September 2014

Learn to live

21. september 2014 at 23:25 | Elie |  Téma Týdne
ČLÁNEK JE PŘIŘAZEN K TÉMATU TÝDNE "UČÍM SE ŽÍT"

Znáte někdy ten pocit, když máte potřebu se opít a otupit mysl alkoholem? Takové to osamělé pití, po kterým člověku ztěžkne hlava. Myšlenky se otupí a je těžké je uchopit? A pak člověku hlavou běhají totální píčoviny?

Já vlastně ani nevím, co jsem chtěla napsat. S těžkou hlavou se smysluplný články píšou těžko. Možná jsem jen chtěla vyjádřit svojí frustraci (i pod vlivem používám slova jako frustrace, pořád upjatá), nad tím, že nedokážu překročit hranice. Že jsem neustále sešněrovaná jako v korzetu. Chtěla bych patřit k těm lidem, co tak snadno překročí hranice a zhulí se nebo sjedou a na chvíli si odpočinou od vlastní hlavy, protože utíkají.

Ale na druhou stranu jsem možná trochu vděčná. Jsem na tohle moc, ani vlastně nevím co. Upjatá, srab, povýšená, moc chytrá, moc dobrá? Při představě, co všechno tyhle věci dělají s lidským tělem, je mi zle. Nikdy jsem nehulila ani nebrala drogy, a za 21 let svýho života jsem měla všeho všudy pět cigaret, oh jak jsem slušná že?. Doslova mě to děsí a přece to vypadá jako snadná zkratka k úniku, ale stejně vím, že to nikdy neudělám.

Problém je v tom, že všichni utíkáme. Nikdo není tak vyjímečný, jak si myslí, jen rozdílný. Tak to je. Ta rozdílnost je v tom, že každý utíkáme před něčím jiným a jiným tempem. A během toho zběsilýho útěku potkáváme, ne spíš míjíme někoho, kdo taky utíká, ale jinak. Ale přesto se v určitým bodě střetneme.

My lidi máme úžasnou vlastnost hrát šarády a předstírat, že se nás nic nedotýká. Máme tendence bojovat sami se sebou a nepřiznat si co vlastně cítíme a odstřihávat lidi. Ale jednou za čas, se někdo dotkne něčeho v nás.

"Víš, jak říkal v tom filmu, že lidi, dělaj hudbu, protože chtějí někoho sbalit, nebo mají vztek? Myslím, že u tvýho psaní platí to druhý."

A v tu chvíli držíte hubu, protože víte, že ví, že má pravdu. Protože někdy kvůli tomu, před čím utíkáte, jste kurevsky nasraný na celej svět. Přesně v tu chvíli víte, že Vám ten člověk rozumí, že do Vás vidí. A konverzace spadne do ticha. Ale do toho správnýho ticha. Protože někdy, je težký najít člověka se kterým je Vám příjemný držet hubu a krok.

Alkoholu zdar.

Twins

11. september 2014 at 23:41 | Elie |  Úvahy
Dnes je 11. září o 13 let později, kdo si vzpomene? Žádný sentiment. Žádné nejsem Amík, tak se mě to netýká. Týká se to každého z nás, jako varování, že stačí vteřina a život se mění. Jako obě světové války a to, že stačí jediný muž, který ovládne davy. To, že za vším je něco víc. Ale také jediný okamžik lidské síly, víry, lásky a porozumění, ten jediný okamžik, kdy lidé jsou jeden. Kousek naděje, že možná nejsme tak zkažení a zlí. Na jediný okamžik, ačkoliv nechtěli, spojili celý svět. Jako vzkaz budoucím generacím. Život je Váš, žijte, dělejte chyby, milujte, prostě buďte lidmi. Není dobré žít v minulosti, ale je nutné se z ní poučit.
Tenkrát jsem byla ještě malá holčička a cítila jsem nesnesitelnou bolest, přesto, že to byli cizí lidé, ale byli to lidé jako já. Dýchali, mluvili, spali a najednou byli pryč. Nechápala jsem smysl vraždy tolika nevinných lidí. Říkala jsem si, vždyť já měla před pěti dny narozky, ale oni už žádné nikdy neoslaví. Ano, jak přízemní a dětské obavy, ale lidské. Někdy, i přesto, že nás to může zranit, máme neutuchající potřebu, někoho nechat dotknut se našeho srdce a nechat ho cítit nás samé a opravdové. Jako ujištění pro nás, že nejsme tak špatní a necitelní jací se zdáme být.
Myslím na všechny ty lidi a na spoustu dalších a na to, jak je život křehká věc.

Beyond reality

10. september 2014 at 21:16 | Elie |  Téma Týdne
Jdu spát a doufám, že zmizí, pomalu jsem se stal psancem. Neustále mě dohání a já jí nemohu utéct. Není místo, kam bych se mohl skrýt. Slyším jí dnem i nocí, jak mě volá. Chce mě do svých spárů a já už nemohu dál.

"Miláčku!" volá mě.

Už pomalu cítím, jak natahuje pařáty a svírá v nich mé srdce a dochází mi dech.

"Miláčku!" volám ho.

Vím, že mě slyší. Utíká mi, ale já ho dostanu. Každé ráno k němu přicházím společně se svítáním. Je rozkošně naivní s tím, jak si myslí, že mi uteče.
Cítím ho, jako lev větřící raněnou gazelu v poušti. Vím, že mu pomalu dochází dech a já ho budu moci srazit na kolena.
Je jako Sisyfos. Stále dokola přede mnou utíká a stále marně. Jsem jako pouštní bouře, čím víc se snaží mi utéct, tím hlouběji se noří.
Jsem jako Sahara. Chodí stále v kruzích a přece mé hranice nikdy nepřekročí. Ukradnu mu jeho dech. Rozsápu sny. Zhatím plány. Proč? Protože mohu. Je to mé jediné a výsadní právo ničit duše.
Nejsem zlá, ale nejsem ani dobrá. Jsem prostě neměnná konstanta všedního života. Zároveň jsem horší než smrt. Neberu si životy a těla, beru si lidské sny a touhy. Vracím se každé ráno. Jsem potřebná svině. Jsem nenáviděná, ale beze mne by byl svět ztracený v chaosu. Lidé by se přestali učit a posouvat dál. Musím srážet naivní k zemi a nutit je znovu vstát, aby zesílili. Připravit je na život. Ztrestat ty špatné, donutit je padnout na hubu a otevřít jim oči. Namyšleným srazit ego. A ty pilné odměnit mým lepším já.
Ptáš se proč? Protože já jsem REALITA a ty mé hranice nikdy nepřekročíš, pokud si to nezasloužíš a já Ti to nedovolím.
Tvá nekončíčí Realita....
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie