October 2014

Record after hangover(15)

30. october 2014 at 21:39 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf

17. 5. 2014
Record after hangover
"KURTIZÁNA"
.......Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Je sobota ráno a já asi právě umírám na kocovinu, ale to není to nejhorší. Vzbudila jsem se na svým bílým koženým a ne zrovna levným gauči, v kozačkách na podpatku a hadrech ze včerejška. To by nebylo tak zlý, kdybych takhle nezakempila v Cameronově náruči.

I když, zas tak nepohodlný to nebylo. A právě teď nesnáším sama sebe. Kocovina je svině, když se rozhlídnu, po mém jindy naklizeném bytě a spočítám prázdný flašky, tak se ani nedivím. V hlavě mám takovej bordel a vokno, že bych mohla propagovat Windows. Musím si vzpomenout, co se včera stalo. Rozhodně si dát sprchu a být vděčná za vynález kartáčku s hřebenem, moje vlasy trčí všemi směry a v puse mám jak v polepšovně.

Miluju horkou sprchu. Ten pocit, horký vody stékající po zádech, pomalu smývající mojí kurevsky špatnou kocovinu. A evidentně i to vokno velikosti výlohy v mojí hlavě.

Vím, že potom, co Mike zdrhnul, jsem Cameoronovi řekla, že oba potřebujeme panáka a že nechci pít sama. Taky vím, že jsem mu slíbila večer v baru za skoro nakládačku a podezření, že zbil Maxe. Heuréka. On ho nezbil, nebo to aspoň po pár panácích taťkovy patnáctiletý whiskey tvrdil.

Jop není lepšího séra pravdy, než pár panáků fakticky drahýho, uleželýho chlastu. Lehce ztracená v myšlenkách jsem vyšla z koupelny omotaná jenom ručníkem a nějakýho Camerona jsem úplně vypustila z hlavy.

Nejhorší z toho všeho bylo to, že Cameronova bolest po sestře otevírala moje rány s Mikem a vytahovala všechny moje duchy. Jenže paradoxně díky tý bolesti, se ve mně probudilo něco jako soucit, možná záblesk starý Kiary. V jeho přítomnosti mi, ale nevadilo zase něco cítit, byť jen pitomou bolest. A to vůbec nebylo dobrý, teda aspoň pro mě.

"Panebože Kiaro, to mě chceš zabít?" Zachraptěl Cameronův hlubokej hlas z hromady polštářů na mým milovaným
gauči.
Otočila jsem se po hlase. "Proč?" Debilně jsem se zeptala, než mi došlo, že mám okolo sebe omotanej kurva krátkej ručník. Kontrolovala jsem pohledem svoje nohy. Cameron mě sjel takovým pohledem, ze kterýho by se i Antarktida mileráda rozpustila.
"Vážně se po včerejšku musíš ptát?" Můj žaludek se ozval. Kocovina mi najednou přišla úděsnější, když jsem se ze
svý paměti snažila vydolovat jakýkoliv detaily ze včerejší noci. "Po včerejšku?" zeptala jsem se natvrdle.
"Oho, neříkej, že si to nepamatuješ, protože já to rozhodně nikdy v životě nezapomenu. Nikdy jsem nic, víc žhavějšího neviděl."
Oukej po tomhle prohlášení můj žaludek rozhodně udělal kotrmelec, jen nevím, jestli to bylo zbytkovým chlastem, nebo kurevsky sexy zabručením, který vyšlo z Camerona.
"Camerone! Co. Jsem. Provedla?" Rázně jsem odsekávala každý slovo v pečlivě výhružným tónu. Jo rozhodně vím, jak
se cejtí Etna pár vteřin předtím, než bouchne.

Usmál se, ale jen lehce povytáhl jeden koutek. Přísahám, že kdybych nebyla pod tím ručníkem nahá, tak by se mi kalhotky beztak srolovaly až ke kotníkům, dobrovolně. Oukej teď si zasloužím mentální facku! Plesk!

Odkašlal si. Opět jsem stočila svou pozornost k němu. "No, pár hodin jsme seděli a popíjeli, pak přišel poslíček a přinesl jednu jedinou červenou růži. Ty sis jí vzala a děsně zbledla. Pak najednou jako bys přepla a začala ses smát s tím, že mi musíš něco ukázat. Pustilas nějakou písničku o spoustě kytek, zpívalas a tancovala."

V tom, se mi v hlavě rozezněly tóny hodně staré a mnou oblíbené písně 300 Flowers z 20. let. Zhasla jsem všechna světla a tu písničku pustila nahlas, co to šlo. Z toho songu na člověka dýchne ta atmosféra dvacátých let. Nádherné ženy s měkkými vlnami trvalé, na nichž seděly péřové čelenky, krátký šaty pošitý flitrama, perlový náhrdelníky a v ruce cigaretku ve špičce. Muži v oblecích s kravatou, vestičkou a kloboukem.

Vím, že jsem fascinovaně pod vlivem alkoholu zírala na rozsvícený New York. Na ty tisíce maličkých světel hluboko pod námi (do prdele, kam zmizelo těch několik hodin odpoledne?) a po špičkách tančila přes celý byt se svým odrazem ve skleněných výplních v mých obrovských oknech.

Pak jsem se o výplň v obýváku opřela zády, zvedla ruce nad hlavu, houpajíc boky do rytmu. Taky si pamatuju Cameronův upřený pohled. Jeho duhovky měly stejně zlatou barvu, jako whiskey v jeho skleničce. I přesto, že je měl zamlžené alkoholem, tak mě spaloval až na kost. A najednou se ocitl u mě, znovu mě uvěznil, do toho pohledu. "Kiaro?" zašeptal. Z jeho dechu jsem cítila whiskey a z nějakého důvodu mi to připadalo neuvěřitelně omamný. Přesně v okamžiku, kdy už se jeho rty skoro dotkly mých, písnička dohrála a já nadšeně tleskla. Ten okamžik mezi námi se roztříštil.

"No a taky jsi zpívala něco o kosácích." Cameronův hlas mě vrátil zpátky do reality. Jeho hlas zněl o něco hlouběji
než obvykle, takže ten skoro polibek ze včerejší noci nebyl výplodem mojí pošahaný hlavy. O kosácích, to znamená, že to byla Bye, bye Blackbird.

Kolem mě vířili vzpomínky a to doslova, protože při téhle písničce jsem včera popadla Camerona a tančila s ním okolo celého obýváku. Při vzpomínce na Cameronovu silnou paži na mém pase, jsem cítila horko, přesně v tom místě, kde mě držel, ještě dnes ráno. S hlavou opřenou o jeho krk a tiše mu broukajíc slova do ucha, jsme kroužili kolem, jako v nějakém zakouřeném jazzovém klubu. Při posledních tónech mě několikrát otočil dokola a oba jsme padli na pohovku.
Oběma se nám zrychlil dech, jasný důkaz toho, že jsme oba vzpomínali na to samý. Ale ono to mělo být ještě lepší.

"Asi bych ti měl říct, že potom si pustila další, ale ta už byla hodně nová a byly tam dvě pěkný blondýny."
Ne, prosím jenom ne Somethin´Bad. "Jmenuje se ta písnička Somethin´ Bad?"

Přikývl. No do prdele. Už chápu, proč to bylo tak "žhavý."
Tancovala jsem mu na klíně. Doslova a do písmene. S nohama omotaným kolem jeho pasu, usazená na jeho kolenou. Zatraceně, horko mnou projede při vzpomínce, mých vlasů zamotaných do jeho dlaně. Právě teď v tuhle chvíli v realitě dneška si musím přešlápnout a nenápadně dát nohy křížem. Otisk dlaně na mých zádech pálí od toho, jak mě včera držel, když jsem se zhoupla nazad. Stejně tak, jako cítím tlak prstů zabořených v mých bocích. Oba jsme byli opět lapeni v té pavučině smyslnosti, která nás každým vláknem svazovala blíž.

Nepatrně cuknul rukou, ve které svíral moje vlasy. Poslušně jsem zaklonila hlavu a zavřela oči. Na krku mě zašimral Cameronův horký dech, následovaný jeho rty.
"Kiaro…" zašeptal moje jméno, když jeho rty doputovaly na mou klíční kost.
Proto nás málem oba kleplo, když se ztichlým bytem rozezvonil můj mobil. Okamžitě jsem vystřízlivěla a nemotorně skoro spadla z Cameronova klína.

Popadla jsem telefon ze skleněného konferenčního stolku. ID volajícího hlásilo MAX.
"Maxi? Zlatíčko, jak se má můj nejoblíbenější gay?" zacvrlikala jsem do telefonu, ale i sama sobě jsem zněla až moc
zadýchaně.
"Kio?" ozvalo se z druhého konce opile.
"Mikeu?" nejistě jsem se zeptala.

Cameron jen pozvedl obočí, popadl svojí bundu a zmizel vchodem pro služebnictvo. Nezapomněl při tom prásknout dveřma tak, až zařinčely skleněné výplně v celém apartmá.

"Mikeu?" zopakovala jsem dutě do telefonu.
"Odpusť mi to prosím," zaznělo něžně z telefonu. "Chtěl bych tě vidět."
Na obou koncích telefonu se rozhostilo ticho.
"Jsi tam?" zeptal se rozpačitě.
"Jo. Tys pil?"
"Jenom trošku. Bez tebe je to peklo a myslel jsem, že se zcvoknu, když jsem tě viděl s tím klukem."
S mým srdcem tohle prohlášení dělalo neuvěřitelný věci. Pečlivě vybudovaná zeď se začínala hroutit. Miluju ho, navždy.
"Mikeu, tohle mi nemůžeš dělat. Hrozně to bolí. Nemůžeš odejít, zničit mě a pak čekat, že to zvládnu znovu."
Doslova jsem ublíženě kňourala do telefonu.
Seber se kruci! V jeho přítomnosti jsem se měnila na tu sladkou, nevinnou Kiaru, která potřebuje chránit, aby se neroztříštila. Jenže ta už se mi vůbec nelíbila. Moje nynější já sice bylo zkažený a zlý, ale věděla jsem, co chci a měla jsem vše pevně v rukou.
"Kio, potřebuju tě a už tě nenechám odejít."
Povzdechla jsem si. Tolik jsem tahle slova chtěla slyšet, ale když jsem je měla na dosah, nebyla jsem si jistá, zda o ně ještě stojím.
"Dobře Mikeu, jedno kafe. Ve středu. Ještě ti zavolám." Na odpověď už jsem nečekala. Vzteky jsem švihla telefonem přes
celou místnost a dovolila si ten luxus rozbrečet se.

Like a Toy soldier

30. october 2014 at 16:02 | Elie |  Básničky
We feel like a toy soldier
wooden, broken
without arms
without beating hearts
We feel like a broken hearted toy soldier
left in the corner
Your pain, opens my own
but I can´t go
We feel like a useless toy soldier
forgotten like old folder
turns into the trash
hit by love like a crash
so, tell me how do you feel
do you have doubts, if it´s real
can you ask a toy soldier if it´s alive
because I´m not..

Prove it !

28. october 2014 at 18:03 | Elie |  Básničky
Občas je nějakej ten support pro jiný potřeba...

Všem chceš dokázat, že na to máš,
Že máš ten zdravej hlad, trochu se snaž
Bojuješ. Vlastním plamenem hoříš
Lžeš a uvnitř sám sebe se bojíš,
Nejsi jako v těch rapech, nemusíš řvát,
Stačí, když budeš chtít a na tom vrcholu můžeš stát
Tak bojuj, ale hlavou
Nebuď mainstream, předveď povahu dravou
Chceš bejt jedinej, jedinej originál?
Buď tím, kdo to nevzdal
Stačí v tý hlavě něco mít,
A hned se to člověku žije líp
Tak buď jedinej, buď král,
Protože takovej člověk je originál

Broken and screwed people(14)

24. october 2014 at 0:05 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
16.5.2014
Broken and screwed people
"KURTIZÁNA"
.......Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Je půl čtvrtý ráno. Začínám mít kocovinu a nervy v hajzlu. Boj o důstojnost při setkání s Mikem mě připravil o veškerou energii. Za 4 a půl hodiny vstávám a jedu na exkurzi. A hádejte co? Od tý doby, co mě přivezl můj osobní řidič Josh (No jo, občas se i chovám jako horních deset tisíc, oprava, milionů) převaluju se v posteli a snažím se vstřebat noční zážitky a Mikeova slova. Saténový povlečení zaručí kvalitu, toho kam si lehnete, ale naneštěstí pro mě, nemá žádný vliv na spánek.

Za 4 a půl hodiny vstávám, a přesto rozsvítím lampičku a jdu psát do svýho sešitu. Nesnáším slovo deník, protože to evokuje rovnou výraz tajemství a já jich mám docela dost na slušnej průser.

Původně se to chtělo tvářit jako ironickej deník jedný malý kurvy. To abych si pamatovala, s kým jsem spala (co kdybych to náhodou zapomněla (asi těžko)), protože razím zlatý pravidlo všech kurev. Nikdy to s nikým nedělej dvakrát, pokud to ovšem není ještě tu noc ;) Místo toho se z toho stala docela slušná sonda do mojí, no řekněme zkažený duše. Na určitých stránkách bych si nejradši sama sobě pleskla.

Když už o tom mluvím, asi bych měla přestat mlátit lidi, nebo už se tou levou rukou neutřu ani na hajzlu, když opomenu dost důležitej fakt, že levou píšu.

Možná, že bych každý zápis měla začít Dear Diary…. No, Vampire Diaries z toho asi nebudou (Elena AND Damon 4ever, no co!), takže seru na to, zhasínám a jdu si ještě na chvíli lehnout.

Budík mi zazvonil nechutně brzo a nechutně nahlas. Ani na cigáro jsem neměla chuť, doma to vlastně bylo jedno. Image zlý holky, jsem potřebovala udržovat před ostatníma, ne před sebou.

Jak je možný, že Andy vypadal fakt kurevsky svěže, když nás přepočítával před autobusem, jako ve školce. Toliko ke statusu dospělosti. Fakt vypadal svěže, na to že strávil večer s Becou, nebo možná právě proto.
Bože, jak jsem se těšila, až se zabořím do měkké sedačky autobusu a dospím spánkovej deficit a kocovinu. Plácla jsem sebou do sedačky v nejvzdálenější části autobusu.

Už jsem viděla Camerona, jak se řítí směrem ke mně a prázdnýmu sedadlu vedle.

Naštěstí jsem byla zachráněna rychlejší Jeany. Zašeptala jsem k ní rychlé díky, než si nasadila obří sluchátka a otevřela knihu. Nejradši bych udělala to samý, ale kniha byla fakt vražednej nápad, teda pokud bych nechtěla ostatní seznámit s tím, co jsem do sebe včera stihla naklopit. A to jsem opravdu nechtěla. Nasadila jsem si sluchátka a přes obličej stáhla kapucu.

Když do mě Jeany šťouchla, že už jsme na místě, myslela jsem, že umřu.
Miluju historický budovy a muzeum, před kterým jsme zastavili, rozhodně historický bylo. Takových budov je ve Velkým jablku po skrovnu, ale když už jsou, tak nádherné. I přes můj stav na mě budova udělala dojem.

Nádherná, možná ze začátku minulého století. Skrytá mezi skleněnými obry s ocelovou konstrukcí. Zatím ve stínu, ale paprsky odražené ze skleněných výplní protějších budov, už se šplhaly k prvnímu schodu schodiště lemované dřevěným vyřezávaným zábradlím. Zábradlím s patinou let dávno minulých. Dotkla jsem se dřeva, ohlazeného bezpočtem jiných teplých dlaní, bez jediné třísky téměř s úctou. S dlaní na vyřezávané lví hlavě jsem se zastavila. Nejen, že se mi vybavila Narnie a Aslan, ale moje fantazie se rozjela na plné obrátky.

Kočár stojící pod schody, černočerná zimní obloha posetá tisíci hvězdami a sněhovými vločkami něžně poletujícími k zemi. Malé děvčátko s červenou mašlí v hnědých lokýnkách, s jednou rukavicí a rozepnutým zimním kabátkem přes širokou suknici šatů s bezpočtem spodniček, jak sbíhá ze schodů domu. Guvernantka s toporným během anglické dámy, volajíc. "Slečno Marcy, vraťte se, nemáte rukavici. Takhle se přece mladá dáma nechová!"

Někdo do mě strčil loktem a já se vrátila do květnové reality tohohle století. Tahle fantazie byl záblesk staré Kiary, rozhodně jsem nemohla dopustit, aby se vrátila. Zatřepala jsem hlavou. Vytáhla jsem z krabičky sovjí první dnešní cigaretu, hledajíc zapalovač po kapsách.

Přitočil se Cameron se zapalovačem v dlani. "Musím s tebou mluvit Kiaro." Škrtnul, ale na poslední chvíli ucuknul. "Jen chci, abys mě vyslechla." Zvedla jsem oči k němu a vytáhla cigaretu z koutku. "Hm já zas chci, abys mi dal pokoj."

Prosmýkla jsem se davem spolužáků a opřela se dlaní do lítacích prosklených dveří. Do nosu mě zasáhla vůně starých knih. Někomu to vadí, ale já to miluju. Oprava, stará Kiara to milovala.

Proto už na taková místa nechodím. Na sto procent vím, že dnes večer musím zase pít.

Stála jsem v rohu místnosti muzea co nejdál od chumlu spolužáků a poslouchala Andyho výklad o tom, proč Francoise Villon patřil do generace tzv. prokletých básníků. Camerona za svými zády jsem vzala na vědomí, až když mě popadl za loket (už zase) a odtáhl do vedlejší místnosti.

"Zajímalo mě to, Camerone!" Rozhořčeně jsem se na něj obořila vytahujíc svůj loket z jeho sevření. Odfrknul si.
"Nelži, stejně už to všechno víš." Pokrčila jsem rameny na znamení, že je mi úplně u prdele co si myslí.
"Jen tak dál a praštím tě ještě potřetí, když dvakrát to bylo evidentně málo. Co chceš?" Sklonil se ke mně.
"Jen abys mě vyslechla, nic víc." Prosil mě pohledem a z hlasu se mu vytratila jeho obvyklá arogance. Založila jsem si
ruce, koukla na něj a čekala. Vypadal fakt na prášky.
"Ježiš, Camerone mluv nebo to chceš písemně s razítkem?" Nervózně jsme se ošila při představě, kolik výkladu mi
uteče. Snad to vezme rychle.
"Mám sestru, dvojče." Každej máme příbuzný, protočila jsem oči. " Měl jsem. Já vlastně nevím. A taky jednu
jednorázovku." Jo jednu, to určitě. "No a ona to nějak nerozdejchala, když jsem jí ráno poslal domů. Ta mrcha mi přestříhala brzdový hadičky u obou okruhů. Hádám, že jsem měl víc poslouchat, když řikala, že je táta automechanik. Ale já jen slyšel větu, že má ráda rychlý a silný auta, to je něco jako pozvánka." Podíval se na mě, jop pozvánka. K sexu. Tušila jsem, kam tím vším asi míří.

"V tu únorovou neděli byl zrovna sníh." Rukama putoval skrz vlasy a položil si dlaně na oči. Zhluboka se nadechl,
jako by to už chtěl mít za sebou. "Půjčil jsem sestře auto. Měla nehodu. Od tý doby je v kómatu. A tý čubce to nebylo ani líto. Teda dokud jsme si jí nevzali v pondělí do parády." Tak tohohle jsem byla následující pondělí na záchodech svědkem. Vychrlil ze sebe poslední větu a vydechl, vypadalo to, že celou dobu zadržoval dech.

Stará Kiara ve mně bušila do zdi alkoholu, sexu a nikotinu, chtěla se prodrat ven a pomoct Cameronovi. Byla jsem nasraná sama na sebe. Nakonec jsem dospěla ke kompromisu. Položila jsem mu dlaň na rameno, ale nasadila nesouhlasný, rozhořčený tón.
"To neomlouvá, co jste jí udělali. Existují zákony, Camerone." Dodala jsem daleko mírnějším tónem, než jsem chtěla.
Podíval se na mě, jakoby mě viděl poprvé. "Neměl jsem jak dokázat, že to byla ona. Policajti se mi vysmáli. Prý moje pubertální problémy nebudou řešit." Povzdechla jsem si a založila opět ruce. Podíval se na rameno, teprve když moje ruka zmizela, si všiml, že tam byla.
"Museli přece vidět, že to bylo úmyslně poškozený." Opáčila jsem. Sarkasticky se zasmál. "To auto bylo na sračky
Kiaro. Ale my jí přinutili se přiznat. Proto jsme to udělali."
Moje dvě já sváděla docela drsný cat fight v blátě. Takže jsem na něj vypálila poněkud ostřeji, než jsem zamýšlela.
"Krucinál Camerone, ani to tě neomlouvá. Byli jste čtyři na jednu bezmocnou holku. Přemýšleli jste následcích?"
Koukal na mě způsobem, který říkal, že jsem snad spadla na hlavu. Je všeobecně známo, že Kiara Huntington nemá slovo následky ve svém slovníku. Musela jsem to napravit.
"A vyrýt déčko do její ruky bylo fakt originální." Správně Kiaro, drze!
"To aby nezapomněla." Oukej seru na drsňačku. Zmírnila jsem tón a povolila hodný Kiaře řetěz okolo krku
"Camerone, skoro ji zabila." Při tom slově sebou trhnul. "Na to se nezapomíná. Nemusels to dělat."
"Diana." Zamumlal.
"Cože?" Spadla mi brada.
"Diana, to bylo její písmenko, ne moje." Zachraptěl. Jsem pitomá. Vypadal, že se rozbrečí. Camerona kreténa
zvládnu, ale co mám kurva dělat s brečícím Cameronem, nemám nejmenší tušení.

Textnula jsem Andymu, že se potřebujem vypařit. Kouknul na nás do vedlejší místnosti a nenápadně zartikuloval, ať vás nikdo nevidí. Kývla jsem.

S Cameronem jsem měla slabou chvilku a potřebovala jsem přesvědčit sebe i jeho, že jsem stále mrcha. Takže jsem ho táhla na Upper East Side.

Přejel uznalým pohledem vstupní halu. "Myslel jsem, že bydlíš na koleji."
Povýšeně jsem se usmála. "To taky."

Recepční Stanley vypadal nesvůj a už od dveří se na mě mračil. "Slečno Huntingtnová, u Vašeho bytu na Vás čeká velice rozhněvaný a velice pohledný mladý muž." A jé to bude průser, protože Stanley přešel na oficiální oslovení slečno Huntigntnová. "Díky Stanley." Vsadím veškerý taťkovi prachy, že je to Mike. Výtah z haly vede rovnou do apartmánů, ale pracháč, kterej tu budovu "stavěl" si řekl, že služebnictvo nebude jezdit výtahem společně se smetánkou. Takže k apartmánům vedou ještě obyčejný schody a dveře z chodby. Jedinej člověk, který tuhle cestu používal, byl Mike.

Můj odhad byl přesný. Před bytem na mě čekal Mike a rázoval z jedné strany chodby na druhou. Jop díky vesmíre, přesně to jsem potřebovala. Zase podrazit nohy. Právě teď jsem se stala tenisovým míčkem. Přede mnou stál Mike a za mnou Cameron. Jakmile mě zahlédl, zamrznul v pohybu.

"Potřebuju s tebou mluvit Kio." Promnula jsem si spánky a povzdechla si.
"Teď ne Mikeu, promluvíme si, ale ne dneska." Mrcho! Vyměklas, křičelo v duchu moje zlý já, na to hodný. Oh,
dneska jsem fakt rozporuplná. "Tohle je jeden z těch sráčů, že jo?" Doprdele, kdy to sakra stihnul na facebook?!
"Řekla jsem teď ne Mikeu, nenuť mě volat ostrahu."
"Pícháš s ním?" Kdyby mě střelil do hlavy, bolelo by to úplně stejně, jako tohle prohlášení.
"Jeho jméno je na tom papíru taky."
"Na jakým papíru?" Ozval se Drake. Bezva
"Sklapni Camerone a ty Mikeu odejdi." Mike udělal krok směrem ke mně a přes mou hlavu zavrčel na Camerona.
"Zbils mi brášku, zmrde."
"Já to nebyl!" Ohradil se Cameron a to neměl dělat. Mike ho přes mé rameno popadl za tričko a napřáhl se. Je
bitkař, to bude totální knockout.

Mě nenapadlo nic lepšího, než jeho pěst zastavit vlastním obličejem. Na Mikeovu obranu musím říct, že se snažil zbrzdit rozmach, když jsem si usmyslela, že rána do obličeje by byla super. Věděla jsem, že to bude kurevsky bolet.

Taky že bolelo. Mikeova pěst se silou několika Newtonů srazila s mojí (teď už vím, že odolnou) lícní kostí. Znáte ten pocit, když vám do xichtu narazí náklaďák? No, já už jo. Padla jsem nazad do Cameronovy náruče.
"Do hajzlu Kio! Hráblo ti?! Si v pořádku?!" Nervózně si projel oběma rukama skrz vlasy. Jasně Mikeu, až na to, že mi
asi explodoval obličej jsem naprosto v cajku. "Můžeš na mě začít řvát až potom co přestanu vidět hvězdičky?" Cameron mě pustil. Opřela jsem se ztěžka o dveře. "Víš, že bych tě nikdy nepraštil, že jo? Víš to viď?" Prosil mě pohledem i hlasem, abych řekla, že vím. Ale opravdu jsem to věděla? Mlčela jsem. A poprvý v životě jsem viděla Mikea utýct. A tak jsem kvůli jedinýmu člověku umřela už potřetí. Tímhle tempem ze mě nic nezbyde.

Saturday night

19. october 2014 at 18:04 | Elie |  Básničky
Čtyři a pak tři nejlepší z nás
sobotní noc je tu zas
nemusíš pít, hlavně se bav
na parket do rytmu vtháhne Tě dav
udělej make-up, obleč to nejlepší, co ve skříni máš
zahoupej bokama, trochu se snaž
vůbec neřeš, co bude zítra
taneční atmosféra klubu Tě vítá
tak sobotní noc je tu zas
na kyselý xichty dnes není čas
řekni lež, že jdeš jen na dvě (první a poslední)
vždyť kolik je takovejch dní
tak nalaď juke-box, ať to jede
že zpíváš si vlastní text, co na tom sejde
ve stolním fotbálku maličko plichta
dneska to bude nejspíš non-stop šichta
všichni šli spát, my jedeme dál
zas je tu sobotní noc, tak kdo by se bál
že jsme opilí? jsme mladí máme nárok
kdo ví, co bude za rok
notak barmane, dones nám další
na celou hospodu, zařvi písničku naší
roztanči parket a v rohu nestůj
přiznej, že miluješ, když je klub Tvůj
hlasitá hudba je dnes povolena
tak tancuj, dokud nepadneš na kolena
jatra naříkaj, nohy bolí a peněženka brečí
žiješ jen jednou, tak nebuď v křeči
pak záchvaty smíchu
v ranním bytovkovém tichu
nakonec ve třech odpadnout v posteli
díkybohu že má víkend ještě neděli

No gain, lot of pain(13)

18. october 2014 at 0:17 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
16. 5. 2014
No gain, lot of pain
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Musím mu zavolat. Nebo ne? Je to jeho bratr. Jsou posraný dvě hodiny ráno a já se courám bosá ve svejch nejlepších šatech sem a tam po chodbě v Saint Mary Hospital a psychicky se připavuju na telefonní hovor se svým ex.

Vzala jsem si Maxův telefon. Nerada bych, aby mi to típnul. Otevřela jsem dveře do Maxova pokoje. Působil v té posteli tak drobně. Mike má bez mála dva metry a Max sotva metr sedmdesát. Mike se o sebe dokáže postarat. Max ne, potřebuje chránit, i když o tom neví. Právě v tuhle chvíli vypadal ještě víc zranitelně než obvykle.

Vzala jsem lékařskou kartu, která mu visela na pelesti postele. Kolonka zranění byla plná. Roztržený ret (2 stehy), lehký otřes mozku, natržená slezina (klid na lůžku do vstřebání hematomu), podezření na odražení ledvin, drobné oděrky a pohmožděniny.

Na jeho obličeji začínali fialovět modřiny. Další má na předloktí, aspoň se bránil. Odhrnula jsem mu blonďatou ofinu z čela. Tolik se podobá svému bratrovi. Jako jeho malá kopie a přitom je tak jiný, jak jen je to možné. Jeho jste museli milovat. Měl dobrou náladu snad pořád, někdy to bylo až protivný. Musela jsem se usmát. Milovala jsem je oba stejně a přece každého jinak.

Pomalu otevřel oči a smutně se usmál. "Jsi tu." Žádná otázka, jen konstatování.
"Maxi zlato, vypadáš děsně." Zabralo to, rozesmál se.
"Au, nech toho, nemůžu se smát. Mělas vidět ty ostatní. Jsem hrozně unavenej."
Pohladila jsem ho po ruce. "To dělají léky. Já je viděla." Sklopila jsem pohled. Oba jsme věděli, že to řeknu Mikeovi a ten se o to postará. Max to nesnášel. "Zavolám od tebe Mikeovi."

Chytil mě za ruku, když jsem se zvedla k odchodu. "Nemusíš to dělat," vážně se na mě podíval "podívej je to můj bratr a já vás miluju oba. Ale skončilo to. Musíš se přes to dostat. Já vím, že ho miluješ, ale taky vidím, jak tě to zabíjí."
"Maxi…" Zaprotestovala jsem
"Já vím jak je to těžký, ale Mike je prostě Mike. Není stálej." Jo já vím, znám ho líp než on sám sebe.
"Maxi! Požádal mě o ruku." Rychle jsem ze sebe vychrlila, jako kdyby mi ta slova měla spálit pusu.
"Eh…" Bylo jediný, co z něj po mém překvápku vypadlo.
"Měsíc předtím." Odmlčela jsem se a odvrátila obličej. "Řekla jsem ano." Zamumlala jsem. Opatrně jsem na něj
pohlédla.
"Si děláš prdel?!" Maxovo snad první sprosté slovo za tu dobu, co ho znám. Zavrtěla jsem hlavou. "Promiň, kočko. To
je mi líto."
Odevzdaně jsem pokrčila ramenama. "Jdu mu zavolat."

Jedno zazvonění, druhý a třetí ještě ani nedoznělo a zvedl to. "Haló?" ozval se rozespale. Bezva aspoň spal a v ničem jsem ho nevyrušila. "Max je ve špitále u Saint Mary."
"Kio?" Zněl rozespale, zmateně a něžně. Kio mi říkal jen ON. Protože jsem byla jeho. Já to nesnášela. Znělo to jako
auto, ale on to miloval, tak jsem ho nechala. "Max je ve špitálu." Zachraptěla jsem znova do telefonu.
"Slyšel jsem. Dvacet minut." Típnul to. Vrátila jsem se znovu do pokoje a přesvědčovala žaludek, že se mi nechce
zvracet.

Max znovu usnul. Schoulila jsem se do křesla vedle postele. A usnula taky. "Kio?" V polospánku jsem cítila, jak se mi něčí rty otřely o ucho. "Hmm."
"Kio?" šepot se ozval znovu. Do prdele. Mike. Srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Ukázala jsem ven z pokoje.
Naposled jsem se ohlédla po Maxovi a zavřela dveře.

"Ehm ahoj." Nejistě mě oslovil, jakoby se bál, že se zhroutím. Neměla jsem k tomu daleko. Bože, mělo by bejt
trestný, to jak nádherně vypadal s tím jeho rozcuchem a obličejem zmuchlaným spánkem.
"Ahoj Mikeu. Dám ti jména, určitě maj facebook nebo nějakou podobnou píčovinu." Povytáhl obočí stylem, jakým
to uměl jen on. "Ty je znáš?"
Povzdechla jsem si. "Choděj se mnou do školy." Podala jsem mu papírek se jmény. Lehce zavadil o moje prsty a podržel mou ruku o něco dýl než by se na ex slušelo. Věděla jsem, že je to na mě a jemně vytáhla svoje prsty z jeho sevření. Nemohla jsem ho nechat nás týrat.

"Zůstaň tu s ním. Já musím ráno do školy. Sbohem Mikeu." Měla jsem pocit, že se znovu tříštím na kusy. Musela
jsem si v duchu říkat buch buch, aby moje srdce nepřestalo bít. Plicím jsem přikázala nádech a výdech. Moje nohy si naštěstí vzpomněli, že k chůzi musím klást jednu přes druhou. Nemocniční chodbou se rozléhal zvuk mých bot a mě to znělo jako pohřební pochod. A tak jsem se i cítila. Mrtvě. Už zase. Drž hlavu nahoře a hlavně nebul.

"Kio?" Bylo to jako šlehnutí bičem. Chodbou se rozlehlo moje jméno. Ten zvuk mě zasáhl. Byl to sotva šepot. Mohla
jsem si ho splést s výdechem, ale v těch třech písmenech bylo tolik emocí, že mě to přimrazilo na místě. Neotočila
jsem se.
"Kio?" Zašeptal přímo za mnou. Ucítila jsem jeho ruce na mých ramenou. Kdyby to bylo možné, tak by mi naskákaly
spáleniny.
"Nedělej to Mikeu!" Otočil mě k sobě čelem. Vypadal, že si mě prohlíží.
Chvíli přemýšlel, než řekl. "Vypadáš jinak Kio."
"Jsem jiná." Ta spousta bolesti v mém hlasu překvapila i mě.
"V čem?" Zcvokla jsem se a je ze mě kurva, protože si mě opustil.
"Nevím Mikeu, co třeba smutná, zlomená, opuštěná, rozbitá? Vyber si, co chceš. Možná nejsem tak sobecká a zlá,
jak sis ty myslel. Teď už totiž nejsem nic. Nic ze mě nezbylo."
Strčila jsem do něj. Klopýtl, ale spíš z mých slov, protože pořád jsem byla skoro o třicet čísel menší a v současný době , o dvacet kilo lehčí.

"Je mi to líto. Ale já se bál. Bál jsem se, že jednou budeš jako tvoje máma." Vítej v klubu.
"Myslíš, že já se nebála?Že se jednou pohádáme, tak, že se ti zhnusím a ty se pak otočíš za každou jinou ženou a
řekneš si, co kdybych se s touhle měl líp? A pak přestanem být šťastný a jeden z nás začne podvádět. Myslíš, že jsem se kurevsky nebála, že budu jako ona? Zatraceně vždyť jsem ti chtěla dát zbytek svýho života! To ale bylo málo viď?" Snažila jsem se na nemocniční chodbě nekřičet.
"Prostě jsem se nechtěl za dvacet let vzbudit a zjistit, že žiju s ženou, kterou už nemiluju, jen ze zvyku."
Musela jsem si odkašlat a zahnat slzy. "Chápu, proč jsi to udělal, ale to neznamená, že ti to někdy odpustím. Tys mě chtěl za manželku, ale už ne za ženu a v tom je rozdíl."
Můžu ho nenávidět, když vypadá jako smutný, ztracený štěně? Můžu, protože to kurevsky bolí. "Je mi to opravdu líto Kio."
"Nepotřebuju a ani nechci slyšet tvoji omluvu. Musím jít, mám ráno školu." Promnula jsem si spánky.
"Nemůžeme být přátelé Kio."
"Já vím, Mikeu a nikdy jsme nebyli." To byla největší lež mého života. Byli jsme nejlepší přátelé i v době, kdy jsme
spolu chodili. Věděla jsem o něm úplně všechno. Otočila jsem se právě včas. Začaly mi týct slzy. "Kio, Kio!" Stálo mě hodně úsilí zvednout hrdě hlavu a už se neotočit a rovně odcházet středem chodby. "Dej mi šanci!" Srdce mi vynechalo úder. Bože, jak dlouho jsem na tahle slova čekala…
"Ne Mikeu, řekl jsi, že už se nevrátíš a já se s tím smířila. Už ti znovu nedám šanci rozcupovat mě na kousky. Miluju
Tě, ale tys byl ten, kdo odešel a já potřebuju zase začít žít."
"Pojď si promluvit." Řekni ano, ty blbá krávo.
"Ne už jsme oba byli unavený mluvením a tys prostě měl jen větší koule na to, abys s tím něco udělal. Sbohem
Michaele." Bolelo to. Kurevsky to bolelo, ale byla to pravda.
"Já to nevzdám, jsi moje Kia." Volal k mým zádům.

Rychle jsem zahnula za roh a ocitla se na dalším bloku ICU. Nejspíš už jsem psychicky tak v hajzlu, že už mám halucinace. Zdálo se mi totiž, že jsem na jednotce intenzivní péče viděla Camerona.

Panic attack(12)

17. october 2014 at 23:13 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
17.2.2014
Panic attack
"KURTIZÁNA"
.......Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Pět dní. Pět. Zkurvenejch. Dní. Umírám zaživa. Za tři týdny jsem se měla vdávat. Místo toho jsem dostala kopačky.
A teď tady chcípám bolestí na posraný hodině výpočetky, kde mě maj naučit napsat novinovej článek všema deseti prsty. Jako kdybych to už neuměla.

V hlavě mi buší, nemůžu dýchat, dělá se mi černo před očima.Jop právě jsem dostala jeden ze svých panických záchvatů, a jestli okamžitě nevypadnu ze třídy, tak tady sebou švihnu o zem. Už cítím, jak mi pomalu začínají týct slzy. Jsem překysličená a musím vypadnout.

Rychle jsem se vypotácela ze třídy, abych se vzápětí mohla složit na bíle vykachlíkovanou podlahu hajzlů. Čekám až ten pocit co mi drtí hrudník přejde. Hučí mi v uších a nic kromě své krve neslyším. Právě teď mi přijde jako kdyby se mi plíce a srdce zhroutili do sebe jako černá díra. Tečou mi slzy. Možná to tepání v mých spáncích odezní za dvě minuty nebo taky za dvě hodiny. Vím, že za chvíli omdlím, protože cítím, jak pomalu ztrácím vědomí a plazí se ke mně tma.

Slyšela jsem tlumený dívčí výkřik, jako v bublině. Copak jsem při záchvatu někdy křičela? Nebo je to jenom v mojí hlavě. Asi ne těžko můžu mít tak reálný halucinace, protože jsem právě cítila, jak pod něčím úderem zavibrovala zeď, o kterou jsem opřená. Doslova násilím jsem se přinutila otevřít oči. Nehalucinuju, opravdu se vedle na klučicích záchodech pere. Divný, měla jsem pocit, že to byl dívčí výkřik. A rozhodně to neznělo jako orgasmus při rychlovce.

Doplazit se při panickým záchvatu k umyvadlu a zvednout se na nohy je vážně tak vysilující jak to zní. Znáte ten pocit, když chcete být nenápadný a ono to vyjde? Jop já taky ne. Zakopla jsem o odpadkový koš. Kovový. Je docela těžký jít rovně skoro v bezvědomí. Bouchly dveře. V rámci svých možností jsem rychle vykoukla.

"Drakeu, tak už pojď." Patrick Gall, Josh Brook tihle dva podpírali Drakea Camerona a Jack Morgan poslední z jeho
suity se rozhlížel kolem. Díky bohu, že ho nenapadlo se podívat k dívčím záchodům. Byla bych v prdeli. Cameron vypadal v celku mimo. A dost se to podobalo mýmu stavu. Nechala jsem je zajít za roh a pak opatrně nakoukla do místnosti.

Udělalo se mi znovu zle. Tentokrát vzteky. Na zemi ležela svázaná holka. Oblečení měla na několika místech roztržený, zpocené vlasy měla přilepený k obličeji mokrýmu od slz. Byla celá od krve, ale dýchala, to bylo nejdůležitější. Rozvázala jsem ji.

"Co tě bolí?" Neřekla ani slovo, jen na mě zírala. "Jsi zraněná?" Zavrtěla hlavou. Pro jistotu jsem jí opatrně prohlídla.
Měla pravdu, krev nebyla pravá. Našla jsem kýbl. Jediné zranění, které měla, bylo vyryté D do vnitřku její dlaně. "Zůstaň tady, seženu pomoc." Zavrtěla hlavou tak zuřivě až se jí rozlítly vlasy. "Okey. Nikam nejdu." Sedla jsem si k ní na podlahu a udělala jsem první věc, která mě napadla. Objala ji. Rozbrečela se mi v náručí.

V jejím telefonu jsem našla číslo a volala jejím rodičům. Než dorazili, seděli jsme na podlaze pánských hajzlů. Já měla v náručí cizí holku a kolíbala jí jako malý dítě. A dost silně jsem přemýšlela o tom, že by se mi taky hodilo objetí jak sůl.
Po tom, co si ji odvezli, jsem jen tak tak doběhla zpátky a vyhodila celej oběd. Dva dolary padesát byly v hajzlu a to doslovně. A tohle je přesně ten důvod, proč nesnáším Drakea Camerona. Tu holku už jsem u nás na škole nikdy neviděla.

obrázek dodám

I know what happened....(11)

17. october 2014 at 22:46 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf

16. 5. 2014
I know what happened..
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Bylo půl jedný ráno a já se muchlovala s fotografem v jeho autě, zapadlý v uličce, za klubem Red Caffé.
Dokud mi nezazvonil posranej telefon a na displeji mi blikalo jméno Max. Můj nejlepší přítel ze střední. Znám ho ještě dýl než Becu. Je to můj nejlepší přítel a zároveň bratr mého exsnoubence. A je gay.


Jsou zvláštní sourozenci. Mike a Max. Starší Mike ten největší bitkař, kterej kdy na Silverborough high byl. A mladší Max, no prostě můj milovanej Max. Nemluvili jsme spolu pořádně od….no od doby, co mě Mike nechal. Ne že bychom nemohli nebo nechtěli, protože by to mohlo bejt kurevsky trapný, ale proto, že studuje veterinu kdesi na druhý straně Států.
Osvobodila jsem svoje rty od fotografa, abych zvedla telefon. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych dostala tep do normálu. Přejela jsem obrazovku pro přijmutí hovoru.

"Maxi, zlato?" Ale místo jeho odpovědi jsem slyšela jen ozvěnu hudby a šramot. Pak jsem v telefonu zaslechla "tak
vstávej ty buzno." V tu chvíli jsem viděla rudě. Protože jedinej člověk, kterej má výhradní právo mu říct, že je teplejší, než saharskej písek je moje královská výsost. Věděla jsem přesně co se děje.

"Sory musím jít." Omluvně jsem pokrčila ramenama a snažila se co nejrychleji dostat ven. Z auta jsem skoro vypadla,
ještě pořád nažhavená a lehce mimo. No dobře a ještě nasraná. Fotograf se na mě jen usmál. Neřekl nic. Oba jsme věděli, že už se nejspíš nikdy neuvidíme.

Vlítla jsem do klubu, ale nikde tam nebyl. Ale rozhodně jsem v telefonu slyšela ozvěnu hudby, která hrála vevnitř. Vyběhla jsem zase ven a cestou porazila pár lidí. Do zadní uličky za klubem mě doprovázelo "kam čumíš, ty krávo!"

Moje tušení se potvrdilo, nad Maxem se skláněly tři postavy a jako čvrtej se k nim přidal ten posranej Cameron.
"Hej! Táhněte do hajzlu vy sráči." Hystericky jsem na ně začala ječet, sexuální frustrace můj jindy hlubokej hlas
vyhnala do fakt nepříjemnýho jedáku. Vzhlídli. Začali zdrhat.

"Camerone, ty podělanej zkurvysynu koukej se zastavit!" Opravdu zastavil a já mezitím doběhla k němu a napálila mu
jednu levačkou (už zase) přímo z rozběhu. Tímhle tempem mu zařídím rhinoplastiku ještě před třicítkou. Zavrávoral.
Díkybohu za adrenalin, protože jiank by mi ta ruka bolestí asi upadla.

Klekla jsem si na zem k Maxovi. Pomalu ke mně otočil obličej a já jsem se málem rozbrečela, když jsem viděla, jak vypadal. "Maxi zlatíčko, vydrž to, přijede pomoc."
Hodila jsem telefon po Cameronovi. "Volej 911 hned. Doufám, že víš kdo je jeho brácha, protože tě zabije, až se to dozví a jména těch ostatních kriplů z tebe vymlátí taky."
"Co to meleš Kiaro?! Já mu nic neprovedl a to ty si mě znovu praštila."
Vrhla jsem na něj vražednej pohled. "Jo? Na jakou rvačku to svedeš tentokrát Camerone, když tě viděla půlka klubu?"

V dálce houkala siréna. Záchranku už stihl přivolat někdo jiný. O pět minut později už zdravotníci nakládali Maxe s kapačkou a límcem na krku do sanitky. "Teď se mě Camerone zeptej znova, co mám s tebou za problém. Protože já vím, co se stalo 17. února." Jakmile zaslechl to datum, odstrčil zdravotníka, který mu ošetřoval nos a vydal se k sanitce. Měl smůlu. Druhý záchranář za námi zavřel dveře a poslední, co jsem viděla byly Cameronovy vyděšený oči.

obrázek dodám zítra

Change? No, thanks

17. october 2014 at 21:34 | Elie |  Téma Týdne
Ano, jen si všichni měnte své dny. Samozřejmě, že takových dní ve škatulce s nápisem "den, kdy se mi chtělo umřít" mám taky ranec, ale nikdy bych je neměnila. Berme to tak, že by to tedy při porušení všech fyzikálních zákonů a veškerých paradoxů bylo možné.

I přes tuhle možnost bych si všechny ty zkurvený dny nechala. Proč? Protože ! Ne kecám, pár důvodů se najde. Možná je to svým způsobem lenost, nebo smíření s determinací, nebo jen využití poučky, že všechno zlý, je pro něco dobrý.
Rozhodně bych mohla chtít změnit pár smutných událostí na začátku tohohle roku, ale bez té souhry smutných okolností by nikdy nevznikl Kiary příběh, a já bych se do jejího světa nikdy nemohla uchýlit, abych se nezcvokla z toho svého. A v důsledku toho by se moje velice otravná a hyperaktivní spolužačka( tímto jí zdravím :D :P) pomalu nestala mojí kamarádkou.Nebo bych mohla chtít změnit tohle úterý, kdy jsem ne svojí vinou dorazila pozdě na exkurzi a pobavila asi tak 40 lidí, protože jsem musela stát za plotem pozemku, kde se exkurze konala. No na chodbách mě zdraví dvakrát tolik lidí, no dobře musím dodat, že někteří s dodatkem Prison Brake(vzhledem k předchozí ignoraci to beru jako pokrok :D) A dokonce mě zdraví i ten spolužák, co mě už od prváku nejspíš nenáviděl. On totiž v prváku hned v září něco prohlásil a já se otočila a řekla mu, že to bylo vtipný. Jenže on se urazil a řekl, že to myslel vážně a od tý doby na mě vždycky nenávistně čuměl :D (Ne, neřeknu ti, kdo to je :D :P )
Častokrát říkám, že bych změnila den, kdy jsem se rozhodla jít na svoji střední školu, ale lžu, protože jinak bych nezískala svojí nejlepší kamarádku na střední a nepotkali by mě dvě velké lásky. A hlavně bych neměla úžasné vzpomínky.

Takových věcí člověk určitě najde spoustu a pak, když se na ně podívá s odstupem času, zjistí, že to má i pozitiva. Chápu, že třeba dítě, které přijde o jednoho rodiče nedocení to, že o to víc si bude vážit toho druhého, který mu zbyl. Nebo, že v důsledku toho, naučí své děti si vážit svých rodičů, čímž z nich vychová lepší lidi. Nebo, že příbuzní obětí různých katastrof nedocení, to že se díky nim spojilo velké množství jinak naprosto cizích lidí, aby pomohli.

Jediná věc, kterou si musí člověk uvědomit, je to, že na každý špatný včerejšek připadá lepší dnešek a zítřek. A ačkoliv je to velice paradoxní a lidé si to často ani neuvědomují, jsou to právě ty špatné dny, které nás posunují dopředu, utvářejí náš charakter a nutí nás se zlepšovat. To díky nim si vážíme těch dobrých dnů, protože bez těch špatných by ty dobré ztratili svou hodnotu. Proto hrdě křičím, že bych ve svém životě nezměnila ani jeden den, protože i tyhle dny tvoří mě a já jsem velice ráda úplná :) Vlastně jediný den, který můžu změnit je ZÍTŘEK ;)

American students party(10)

16. october 2014 at 0:01 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
15.5. 2014
American students party
"KURTIZÁNA"
....... Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Hádejte, kde jsem dnes večer skončila. Ano, správně v klubu Red caffé, odkud odjížděl párty autobus. Jsem zvědavá, zda se země zachvěje v ten den, kdy budu schopná Bece něco odříct.

Když nemám ty dny, kdy nesnáším všechny a všechno, tak mě fascinuje atmosféra klubů. Dokáže, člověka strhnou, vtáhnout do dění. Mě stačí sedět na baru mít panáka, cigáro a pozorovat všechno kolem. Masy těl pohybující se ve stejném rytmu na ohlušující hudbu, horko, tělo na těle. Občas jsou jako zkurvené ovce. Někdy je vtipný pozorovat opilce a náctiletý blbky svíjející se v rádoby sexy tanci. BTW, většinou vypadají jako kurvičky.

Měla jsem vědět, že tenhle večer bude stát za hovno. Protože stál. Měla jsem radši sedět doma.
Jako první třešnička na dortu byl Andy. Měla jsem si za ty špatný věci dělat čárky na lístek místo panáku, ale to bych už byla nadraná jako doga. Zahlídla jsem v davu těl jeho záda a rychle se snažila zdejchnout. Popadla jsem Becu a táhla ji na druhej konec parketu. Pozdě.
"Kiaro?" Ozvalo se za mými zády tázavě. Otočila jsem se. V košili vypadá fakt dobře.
"Kdo to je?" šeptala mi Beca do ucha, stoupajíc si na špičky, aby z něj přese mě zahlédla alespoň kousek.
"Profesore Mikelsone." Nasadila jsem profesionální stowattový úsměv. Je kurevsky těžký se usmívat a přeřvávat
přitom repráky. Rozesmál se. "Vážně Kiaro?" Zamračila jsem se. "Nemusí všichni vědět, že jsme přátelé, nepotřebuju mít problémy ve škole." Povytáhl obočí.
"Myslíš, že si toho tady někdo všimne?" Rozhlédl se kolem klubu. Bece málem vylezly oči z důlků.
"Takže tohle je TEN profesor?" Protočila jsem oči
"Ano Beco tohle je můj profesor literatury Andrew Mikelson." Řekla jsem nahlas a jí jsem zašeptala, "věděla bys to,
kdyby ses nenechala vylejt. Jo já vím, už bych to měla překousnout.
"Andy." Podal Bece ruku. "Ahojky," zašvitořila Beca svým flikovacím tónem a já věděla, že je čas se zdechnout.

Opřela jsem se zády o bar a prohlížela si potencionální oběti. Měla jsem na sobě nové tmavě modré pouzdrové šaty a sandály na klínku. Ty náctiletý blbky ještě nepřišly na to, že na klínku se v alkoholovým opojení líp chodí i tancuje a nebolej nohy, když dorazíte v půl pátý ráno domu. No, a když si to chcete s někým rozdat ve stoje opřený o zeď, má to taky svoje výhody. Takže si dál umírejte na jehlách a vypadejte při chůzi jako namrdaný kachny.

Jop byla jsem ztracená v myšlenkách, když jsem zaslechla nějakou krasotinku usazenou na gauči vedle baru. "Drakeu bolí tě to moc? Určitě přijdu na způsob, jak tě vyléčit." Chtělo se mi zvracet z tónu jejího hlasu. Takový kravky nesnáším. Rozcapené, rozmazlené a úplně tupé děvky. Díky bohu, že patřím "jen" do kategorie děvka. Aspoň jsem upřímná, sex nebo nic. Ale tyhle nabalují kluky typu Bad Boy jako Cameron a čekají, že když roztáhnou nohy ještě ten večer, tak s nimi zůstanou. Jo, ať žije sebeúcta. Ve svý podstatě máme s Drakem stejnou taktiku. Možná proto ho tak nesnáším a možná proto, že je prostě sráč.

Nemohla jsem si pomoct a otočila se k nim. "Jo chudáčku Drakeu, kdopak tě uhodil? To musel mít nejmíň dva metry co?" Vložila jsem do své otázky tolik falešné lítosti, až to bylo komický. Musela jsem se usmát, když zrudnul jako rajče. "A bejt tebou kočičko tak si dám bacha má syfla." Štítivě se odtáhla. Jo, dneska večer už si nevrzne.
Pak jsem se otočila a dopřála mu pohled na svůj zadek a nohy, protože v těhle hadrech vypadám sakra dobře.
Sakra dobře taky vypadal DJ, který s náma měl jet v autobuse. Jenže okolo něj bylo holek jak nasráno. Byl ten typ, co to s holkama umí. Užije si a už nezavolá. Ideální pro mě.

Možná jsem skrytej chlap nebo se rychle učím. Nikdy je nenaháním. Čekám, až přijdou oni. Zlatý pravidlo, kterým by se měly řídit všechny ženský. Když ho nebereš, tak ho prostě nebereš a nech toho sráče jít. Stihla jsem si dát panáka a zapálit si a DJ už si táhl nějakou šestnáctku na hajzly. Fuj. Já vím. Já vím, ale pohodlí a hygiena je prostě pohodlí a hygiena. Jsem prostě děvka na "úrovni".

Po deseti minutách vylezli a já přemýšlela, zda tu pubertální chudinku zklamal nebo jí namluvil, že to byla rychlovka. Alkohol mi asi zatemnil mozek. Vůbec si to nerozdali, jen si prohodili hadry. Zajásala jsem.

Do výhledu mi vlezl Cameron. Okatě jsem ho přehlížela, i přesto, že si stoupl přede mě, a dál se pobaveně kochala DJ v dívčím tričku s americkou vlajkou. Mávla jsem před ním rukou "bráníš mi ve výhledu."
"Nemáš šanci, není to tvůj typ." Odfrkla jsem si a ušklíbla se na něj
"Jak ty to můžeš vědět, Camerone."
"Už ti nezavolá." Pokrčil ramenama v rezignovaném gestu.

Zahodila jsem cigaretu na zem a zašlápla jí svojí úžasnou botou "Já vím, sázím na to. A když dovolíš, právě odcházím."
Chytil mě za zápěstí, když jsem se otočila k odchodu. "Takže ty mě nesnášíš, protože jsem kurevník a přitom jsi stejná." Ano, ne. Prostě mám svůj důvod.
"Jo." Odtušila jsem. "A jestli ze mě tu ruku nesundáš, tak přísahám, že ti ji zlomím." Hodila jsem rychlej pohled na
DJ a přes tvář mi přelétlo zklamání. Táhl pryč další holku. Cameron se zadíval stejným směrem. Ve tváři měl výraz ohromení. "Ty jsi úplně stejná děvka jako já Kiaro." Ohromeně ze sebe vysoukal. Neptal se, konstatoval. No dobře možná trošku jsem stejná kurva jako Drake "blbeček" Cameron, ale jemu o tom rozhodně vyprávět nebudu. "V žádným případě nejsme stejný Camerone. Já to nedělám pro zábavu. A rozhodně ne násilím." Udělal krok dopředu. A to napětí mezi námi bylo zpět. Sklonil se ke mně a já viděla každej karamelovej flíček v jeho duhovkách. "O čem to sakra meleš?" Byli jsme tak zaujatí slovní výměnou, že jsme si ani jeden nevšimli párty fotografa. Oba jsme vzhlédli, až když nás oslnil blesk. Bezva. Musí tu fotku smazat. Vytrhla jsem se Cameronovi a vydala se za fotografem.

Když jsem se konečně prodrala davem pipinek, které do objektivu házely duck facy ostošest, byl otočený zády.
"Hey." Zaklepala jsem mu na rameno. Otočil se. Wow, takhle zelený oči jsem snad v životě neviděla. Srát na DJ.
"Potřebuju vidět tu fotku, před chvílí si nás fotil."
"Okey, cokoliv." Usmál se.
Stoupla jsem si za něj a koukala mu přes rameno na fotky, co přepínal. "Stop." A kurva.
"Vypadáte fakt žhavě, jako byste si to chtěli rozdat na tom parketu." Jo přesně tak ta fotka vypadala.
" Hm je to kretén, potřebuju, abys jí smazal."
"Co kdybychom to probrali u mě v autě?" Přikyvuju. Tak to bylo rychlý.

Posadil si mě na kapotu auta. Chtěla jsem protestovat. Nezmohla jsem se na nic. Naše ústa se doslova srazily v polibku. Jednou rukou mě držel za vlasy a druhou mi putoval po stehně pod šaty. Jen pro informaci, vážně není nic víc sexy než dlouhonohá ženská v šatech na kapotě černýho auta. Já vím, je to egoistický rouhání, ale srát na to.

Souhlasný hvízdání nás oba vrátilo do reality. Přestal mě líbat a oba jsme lapali po dechu. Smazal fotku a otevřel dveře u spolujezdce, sedl si na sedačku a poklepal si na kolena. Usmála jsem se. Jsou chvíle, kdy svoje dlouhý haxny nesnáším. Tohle byla jedna z nich. Snažila jsem se obkročmo posadit na jeho klín a přitom si obě nezlomit, aby mohl za námi zavřít dveře. Pak už jsem celýho zasranýho Camerona a JEHO pustila z hlavy. Teda aspoň do tý chvíle než mi zazvonil telefon.
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie