March 2014

so this is the end

31. march 2014 at 21:18 | Elie |  Úvahy
" Neber si to osobně.." Tak těmihle slovy skončila velká láska, která měla trvat, no já nevím do konce života. Dnes už to bylo vážně naposled. Žaludek stažený do malé kuličky. Kroužek co zbyl po prstýnku na levé ruce už pomalu zmizel. Beru jednu každou vzpomínku zvlášť a zamykám jí hluboko. Běžecký ovál se stává mým nejoblíbenějším místem a sluchátka s hudbou nejoblíbenější věcí. Andersen musel být po těžkým rozchodu, když psal ledovou královnu. Přesně tak se teď cítím, zamrzlá. Pořád ani jedna slza. Z nejkrásnějšího roku mého života toho moc nezbylo. Snad v příštím životě, teď musím žít tenhle. Tak tohle je ten konec.

Na Hrad!

30. march 2014 at 21:10 | Elie |  Zajímavosti
Ve slabé chvilce sesterské solidarity, jsem své mladší sestřičce slíbila, že půjdeme na hrad Střekov. No v sobotu bylo nádherné počasí, ovšem nálada mojí sestry byla na bodu mrazu, její obvyklé pubertální "je mi to jedno a já nevím" mě lehce vytáčelo do běla. Neustále jsem si opakovala, jak je pěkné počasí, a že jsem slíbila vrátit jí nezraněnou :D Teprve po podplacení zmrzlinou se mi povedlo, aby se aspoň tvářila normálně a ne jako, že každou chvílí exploduje. Nakonec to zachránilo představení historických písniček, tance a scénky se šermem. Což mi připomnělo léto před dvěma roky, když jsem byla s nejlepší kamarádkou a její šermířskou skupinou z Děčína na dětském táboře, kde předváděli svoje představení. Navlíknout kluky do těch kostýmů, který vážily snad tunu a zašněrovat to všechno bylo fakt utrpení. Vcelku jsem byla ráda, že jsem na sobě měla jen jednoduché šaty, i přesto mě šněrovali z obou stran :D Nejhezčí kostým však měla Kája (ano, já ho ušila :)) koženou vestičku s bílou halenkou a tmavěmodrou sukni a musím říct, že jí to moc slušelo a já byla na svůj výtvor náležitě pyšná. Co na tom, že jsem ho přešívala asi půl hoďky před začátkem. Byly to jedny z nejhezčích prázdnin. Pár obrázků ze soboty




Time traveler

27. march 2014 at 23:14 | ELie |  Téma Týdne
Vím přesně do jakých okamžiků bych se vrátila a prožila je znova, ať jako připomínku nebo jen zopakování krásné vzpomínky. Byla bych takový malý cestovatel. Nenapravovala bych, ani neničila, jen prožívala abych se mohla poučit. Jen se dívala a prožívala to krásné i to ošklivé znovu.
Nešla bych do budoucnosti, protože budoucnost by měla zůstat budoucností. Vědět jak umřu, nebo čím budu? Člově k pak přijde o veškerou zábavu, o pocit objevování, snahy a rozvoje, protože film taky vypnete, když víte jak skončí. Je to nuda.
Ale je to dobrý nápad? Znovu se nechat dobrovolně mučit a je jedno, jestli tím pěkným nebo tím zlým. Jaká budoucnost asi čeká na člověka, který neustále žije v minulosti, nebo se do ní vrací. Myslím, že žádná a každý jsme cestovatel, jenže někdy je potřeba zastavit, zůstat v přítomnosti a začít žít.
A přesto každý večer slyším, jen vteřinu před usnutím jeho "netýkavko" a cítím jeho rty na svých, chuť citronovýho piva, a když po polibku popadnu dech, slyším se jak odpovídám "pořád jsem netýkavka? " Jediná vteřina, která ovlivnila můj život na krásných 14 měsíců. Jediná vteřina, kdy jsem se rozhodla kašlat na pravidla a políbit ho. Jedno z mála rozhodnutí mého života, které opravdu stálo za to. V tu chvíli jsem nedokázala uvěřit, že to začalo, že já jsem to začala. A teď nemůžu uvěřit, že už to skončilo. Čekám na tu chvíli, kdy mi dojde, že to skončilo. Čekám na tu další vteřinu, co změní můj život. A až mi to v té jedné vteřině docvakne, že je po všem, tak budu cestovat do té chvíle, abych cítila ten jediný okamžik svobody, protože budu vědět, že je to definitvní.
Foto Elie-abstrativní hodiny

PMS Syndrom :D

26. march 2014 at 22:42 | Elie |  Úvahy
Trošku vážna na úvod. Přání jest strůjcem myšlenky ( věřte mi bohužel je ). Naším nejsilnější a jediným nepřítelem je naše hlava ( vážne věřte, i když při mlácení o zeď zní dutě ;) možná až příliš ). Jsem zajatcem vlastní hlavy, nebo hormonů? Ne fakt. Mučí mě mé vlastní myšlenky a sny. Né že by nebyly krásné, to je právě ten problém. Jsou až moc krásné a já jsem svým vlastním vězněm (jop viděla jsem Počátek (tohle je už poslední závorka )). Ale tak jako se každé ráno probudím, tak stejně myšlenka i sen umřou. A já mám pocit, že vždycky odejde i kousek mě. Ty nádherné svůdné myšlenky na něco, co už nikdy nebudu mít. Hlava mě vězní, má vlastní hlava( WTF?! aha tak nebyla poslední ). Je to zvláštní, že tentokrát má hlava větší výdrž než srdce ( zkouší snad reverzní psychologii? ). Srdce už to vzdalo. Moc dobře ví, že už je konec a budoucnost se stala minulostí. Tak proč hlava vzdoruje a mučí mě? Tak jo, oficiálně a veřejně přiznávám, že jsem magor. Ne a teď vážně, mám pocit, že trpím PMS Syndromem, ale permanentně :D Jednou jsem happy jak dva grepy a podruhý bych si nejradši uvázala nádhernou mašli kolem krku ( BTW z lýka, aby bylo jasno ;) ) Co si budem nalhávat emancipace neemancipace my ženský jsme prostě hysterky ( tímto zdravím všechny feministky ) ať už máme svůj týden nebo ne. Jop můžu si nalhávat, že jsem statečná a brečím doma potají do hedvábného polštářku ve své vodní posteli za 20 tisíc ( tímto zdravím svou milovanou palandu :D ) , ale nevěřte amíkům a jejich romantickým filmům. Vážně to nespraví litrová pistáciová zmrzlina, ale proč to aspoň nezkusit že? Ale která ženská, si dobrovolně rozepne halenku a zakřičí "somehow i'm hysterical bitch a little bit" asi žádná (pravděpodobně). Ne počkat, jsem vyjímka. I confess "somehow i'm hysterical bitch a little bit" (teda bez tý rozeplý halenky :D ) BTW kameny, rajčata a hnusný komentáře, jako reakce volně k dispozici bcs I don´t care. :P

Dream catcher

23. march 2014 at 23:07 | Elie |  Téma Týdne
Otevřela nejprve jedno krásné modré oko a pak to druhé. Nad jejím rozkošným obličejem se sklánělo podivné stvořeníčko s bílými křídly a světlou pletí hrající všemi barvami duhy. "Kdopak jsi? " zeptala se malá dívenka. "Jsem Dream catcher a klidně spi má drahá, jen si vezmu tvůj sen, který je teď na tebe příliš velký a ve správný čas ti ho vrátím. " Uběhl nějaký čas a z dívky vyrostla krásná mladá žena, která však zatvrzela a zapomněla na sny. Přestala věřit na víly, dream catchery, na pohádky, na zázraky, ale hlavně na naději a sny. V tu chvíli, kdy v její duši zemřel i ten poslední sen se musela Dream catcher vrátit, aby navrátila naději a sny do jejího života. Když přišla do jejího domu byl pustý jako její duše. Spala, tmavé vlasy rozhozené po polštáři, avšak její spánek nebyl klidný. Dream catcher ji lehce políbila na čelo a vrátila jí její velký sen být spisovatelkou. A její první kniha nesla název Don´t stop dreaming.

Frýdlant trip

22. march 2014 at 22:45 | Elie |  Úvahy
Nejlíp si člověk evidentně pokecá, když je s tím druhým zavřený na malém prostoru odkud není úniku. Třeba v autě a má před sebou čtyřhodinovou stokilometrovou jízdu autem(dvě tam a dvě zpět). To pak stihnete probrat stav domácnosti, domácí mazlíčky, práci, brigádu, politiku, koníčky a v mém případě dokonce vztahy :D Vůbec jsem netušila, co všechno můžu s taťkou probrat. Návštěva tety byla jen na otočku, takže to taky bylo probrání spoustu věcí za krátký čas, kdoví kdy se tam zase dostaneme. Někdy, když přestanete mluvit a začnete naslouchat, tak uděláte tu nejlepší možnou věc. Získáte radu, náměty k přemýšlení a někdy vás to dokonce posune dál jako osobnost, získáte nový náhled pohledu a hlavně někdy získáte velmi cennou věc a tou je dobrá rada. Byť typu" nech to koňovi, on má větší hlavu " :D ,ačkoliv byste radši nějaké konstruktivnější řešení. Prostě je občas dobré zastavit se a nechat věci plynout, ať se vyřeší samy a tak nějak přirozeně. Všechno je o lidech a přístupu, jejich otevřenosti. Za poslední měsíc bez mé milované bývalé polovičky jsem se naučila víc spoléhat na sebe, všechno si zařídit, spoléhat na vlastní hlavu a úsudek, ale zároveň naslouchat a nechat si poradit, nevybuchovat jak papiňák a netvářit se a nechovat jako prvotřídní čůza. I přes to, že 18 už mi nějaký pátek je, tak jsem dospěla až teď za pouhý jeden měsíc víc, než za 2 a půl roku. Dopomohly mi k tomu jedny kopačky a stokilometrový výlet s taťkou. Vlastně jsem si to uvědomila až teprve dneska, když jsme probírali kolik jsem si toho dokázala zařídit sama a líně nespoléhala až to někdo udělá za mě. Evidentně úsloví všechno zlé pro něco dobré platí. A každý si prostě musí rozbít hubu, aby se poučil :) Thx dad :)

A lovely days

21. march 2014 at 22:24 | Elie |  Úvahy
No, k čemupak by nám byly tyhle lovely days plné sluníčka než k práci. Chtěla jsem si postěžovat, že když je tak krásně zrovna nemám co dělat. A život si evidentně řekl "počkej chvíli " a puf a jako mávnutím kouzelného proutku se na naší zahradě zjevila obrovská hromada dřeva. Vím, že za to nemohl kouzelný proutek, ale to že má to dříví nožicky je tajemství :D :P Takže jsme se do tý hromady s taťkou za nádherného, slunečného dne a symfonického zvuku a libé vůně nafty z motorové pily pustili, vyhráli jsme třikrát hurray! Ne vážně není nic lepšího než v tomhle krásném počasí makat, potit se jak prase, smrdět naftou, aplaus od ekologů a nějakého ekologického oleje, co šíleně smrdí, mít piliny ve vlasech a umírat na bolest svalů :D Přes všechna úskalí mého temného života jsem za tohle odpoledne vděčná, po dlouhé době jsme s taťkou mamku prostě vyřadili z týmu a měli společné pracovní odpoledne. Já vím, za zvuku motorovky to musí být fakt super pokec, ale my si vlastně ani nepotřebujeme povídat. Stačí, že spolu pracujem, evidetně jsme oba konverzačně nenároční :) Už ho zítra slyším, jak do mě ryje "co skuhráš? si zase jednou pracovala viď " , ale bude to fajn, protože vím, že jsem mu dnes pomohla :) Jop správně, zítra mě bude všechno bolet, ale budu mít šíleně dobrou náladu, jako vždycky po nějaký práci. A nesmím zapomenout na to, jak moc jsem ocenila horkou sprchu a vynález jménem šampón (vynálezci thumbs up). Zítra spolu jedem na výlet za tetou do Frýdlantu jenom my dva, mamka je lenoch a nechce se jí dvě hodiny sedět v autě a navíc chudák musí hlídat doma psy a ségru a nějak nevím, kdo je na tom hůř :D A mě to vůbec nevadí, protože jsem sobec, budu totiž moct v autě sedět vepředu a tetu se sestřenkou budu mít jen pro sebe. A už zas píšu hrozný pitominy :D So I wish you a lot of lovely days
BTW ano jsem autor fotky :D :)

Elie is slowly waking up to live

20. march 2014 at 20:10 | Elie |  Úvahy
No pro jistotu žádné velké Hurray! jen pro případ, ale vypadá to, že se po více než měsíci aspoň trochu vracím k životu. Možná, že za to může sluníčko, ale dnes jsem se cítila po dlouhé době zase dobře a lehká. A přes své totálně asociální chování a druhém semestru, jsem zjistila, že na vejšce jsou lidé, kteří mi sednou. Vím, po takové době je to vážně "objev Ameriky", ale jak se říká: Lepší pozdě, než vůbec :D Zase jsem se smála a dokázala bavit s lidma a tak nějak mám podezření, že za to může přebytek vitamínu D ,ale i kdyby, tak co. No, možná, že zas Setuza něco vypustila, kdo ví. A byla jsem tak veselé, až se mě mamka zeptala, jestli něco neberu :D Jakoby ze mě všechno padlo a probudila jsem se po dlouhé době zase k životu. No, nikomu už asi můj úsměv chybět nebude, protože si ho hodlám na svým xichtíku udržet co nejdýl :) Někdy prostě jen stačí, když vyleze sluníčko a řeknete si seru na to bude mi dobře, ať žije placebo efekt. Ou počkat vlastně kašlu na to :D

The deafening silencein my soul(little things)

15. march 2014 at 19:52 | Elie |  Téma Týdne
Je zvláštní jaké maličkosti začnou člověku po skončení vztahu chybět. Stýská si po věcech, které ho dokonale vytáčely, ale zároveň jsou připomínkou, že v našem životě byl někdo, kdo změnil naše zajeté koleje. Někdo, kdo nás znal do hloubky, každou chybu, každé tajemství, někdo kdo se dostal přes ochranou zeď. Někdo kdo změnil náš život a v podstatě je jedno jakým směrem. Někdy to jsou maličkosti jako půlnoční nakupování v Tescu, když je úplně prázdné a jste tam jen vy dva a váš svět a společné plány. Neskutečně příserné vtipy a narážky, ale najednou jsou vzácnější, ba snad dokonce i vtipnější, při tom vědomí, že už je nikdy víc neuslyšíte a hlavně to, že nikdo jiný je neumí říct v ten nejhorší čas s jeho grácií, talentem a naprosto nevinným výrazem. Nebo hádky o to, kdo zhasne, protože šel poslední a najednou večer přijde ticho, není se s kým hádat. Začnou vám chybět hrnečky se zaschlým kafem i přes to, že vás to neskutečně vytáčelo, protože to potom nešlo umýt. Jinže najednou už není po kom mýt ty hrníčky se čtyřmi lžičkami cukru, i přes, že můžete milionkrát opakovat, že ta čvrtá se stejně už nerozpustí :D Dokonce i to pitomé zvednuté prkýnko, protože není nic víc zapamatovatelné než studený porcelán v jednu ráno. Chybí vám smích partnera, protože to byl zvuk dokazující společné štěstí a hlavně důkaz toho, že i přes to, že se brání a říká že není,tak je lechtivý. Chybí vám i všude poházené oblečení, protože ho nemůžete zvednout a přivonět si k tričku a usmát se. Taky vám chybí jeho roztahování se v posteli, protože už necítíte, to jak je k vám přitulený a i přes pouhým 20 centimetrů, které na vás zbyly se cítíte bezpečně v jeho přítomnosti. Taky vám chybí společné sprchy i přes to, že se ve dvou na 90 cm2 pořádně nevykoupete, ale přeci se musí šetřit vodou :) a nikdo jiný vám záda a vlasy neumeje tak dokonale jako on. Taky vám chybí šílené rozjezdy od semaforů a protočení kol, protože ten pocit, který vás lechtá v žaludku je dokonale podobný tomu, který cítíte při jeho polibku. To nepřípustné plánutí po zadku, kdykoliv projdete okolo je taky pryč a s ním i pocit, toho že po vás někdo touží. Už žádné smutné hádky, po kterých by se dostavilo i krásné usmiřování. Žádné stěžování si na to, že zase musí opravit jedno z aut, ale vy moc dobře v jeho hlase slyšíte tu jistotu a pýchu na to, že to nikdy jiný doma nezvládne a těší vás, že máte, tak šikovnýho chlapa. Jinže nějak zapomenete mu to připomenout a pak už je pozdě. Taky vám žačne chybět vaření, pro toho druhého i když před skončením vztahu byste to nepřiznali, ani po hodině chůze ve španělských botách. Je s tím strašný sraní a spoustu nádobí na umytí, no hrůza, ale když se nemáte pro koho obětovat u plotny, tak vám dojde, že to vlastně bylo fajn a to jak se pak futroval ostošest a tvářil se hrozně spokojeně vám chybí milionkrát víc. A pak taky postrádáte ty příšerný džínový kraťasy se spoustou šňůrek, ale když nevídáte jeho pěknej zadek v těhle kraťasech, tak i na ně vzpomínáte s úsměvem. Pak vymačkávání pasty od vrchu, ne odspodu, ale když vás políbí a chutná po pastě a ten polibek za to stojí, jak se na něj můžete zlobit že. A co teprve to příšerný chrápání, jenže když je najednou vedle vás v noci ticho, tak postrádáte i to chrápání, protože víte, že jste v posteli úplně sami. Vlastně byste mu odpustili i to, že když přijede za vámi domů, tak se zasekne snad na sto let s vaším otcem, protože samozřejmě musí probrat ty chlapský věci okolo aut, tohle vám totiž dojde, když vám taťka začne vyprávět něco o čtyřválci a vy si přestáváte být jistí jestli je to vůbec ještě čeština. Taky vám začnou chybět i ty šílené narozeninové oslavy o 30 lidech, protože najednou ztratíte ten pocit, že někam patříte. Jako malý poslední puzzlík ze skládačky, protože i přes to, že je to jeden mizerný kousek, co si o sobě myslí, že stojí za prd a není důležitý,je schovaný v rohu, tak stejně bez něj není obrázek kompletní. Dále ztratíte pocit atraktivnosti, toho že jste chtění a vášniví, protože najednou není nikdo, kdo by vás nevhodně osahával v nepravou chvíli a probudil ve vás takovou vášeň srovnatelnou s Velkým požárem v Londýně 1666. A rozhodně bych si vzpomněla na milion dalších věcí, co mě sraly nebo nesraly a teď mi hrozně chybí. Takže ať už jste hetero, gayové nebo lesby, milenci, manželé, partneři, sourozenci nebo přátelé, tak až si zas budete stěžovat na příšerné vlastnosti svým protějšků myslete na to, že třeba jednou tahle vzájemná láska může skončit a vy budete bytostně postádat i to, co vám vytačelo do běla.
Dedicate to you my ex-darling

I miss you

5. march 2014 at 22:39 | Elie |  Básničky
I miss you my darling, I miss you so much
One year, one love, one touch
I miss your spirit
One more time to feel it
I miss the young boy inside your soul
Don´t forget at all
It´s to late to sorow
There is no tomorrow
I miss the sparkle in your eyes
You loved me once, never twice
I have the most beautiful memories
You were my second piece
So I still miss you my darling M.
THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie