět, jak se bude tvářit, až vyndá šaty z vaku.
V sedm hodin a deset minut rozrazila dveře do svého pokoje a zmrzla na místě. "Kurva Kiaro, kdy se z tebe stala taková kočka?"
Pověsila jsem si vak s jejími šaty na ukazováček a rozhoupala ho. "Vsadím se, že ty budeš větší," usmála jsem se. Její rty se zformovaly do překvapeného o. Téměř s posvátnou úctou pomalu rozepla zip a vytáhla svoje šaty. Když jsem je viděla v obchodě, přímo na mě křičely její jméno. Černý živůtek posetý matnými černými flitry a modrá nadýchaná šifonová sukně, přesně ve stylu Diva Beca. K nim stejné louboutinky akorát černé s modrou špičkou.
Seděla jsem na posteli a dívala se na ni, jak je obřadně vybaluje z krabice. Vypadala jako malá holčička v hračkářství.
Vyskočila z podlahy a vrhla se na mě v medvědím objetí. Vlepila mi mlaskavou pusu na tvář.
"Jsi ta nejlepší kámoška na světě."
"Oukej Becs, ale já už nemůžu dýchat. A pozor na účes," odpověděla jsem jí se smíchem.
V tom se ozval řev z Maxova pokoje. Přiřítil se k nám, zbožně svírajíc bílou hedvábnou košili a tmavě modrého motýlka, s modrobílými kostkovanými kalhotami. Jeho reakce byla velice podobná té, kterou předvedla Beca. "Miluju tě, miluju tě, miluju tě, má královno," křičel, když se mě pokoušel udusit objetím, jako předtím Beca. Nakonec jsme všichni tři skončili v jednom velkém šťastném chumlu v Beckyině posteli.
"Mazej se oblíct a vyřiď Mikeovi, ať je v osm v jídelně."

Beca se oblékla do svých šatů. Měla jsem pocit, že by svůj odraz v zrcadle nejradši snědla. Posadila jsem se za ní na postel. "Mám pro tebe dokonalý účes." Vzala jsem postupně každý pramen Beckyiných vlasů a pinetkama jsem je postupně připevnila do uzlu na temeni hlavy. Byla nádherná a zářila radostí, jako malá hvězda.

Max byl ve svém outfitu ještě tak milionkrát roztomilejší a gayovitější než obvykle. On byl takový typický čtyřprocentní prototyp, takže by mi u něj prošel i sebešílenější ohoz. Ale přesto mě těšilo, že potom, co jsem mu uvázala motýlka, prohlásil: "Je to boží" a vlípnul mi na tvář stejně mlaskavou pusu jako Beca.

Usadila jsem všechny ke stolu a otočila se na Maxe. "Kde se sakra ten…" nedokončila jsem větu, když zrovna zmiňovaný Mike ostýchavě nakoukl do jídelny.
Ó můj Bože. Byl oholený, snad nikdy jsem ho neviděla bez třídenního strniště. Blonďaté vlasy nedbale rozcuchané takovým tím stylem hala bala, ale přesto každý vlas na svém místě. Tmavě modrá košile mu dokonale sedla, poslední knoflíček ledabyle rozepnutý. Jo, od tý doby mi bylo jasný, že se Mike pro košile narodil. A ten jeho zadek v černých džínách, bych klidně snědla místo večeře. Věřte mi, Slunce bylo v tý chvíli oproti němu žhavý asi tak jako kostka ledu.
Popravdě jsme na něj zírali všichni tři. A já poprvé v životě poznala pravej smysl výrazu bolestná touha. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled, připadalo mi, že snad shořím. Pálily mě tváře. V podbřišku mě zalechtalo vzrušení. Jsem si jistá, že můj obličej v tu chvíli křičel, vezmi si mě klidně tady na podlaze. Letmo na mě pohlédl a začal si prohlížet kuchyň, zarazil se. Vrátil se pohledem zpět ke mně a vypadal přesně tak, jak já jsem se cítila. Hladově. Hladově a nadrženě, nač si lhát.
Oba jsme měli při večeři maličko problém svojí pozornost věnovat večeři a brebentěním mezi Becou a Maxem. Každý nenápadný rychlý pohled, který ke mně poslal, mi málem vyrazil srdce z hrudi. Trpěli jsme. Créme Brulée se klidně mohlo jít bodnout, dvakrát jsem do něj dloubla lžičkou a vypařila se směrem ke kuchyni. Tam jsem sbalila flašku šampaňského a zmizela jsem na pláž.

Ty šíleně drahý boty jsem si zula a odložila je do písku daleko od přílivu. Bouchla jsem šáňo a na dobytka si lokla z lahve. Vítr mi mezitím zchladil rozbouřenou krev.
"Už zase zdrháš?"
Rozkuckala jsem se leknutím a vyprskla bublinky snad i nosem. "Do prdele Mikeu, tohle mi nedělej, málem jsem z tebe měla infarkt!"
"A co ti můžu dělat?" zeptal se s nevinným úsměvem a já opět vzplanula.
"No třeba můžeš podržet tu láhev," šeptla jsem pisklavým hláskem a vrazila mu rychle flašku do ruky. A zdrhla jsem
se zchladit do příboje.
"Můžu?" zamával na mě lahví.
"Klidně, stejně bych to celý nevypila."
"Víš, jsi úplně jiná, než jsem si myslel," volal na mě ze břehu.
"Hm, kdyby ses s náma nepřestal v osmý třídě bavit, věděl bys, jaká jsem." Uraženě jsem na něj zavolala zpátky. Ze
břehu zazněla dutá rána a pak jsem zaslechla čvachtání.
"Víš, že ti krásně voněj vlasy?" ozvalo se těsně za mými zády.
"Víš, že mi dneska pokládáš už asi miliontou otázku?" neotočila jsem se.
Přede mnou se zjevila láhev, notně jsem si lokla a vrátila ji Mikeovi. Slyšela jsem, jak to v láhvi šplouchlo a pak zašimral Mikeův dech na holém rameni. "Líbí se mi, jak hezky mluvíš o Maxovi, taky by se mi líbilo, kdyby o mně takhle někdo mluvil."
"Byli jsme skvělá trojka, co se stalo?" potichounku jsem špitla, snažíc se ignorovat teplo, které vyzařovalo z Mikeova
těla za mými zády.
"Závidím Maxovi, že tě má každej den pro sebe."
Zamračila jsem se. "Neodpovědels mi."
"Slíbil jsem to Maxovi."
Otočila jsem se k němu čelem, vypadal hrozně smutně. "Co? Že mě budeš ignorovat?"
"Ne, to je jedno."
Všechno ve mně křičelo, polib ho! já jsem na něj v duchu křičela polib mě! Díval se na mě dolů těma svýma bouřkově šedýma očima a já nutně potřebovala vědět, jestli jsou jeho rty tak teplé a jemné jak si představuju nebo ne.
Sklonil se níž a já přivřela oči, jen okrajově jsem vnímala, jak někde v dálce na moři zahoukala loď. Pustil se do mě chlad. Otevřela jsem oči a zjistila, že Mike je pryč.
"Zbabělče! Ty zasranej zbabělče!" křičela jsem do větru na prázdný pláži. Vztekle jsem si setřela slzy a odrázovala si
to zpátky do sídla.
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie