August 2014

Stronger than your ego

29. august 2014 at 23:07 | Elie |  Úvahy
Už pan Freud věděl, že ego je tak trochu svinská věc. Někdy nám lehce a někdy trochu více zkalí úsudek. Poslední dobou se na blozích řeší hlavně blogování samotné, tuhle debatu odstartoval článek od Julie. A rovnou i Standovo vyjádření k tomuto článku a na to hned navazoval tento článek, jak řešíte blogerskou krizi. Rada je jednoduchá- nijak. Prostě chvíli přestanu psát, protože píšu blog pro radost a než psát sračkoidní články o ničem, jen proto, abych nějaký napsala, mi přijde lehce nelogické.

Nějaký ten pátek už bloguju a celá ta "Standa aféra" a blogová revoluce, jaksi kolem mě prošuměla. Neměla jsem potřebu revoltovat a dál jsem si v klidu psala své články. Myslím, že právě to ego a braní se moc vážně, bylo příčinou celé té blogorevoluce.

Je dobré mít zdravé ego, protože to nás žene dál, ale člověk by měl mít i soudnost a schopnost sebekritiky. My lidé jsme totiž hrozně divná sebranka a někdy sami sebe a všechno, co děláme, bereme strašně vážně a přitom to není potřeba.

Přijde mi, že opravdu každý druhý chce být spisovatel a blogování se více či méně tak nějak začalo brát hrozně vážně. Chápejte "vážně" myšleno to, že každý pokládá blog za svůj kariérní začátek spisovatele a jakousi náhražku za skutečný život a tak trochu se zapomíná na nás blogery, kteří z toho mají prostě jen radost (no dobře i vykecávání ať nežeru). Vytratila se z toho ta radost psát jen tak.


A slovy Roberta Downeyho Jr. "Neberte život moc vážně, stejně jednou chcípnete."
























Nedávno jsem měla u článků dva komentáře. První byl u povídky Kurtizána, od Em Zet. Zaplesala jsem. Do té doby, než jsem ho otevřela. Pak mi vstaly všechny vlasy na hlavě. Po přečtení prvních dvou kritických vět mě přešla jakákoliv chuť ho dočíst (oh, to zatracené ego, že? :D), ALE jsem holka statečná a překonala jsem se a dočetla ho. A po jeho dočtení mi vlastně už vůbec nevadil. Jde o to, že ten komentář měl hlavu a patu a ačkoliv byl značně (a oprávněně: D) kritický, tak si ho vážím. Takovýhle komentář Vám dá totiž daleko víc, než komentář typu "MoCíQ HEský BloGíseK", umožní Vám se rozvíjet, poučit se z vlastních chyb a posunout se dál, ale je to hrozně těžké, protože musíte slevit ze své vlastní dokonalosti a polknout své ego. Myslím, že se tomu říká pokora :D

Autorce komentáře jsem napsala e-mail a ona mi udělila pár rad. Byla hrozně překvapená, že jsem se neurazila. No proč si lhát a nepřiznat, že jsem ten komentář musela chvilku rozdýchávat. Její komentář však neměl za účel mi nějak ublížit, prostě jen šlo o objektivní zhodnocení mého "díla" a to si spoustu blogerů, ani neuvědomuje. Dávají svoje výtvory na blog dobrovolně, veřejně a nikdo je k tomu nenutí a holt musí počítat i s kritikou

Druhý komentář byl odsud, na tomhle blogu se to růžovou a duhovou jen hemží (rozuměj narážka na orientaci), přesto mi to nedalo a blog jsem si prohlídla. Shledala jsem ho zajímavým, sice se nejspíš pravidelným návštěvníkem nestanu, ale tohle je právě jeden z těch malá blogů, na které autor píše, protože píše.

Počítala jsem to, blogování už se věnuji šest let a za tu dobu v blogové sféře potkáte (čtete) spoustu lidí, včetně profesionálních haterů a pubertálních holčiček (které samozřejmě nejsou okolním světem pochopené) a pak lidí, co zbytečně řeší nesmrtelnost chrousta, jako třeba tento článek, autorka nejspíš zcela jistě nepochopila "hlubokou a složitou duši" vtipného Malkiela Musím se přiznat, že na tenhle blog chodím už dlouho a vždycky se dobře pobavím, možná, je to právě tím jeho specifickým humorem. Protože k pochopení tohohle humoru, prostě jen stačí nebýt smrtelně vážný ;)

Závěr? Neřešte sebe a chrousta. Chcete psát? Tak pište, ale ne protože Vás lidi budou číst, ne proto, že chcete být Ti nejlepší, pište prostě proto, že Vás to baví a dělá Vám to radost. A pokud ne, tak v pravém rohu obrazovky je takové kouzelné tlačítko ;) jmenuje se zavřít :)


My favourite song

16. august 2014 at 21:48 | Elie |  Téma Týdne
My favourite song is your voice
I don´t have another choice
you attract me like Sirens
I will follow you to the hell
cause I'm under your spell
you attract me like Sirens
you´re my favourite song
I know we belong
you attract me like Sirens
but simple melody Isn't enough
cause drown me Is very tough
but still you attract me like Sirens

Broken and screwed people II.

5. august 2014 at 20:16 | Elie
"Myslel jsem, že bydlíš na koleji." "To taky."
Recepční Stanley vypadal nesvůj. "Slečno Huntingtnová, u Vašeho bytu na vás čeká velice rozhněvaný a velice pohledný mladý muž." "Díky Stanley."
Před bytem na mě čekal Mike. Jo kdo jinej taky a za mnou stál Cameron. Jop díky vesmíre. Přesně to jsem potřebovala. Zase podrazit nohy.
"Potřebuju s tebou mluvit Kio." "Teď ne Mikeu." "Tohle je jeden z těch sráčů, že jo? Ty s ním spíš?" "Řekla jsem teď ne Mikeu, nenuť mě volat ochranku." "Jeho jméno je na tom papíru taky." "Na jakým papíru." Ozval se Drake. "Sklapni Camerone a ty Mikeu odejdi." "Zbils mi brášku, zmrde." Natáhl se Mike přese mě "Já to nebyl!" Ohradil se Cameron a to neměl dělat. Mike se napřáhl a praštil ho přímo do nosu. Divila jsem se, že to ustál. Jenže Mike ho chytil za tričko a napřahoval se na další ránu. To bude totální knockout. No, tak jsem se mu postavila do rány. Na Mikeovu obranu musím říct, že se snažil zbrzdit rozmach, když jsem si usmyslela, že rána do mýho obličeje by byla super. Věděla jsem, že to bude kurevsky bolet. A taky že jo. Mikeova pěst se silou několika Newtonů srazila s mojí (teď už vím, že odolnou) lícní kostí. Znáte ten pocit, když vám do xichtu narazí náklaďák? No, já už jo.
"Do hajzlu Kio! Hráblo ti?! Si v pořádku?!" Nervózně si projel oběma rukama skrz vlasy. Jasně Mikeu, až na to, že mi asi explodoval obličej jsem naprosto v cajku. "Můžeš na mě začít řvát až potom co přestanu vidět hvězdičky?" Opřela jsem se ztěžka o dveře. "Víš, že bych tě nikdy nepraštil, že jo? Víš to viď?" Prosil mě pohledem i hlasem, abych řekla, že vím. Ale opravdu jsem to věděla? Mlčela jsem. A poprvý v životě jsem viděla Mikea utýct. A tak jsem kvůli jedinýmu člověku umřela už potřetí. Tímhle tempem ze mě nic nezbyde.

Broken and screwed people I.

5. august 2014 at 20:15 | Elie
16. 5. 2014
Broken and screwed people
Je půl čtvrtý ráno. Začínám mít kocovinu a nervy v hajzlu. Za 4 a půl hodiny vstávám a jedu na exkurzi. A hádejte co? Nemůžu spát.
Budík mi zazvonil nechutně brzo a nechutně nahlas.

Andy nás před autobusem přepočítával jako malé děti. Toliko ke statusu dospělosti. Byla jsem zachráněna Jeany, protože už jsem viděla Camerona, jak se chystá zabrat prázdné sedadlo vedle mě. Díkybohu, že je Jeany nenáročná na zábavu a nasadila si obří sluchátka. Já udělala to samý a přes obličej si stáhla kapucu a doufala jsem, že se po cestě vyspím z kocoviny.
Stála jsem v rohu místnosti a poslouchala Andyho výklad o tom, proč Francoise Villon patřil do generace tzv. prokletých básníků. A Camerona jsem si všimla, až když mě popadl za loket (už zase) a odvlekl do vedlejší místnosti muzea.
"Zajímalo mě to Camerone." "Nelži, stejně už to všechno víš." "Co chceš?" "Abys mě poslouchala." Založila jsem si ruce, koukla na něj a čekala. "Ježiš, Camerone mluv nebo to chceš písemně?" "Mám sestru. Dvojče. Měl jsem. Já vlastně nevím. A taky jednu jednorázovku. Jo jednu, to určitě. No a ona to nějak nerozdejchala, když jsem jí ráno poslal domů. A ta mrcha mi přestříhala brzdový hadičky u obou okruhů. Asi jsem měl víc poslouchat, když řikala, že je táta mechanik. Ale já jen slyšel větu, že má ráda rychlý a silný auta to je něco jako pozvánka." Podíval se na mě, jop pozvánka. K sexu. Tušila jsem, kam asi míří. "V tu únorovou neděli byl zrovna sníh. Půjčil jsem sestře auto. Měla nehodu. Od tý doby je v kómatu. A tý čubce to nebylo ani líto. Teda dokud jsme si jí nevzali do parády." "To neomlouvá, co jste udělali. Existují zákony, Camerone." "Neměl jsem jak dokázat, že to byla ona. Policajti se mi vysmáli. Prý moje pubertální problémy nebudou řešit." "Museli přece vidět, že to bylo úmyslně poškozený." Sarkasticky se zasmál. "To auto bylo na sračky Kiaro. Ale my jí přinutili se přiznat. Proto jsme to udělali." "Krucinál Camerone, ani to tě neomlouvá. Byli jste čtyři na jednu bezmocnou holku. A vyrýt déčko do její ruky bylo fakt originální." "To aby nezapomněla." "Camerone, je to skoro jako kdyby ji zabila. Na to se nezapomíná. Nemusels jí kvůli tomu vyrýt svoje iniciály." "Diana." Zamumlal. "Cože?" "Diana, to bylo její písmeno, ne moje." Jsem pitomá. Vypadal, že se rozbrečí. Camerona kreténa zvládnu, ale co mám kurva dělat s brečícím Cameronem, nemám nejmenší tušení. Textnula jsem Andymu, že se potřebujem vypařit. Kouknul na nás do vedlejší místnosti a nenápadně zartikuloval, ať vás nikdo nevidí. Kývla jsem.
Dorazili jsme k mému bytu. Výhoda prachatýho otce, mohla jsem si dovolit kolej a ještě "malej" soukromej byt na Upper East Side.

No gain, lot of pain II.

1. august 2014 at 19:06 | Elie
Jedno zazvonění, druhý a třetí ještě ani nedoznělo a zvedl to. "Haló?" ozval se rozespale. Bezva aspoň spal a v ničem jsem ho nevyrušila. "Max je ve špitále u Saint Mary." "Kio?" Zněl rozespale, zmateně a něžně. Kio mi říkal jen ON. Protože jsem byla jeho. Já to nesnášela. Znělo to jako auto, ale on to miloval, tak jsem ho nechala. "Max je ve špitálu." Zachraptěla jsem znova do telefonu. "Slyšel jsem. Dvacet minut." Típnul to. Max znovu usnul. Schoulila jsem se do křesla vedle postele. A usnula. "Kio?" v polospánku jsem cítila, jak se mi něčí rty otřely o ucho. "Hmm." "Kio?" šepot se ozval znovu. Do prdele. Mike. Srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Ukázala jsem ven z pokoje. Naposled jsem se ohlédla po Maxovi a zavřela dveře.
"Ehm ahoj." "Ahoj Mikeu. Dám ti jména, určitě maj facebook nebo nějakou podobnou píčovinu." "Ty je znáš?" "Choděj se mnou do školy." Podala jsem mu papírek se jmény. Lehce zavadil o moje prsty a podržel mou ruku o něco dýl než by se na ex slušelo. Věděla jsem, že je to na mě a jemně vytáhla svoje prsty z jeho sevření. Nemohla jsem ho nechat nás týrat. "Zůstaň tu s ním. Já musím do školy. Sbohem Mikeu." Měla jsem pocit, že se znovu tříštím na kusy. Musela jsem si v duchu říkat buch buch, aby moje srdce nepřestalo bít. Plicím jsem přikázala nádech a výdech. Moje nohy si naštěstí vzpomněli, že k chůzi musím klást jednu přes druhou. Nemocniční chodbou se rozléhal zvuk mých bot a mě to znělo jako pohřební pochod. A tak jsem se i cítila. Mrtvě. Už zase. Drž hlavu nahoře a hlavně nebul. "Kio?" Bylo to jako šlehnutí bičem. Chodbou se rozlehlo moje jméno. Ten zvuk mě zasáhl. Byl to sotva šepot. Mohla jsem si ho splést s výdechem, ale v těch třech písmenech bylo tolik emocí, že mě to přimrazilo na místě. Neotočila jsem se. "Kio?" Zašeptal přímo za mnou. "Nedělej to Mikeu!" Otočil mě k sobě čelem. "Vypadáš jinak Kio." "Jsem jiná." "V čem?" "Nevím Mikeu, co třeba smutná, zlomená, opuštěná, rozbitá? Vyber si, co chceš. Možná nejsem tak sobecká a zlá, jak sis ty myslel. Teď už totiž nejsem nic. Nic ze mě nezbylo. Strčila jsem do něj. Klopýtl, ale spíš z mých slov, protože pořád jsem byla skoro o 30 čísel menší a v současný době i o 20 kilo lehčí.
"Je mi to líto. Ale já se bál. Bál jsem se, že jednou budeš jako tvoje máma." "Myslíš, že já se nebála? Že se jednou pohádáme, tak, že se ti zhnusím a ty se pak otočíš za každou jinou ženou a řekneš si, co kdybych se s touhle měl líp? A pak přestanem být šťastný a jeden z nás začne podvádět. Myslíš, že jsem se kurevsky nebála, že budu jako ona? Zatraceně vždyť jsem ti chtěla dát zbytek svýho života! To ale bylo málo viď?" "Prostě jsem se nechtěl za dvacet let vzbudit a zjistit, že žiju s ženou, kterou už nemiluju, jen ze zvyku." "Chápu, proč jsi to udělal, ale to neznamená, že ti to někdy odpustím. Tys mě chtěl za manželku, ale už ne za ženu a v tom je rozdíl." "Je mi to opravdu líto Kio." "Nepotřebuju a ani nechci slyšet tvoji omluvu. Musím jít, mám ráno školu." "Nemůžeme být přátelé Kio." "Já vím, Mikeu a nikdy jsme nebyli." Otočila jsem se právě včas. Začaly mi týct slzy. "Kio, Kio!" Stálo mě hodně úsilí zvednout hrdě hlavu a už se neotočit a rovně odcházet středem chodby. "Dej mi šanci!" "Ne Mikeu, řekl jsi, že už se nevrátíš a já se s tím smířila. Už ti znovu nedám šanci rozcupovat mě na kousky. Miluju Tě, ale tys byl ten, kdo odešel a já potřebuju zase začít žít. "Pojď si promluvit." "Ne už jsme oba unavený mluvením a tys prostě měl jen větší koule na to, abys s tím něco udělal. Sbohem Michaele." Bolelo to. Kurevsky to bolelo, ale byla to pravda. A nejspíš už jsem psychicky tak v hajzlu, že už mám halucinace. Zdálo se mi totiž, že jsem na jednotce intenzivní péče viděla Camerona.

No gain, lot of pain I.

1. august 2014 at 19:06 | Elie
16. 5. 2014
No gain, lot of pain
"KURTIZÁNA"
.......Už od 16. století však označoval milenku, konkubínu anebo profesionální společnici vysoko postavených mužů. Taková žena měla mnohdy silný politický vliv a musela umět zvládat složité diplomatické situace........

Musím mu zavolat. Nebo ne? Je to jeho bratr. Jsou posraný dvě hodiny ráno a já se courám bosá ve svejch nejlepších šatech sem a tam po chodbě v Saint Mary Hospital a psychicky se připavuju na telefonní hovor se svým ex. Vzala jsem si Maxův telefon. Nerada bych, aby mi to típnul. Otevřela jsem dveře do Maxova pokoje. Působil v té posteli tak drobně. Mike má bez mála dva metry a Max sotva metr sedmdesát. Mike se o sebe dokáže postarat. Max ne, potřebuje chránit, i když o tom neví. A právě v tuhle chvíli vypadal ještě víc zranitelně než obvykle. Vzala jsem lékařskou kartu, která mu visela na pelesti postele. Kolonka zranění byla plná. Roztržený ret (2 stehy), lehký otřes mozku, natržená slezina (klid na lůžku do vstřebání hematomu), podezření na odražení ledvin, drobné oděrky a pohmožděniny. A na jeho obličeji začínají fialovět modřiny. Další má na předloktí, aspoň se bránil. Odhrnula jsem mu blonďatou ofinu z čela. Tolik se podobá svému bratrovi. Jako jeho malá kopie a přitom je tak jiný, jak jen je to možné. Jeho jste museli milovat. Měl dobrou náladu snad pořád, někdy to bylo až protivný. Musela jsem se usmát. Milovala jsem je oba stejně a přece každého jinak. Pomalu otevřel oči a smutně se usmál. "Jsi tu." Žádná otázka, jen konstatování. "Maxi zlato, vypadáš děsně." Zabralo to, rozesmál se. "Au, nech toho, nemůžu se smát. Mělas vidět ty ostatní. Jsem hrozně unavenej." "To dělají léky. Já je viděla." Sklopila jsem pohled. Oba jsme věděli, že to řeknu Mikeovi a ten se o to postará. Max to nesnášel. "Zavolám od tebe Mikeovi." "Nemusíš to dělat," vážně se na mě podíval "podívej je to můj bratr a já vás miluju oba. Ale skončilo to. Musíš se přes to dostat. Já vím, že ho miluješ, ale taky vidím, jak tě to zabíjí." "Maxi…" "Já vím jak je to těžký, ale Mike je prostě Mike. Není stálej." "Maxi! Požádal mě o ruku." "Eh…" Bylo jediný, co z něj po mém překvápku vypadlo. "Měsíc předtím. " Odmlčela jsem se a odvrátila obličej. "Řekla jsem ano." Zamumlala jsem. Opatrně jsem na něj pohlédla. "Si děláš prdel?!" Maxovo snad první sprosté slovo za tu dobu, co ho znám. Zavrtěla jsem hlavou. "Promiň, kočko. To je mi líto." "Jdu mu zavolat."
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie