After all this time....

5. december 2016 at 16:57 | Elie |  Téma Týdne
Sedím v kuchyni s mojí mámou a koukám na ní, jak odklepává popel z cigarety do popelníku. Nervózně si poposednu.
"Mami," opatrně ji oslovím. "Budu se rozvádět." pokračuju.
Podívá se na mě a ztratí se mi v myšlenkách. Od tý doby, co táta umřel to dělá často. Ztrácí se ve vzpomínkách, ale tentokrát, když se na mě podívá nemá tak vzdálený výraz.
"Miluješ ho? Víš, že je to ten pravý?" zeptá se a upřeně na mé kouká.
"Ano mami, vím."
Pokývá hlavou. "Už jsem ti někdy vyprávěla o mé velké lásce?"
Udiveně se na ni podívám. "Copak tvoje láska nebyl táta?"
"Tvého tátu jsem milovala. Ale v životě existuje jen jeden člověk, který je tou jedinou velkou láskou. I když s ním nezůstaneš do konce života, stejně víš, že ho tak dlouho budeš milovat. Tak o něj bojuj, nenech ho odejít."
"Mami?! Kdys toho týpka milovala?"
"Když mi bylo 19 tak jsme se poznali...."a pak mi moje máma poprvé v mých 35 vyprávěla o lásce svého života. Milovala mého tátu, to vím, ale zároveň milovala přes 40 let i někoho jiného.Vlastně mi nepřišlo, že to bylo vůči taťkovi špatné, spíš mi bylo mámy líto. Přes čtyřicet let o tom mlčela.
"Mami, miluješ ho. I po všech těch letech....."
 

After all this time? Still believe in fairytales

1. december 2016 at 13:22 | Elie |  Téma Týdne
Občas, když se podívám do zrcadla, tak si říkám, že jsem prostě moc velká mrcha, než aby mě někdo miloval. Vlastně si na tom zakládám. Radši, ať se lidi bojí Tebe, než aby ses ty musel bát jich.
Kdo se mi po těch všech zklamáních může divit.
A přece, když jsem byla teď v neděli na slavnostím rozsvícení našeho stromečku, jsem dostala důkaz, že tak nahnutý to se mnou asi nebude. Stála jsem na náměstí se svou kamarádkou a její rodinou. Stála jsem pod tou spoustou stromů v aleji, které byly zhasnuté a mrzla mi prdel neskutečným způsobem, moderátor pořád kecal a protahoval to rozsvícení do nekonečna. Jenže když se všechna ta světýlka po půl hodině mrznutí rozsvítila, tak mě na ten malý okamžik zahřálo, cítila jsem zvláštní klid a radost.
Včera, když jsem byla ve městě nakupovat, po páté hodině, už když se setmělo, tak začal padat sníh. Bylo to nečekané, všude svítila světýlka a já zvedla hlavu směrem vzhůru k té černočerné temnotě a začaly na mě padat ty malé bílé drobounké vločky a opět mi bylo dobře a radostně. Možná je to blížícími se Vánocemi, protože mě dojímá i blbá reklama se psem od Vodafonu.
Ale jestli někomu řeknete, že mám srdce, popřu to.
Už asi po milionté uvidím Popelku, ale těším se na to i po těch letech.

A až zas budu sedět v obýváku na Štědrý den a budu sledovat televizi, tak se sama sebe budu ptát... A ty po těch letech stále věříš na pohádky?


Srdce z kovu

26. november 2016 at 23:26 | Elie |  Téma Týdne
Malý mechanický anděl sedí v rohu
snaží se pochopit tikot malého kovu
tiše naslouchá a lehce se krčí
jak v malém tělíčku lehounce chrčí
jednou dlouze, jednou krátce
jednou ztuha, jednou hladce
tlukot sem a tikot tam
kdepak jenom srdce mám?
stále pracuje, lehce přede
co jen to malé srdéčko svede
a tak přemýšlí a myšlenkách tápe
celičký ztracený, aniž chápe,
že chce-li sladký život žíť
nesmí to srdéčko z kovu mít
 


Srdce nemůže žít ve tmě...

6. october 2016 at 21:23 | Elie |  Téma Týdne
Je zvláštní jak se lidé nám osudem určení neustále vrací do našich životů. At už náhodou nebo záměrně. Tam, kde už není láska, může být přátelství, ačkoliv to může znít jakkoliv praštěně, bez některých lidi si náš život nedovedeme představit. Nemůžeme být spolu, ale ani každý zvlášť. A mě došla dost zvláštní věc, vždycky jsem si myslela, že to budu já, kdo dá svobodu jemu a nakonec to bylo naopak. On nechal jít mě a já jsem vlastně za to vděčná. Daroval mi největší dar, který může jeden druhému člověku dát, kromě životně důležitých organu, je to také svoboda. Možná, že nakonec věta, že můžeme zůstat přáteli, nebude jedno velké utěšující klišé. Upřímně? Budu ho milovat už navždy. Myslím, že to žádný jiný muž nezmění.
Viděli jsme se po 4 měsících a bylo to zvláštní, ale ne divné. Jako když vidíte přítele po hrozně dlouhé době. Chyběl mi, strašně moc, ale chyběl mi jako člověk, jako důležitá část mého života. Kdysi dávno jsem mu do dopisu napsala, že už si vlastně ani nepamatuji, jaké to bylo neznat ho a je to pravda, už ani nevím, jaký pocit je neznat ho. Znám ho, to už se nikdy nezmění, po těch letech vím, jak přemýšlí, není mi cizí ani po té době. Ale to, že jsme si byli schopni povídat jako přátelé, hodinu a půl stáli v dešti je pro mě důkazem, že přesto, že už netvoříme pár, jsme pro sebe navzájem stále tak důležití, abychom mrzli hodinu a půl v dešti. Možná, že k sobě nepatříme v partnerství, ale patříme do svých životů, zapadáme do nich a tvoříme svoji vzájemnou přítomností v nich velkou a významnou část, než abychom se v nich už nevyskytovali.

Upřímně se těším, až se znovu zamiluji, chybí mi ten pocit. Vím, že jednou někoho budu milovat a rozhodnu se s ním strávit zbytek života, ale i přesto, hluboko v mém srdci zůstane tenhle člověk uzamčený. Poznala jsem ho jako kluka a podruhé už to byl dospělý muž a tyhle dva obrázky budu nosit ve svém srdci až do konce svého života. Myslím, že to ví. A myslím, že mě má rád. Nemiluje mě, ale má mě rád natolik aby mě chtěl mít ve svém životě. Já to zvládnu, protože už jsem velká holka a velké holky nebrečí a srdce nemůže žít ve tmě. A jestli to tak není, nevadí, stále ho budu mít ráda.
Díky M. :* za všechno….


Noose from Fear

2. october 2016 at 18:47 | Elie |  Téma Týdne
Stojím na dřevěné stoličce a koukám
Jak se tam pod trámem, motaná z konopí houpá
Sleduju, jak víří se prach
cítím, jak ty provazy plete strach
Houpe se sem a vrzá tam
jednou smyčkou objímá trám
Prstíčky kývá na mě
Já zatínám zuby, marně
Na tváři velkou slzu jak hrách
Už na té stoličce stojím na špičkách
Jenom mrkneš a máš ji na krku
Že ji stáhneš, nemáš záruku
Ale když budeš bojovat proti krachu
Tak ji rozerveš, tu oprátku ze strachu

Smoke and mirrors

28. september 2016 at 21:02 | Elie |  Téma Týdne
Dej lidem, co chtějí vidět a oni Ti pak ukáží po čem skutečně touží. Lidé jsou líní. Jsou líní se dívat. Dej jim obrázek veselé, rozevláté dívky, jejíhož srdce se nic nedotkne a oni tomu budou věřit. Dej jim obrázek bezstarostné dívky, které na ničem nezáleží a oni se ho budou držet jako posledního záchrannéh lana na potápějícím se Titanicu.

Čím blíže se díváte, tím méně vidíte. Jeden krok blíž a stejně nic nevidíš. Čím těsněji se přiblížíš, tím víc se Ti ta dívka vzdálí. Je to iluze, kouř a zrcadla. Je jako nejasná vzpomínka při amnézii. Mlhavě se třpytí ve Vaší mysli, ale když se jí pokoušíte uchopit, jen se zamihotá a zmizí. Protože neexistuje. Každému dá jinou verzi sebe sama. Takže vlastně nikdo
Někdy pochybuje i ona sama, o tom, kdo je. V některé dny se potřebuje toulat a toulá se tak dlouho, že se ztratí. Jenže ona se ráda ztrácí. Nečeká, že ji bude někdo hledat. Nečeká, že ji někdo bude hledat, protože čas od času prostě nechce být nalezená.
Ale zase čas od času chce být nalezena, doopravdy nalezená. pod tím vším, ale kdo se bude namáhat?

Občas jí říkají, proč nejsi víc holčicí? To když nosí svoje černý trika s psycho příšerkami. Ona se podívá na svoje filmový tričko se Suicide Squadem a odpoví, že se v tom necítí. Ptají se proč a ona říká, že to stojí moc námahy. A pak jí říkají, že je zvláštní, rozevlátá, ale prý je to super. Musí být fajn být jako ty.

A její reakce je, no děsně fajn.

Pak zas, proč se nemaluješ, vždyť ti to sluší. Nejsem to já a stoji to moc energie. Je to přetvářka. Když se nelíbí lidem taková jaká je, proč se s nimi vůbec zaobírat a dělat ze sebe kvůli nim někoho jiného?

Ale jistě umí být krásná a vzít si podpatky a šaty, namalovat se a vypadat jako dáma. Ale co z toho? Lidé pak zírají a to ona nerada, když zírají. Protože posuzují a to nesnáší. Ona má spoustu podob, podle toho, s jakými lidmi tráví čas. Oni si pak na její určitou formu zvyknou a ona z ní nevybočuje. Nevadí jí to. Je ráda pokaždé jiná, dává jí to možnosti.

Ale není to stejné jako s make-upem, protože všechny tyhle podoby tvoří jí celou a jedinou. Možná tahle mlhavá dívka neví, kdo je, ale rozhodně ví, kým být nechce.

Tak si ji najdi, když budeš chtít hledat pečlivěji než ostatní. Kouř a zrcadla. Protože čím blíž jdete, tím méně vidíte.

Hledání bytu, je jako hledání chlapa...

3. september 2016 at 22:05 | Elie
...ty, které by za to stály už jsou obsazené a ty volné nejsou nic moc, anebo když, tak jsou mimo Vaši ligu. Chápeme se, že? Když jsem od rodičů odcházela poprvé, bylo to o hodně jednodušší.
Prostě jsme se chytli a jednoho dne to překročilo únosnou mez, já si sbalila věci na tři dny s tím, že na truc přespím u kamarádky a ze tří dnů se náhle stal celý rok, kdy jsem se doma neukázala, našla si byt, od dědy jsem dostala auto a konečně začala využívat řidičák, snažila se neúspěšně sbalit jednoho kamaráda, po dvou letech potkala bývalého přítele a dala to s ním opět dohromady a vlastně jsem mela samostatnej dospělej život.
Jenže co čert nechtěl, jen co jsem se do toho dostala a začala si to užívat, tak jsem díky práci a ne vlastní vinou o byt přišla a pak se to tak nějak postupně zhroutilo všechno.
Ted´ odcházím od rodičů podruhé, ale už spořádaně, bez hádek a nejenom s jedním batohem. Ale najednou jakoby to bylo složitější. Zdlouhavé hledání bytu, na každém taťka něco najde a přijde mi, že snad ani nechce abych se zas stěhovala, šetření peněz, balení věcí do krabic, domlouvání se s kamarády kdo mi odveze ty krabice, domlouvání se s bývalým přítelem kdy mi má dovézt moje věci :D
Loni jsem si prostě sbalila batoh, šla a bylo. A nejradši bych to udělal zase.

Lost in the Progres

1. september 2016 at 14:35 | Elie |  Téma Týdne
Včera ráno, než jsem šla do práce na odpolední, jsme seděly s kolegyní- kamarádkou před barákem a pily kafe. Tak sedíme, pijeme, ona kouří, kecáme.
Čekala ji důležitá schůzka a nalakovala si na červeno nehty na nohou. To mi ukazovala už den předtím, ale já si teprve druhý den na denním světle všimla, že si ten lak napatlala snad úplně všude na prsty a říká mi :
"No já to neumím, nehty mi vždycky lakoval manžel. "
Nejdřív jsem se smála, ale pak se mi vybavila vzpomínka, jak mi dnes již dvakrát bývalý přítel česal vlasy. Vždycky, když jsem si umyla vlasy, tak počkal až si je vyfénuju a pak mi je rozčesával.
Pamatuji si přesně jako by to bylo včera. Jak sedím omotaná ručníkem na straně postele. Pamatuju si teplo jeho těla, když seděl za mnou, to jak si mě vždycky přitáhl blíž. Způsob jakým se zhoupla matrace, když si sedl za me. Jak jemně ty vlasy držel a snažil se mě netahat. Sice to dělal úplně špatně a já pak musela odběhnout do koupelny to napravit, ale to není podstatné. Důležité pro me bylo to, jak jsem se cítila. Ani jsem nevěděla, že tuhle vzpomínku v hlavě mám, dokud o tom kamarádka nezačala mluvit. Byla pohřbená neskutečně hluboko v mojí mysli, ale přesně vím, co jsem přitom cítila, a došlo mi, že tenhle pocit mi chybí. Nevím, nazvěme to třeba intimitou, ale dnešní doba do nás neustále hustí, ať jsme silné a nezávislé ženy, ať se vyvíjíme a jdeme tvrdě kupředu, ale nesmíme v tom svém osobním progresu, zapomínat na tu nežnou stránku v nás, protože je nádherná a není se za co stydět, tak ať jí v tom všem zdokonalování neztratíme.

Forever- for Ever (41)

21. august 2016 at 13:27 | Elie |  Z deníku Kurtizány-zakladatelky klubu Nymf
Červen 2019
O měsíc později


"Maxi, zlato." Vrhla jsem se na něj. Konečně jsme po horečném měsíci příprav měli chvíli se vidět. Byl děs a shon.

Celýten měsíc jsme sice skoro všichni bydleli v Hamptons, ale díky milionu věcí k zařízení jsme se vždycky tak maximálně pozdravili a někam odběhli.


"Bože Kiaro, děkuju za všechno. Konečně je to snad všechno hotové. Dneska už jen nácvik večeře a rozlučka.
Doufám, že to už nikdy nebudu muset absolvovat znova."
"Jo to taky doufám. Víš, když jsem viděla Daniela poprvý přísahala bych, že je heterák. Americkej fotbal, spoustu
kamarádek a tak. Znáš mě, víš, jak miluju škatulkování," zasmála jsem se.
Jen se na mě uculil. Objímajíc mě.
"Kdo by řekl, že do toho praštíš jako první, obzvlášť když to máš o dost složitější."
Zasmál se. "Kiaro, láska přece není nikdy složitá." Sice jsem přikývla, ale v duchu jsem si dovolila nesouhlasit.


Za chvíli se přiřítila Beca s dětmi v patách.
"Co tu vy dva kujete za pikle? Mazejte se oblíct na zkušební večeři."

Fakt nesnáším ten její zodpovědnej mateřskej
tón. Totálně nezodpovědná Beca všechny organizuje. Někdy je život fakt zvláštní. Ona už je samozřejmě upravená a kočka jako vždycky. Děti jako ze škatulky. Je to zvláštní, ale mateřství jí ještě přidalo na kráse, jakoby zářila, ale uvnitř sebe.

"Teto Kio, teto Kio, prej přijede novej strejda a jmenuje se Mike a máma řikala, že máme být hodní." Přeřvávala se
dvojčata navzájem, aby mě informovala o žhavé novince v podobě Mikea. Sklonila jsem se ke klukům s úsměvem.
"No jasně, musíte být hodní nebo vás strejda Mike kousne do zadnic." Údivem se jim otevřela ústa.
"Nene ty kecáš,"
ječely dvojčata.
Starší Anie se na mě vážně podívala a prohlásila: "Máma řikala, že se o tebe bojí." Než měla možnost pokračovat, tak k ní Becs vykročila, ale já byla rychlejší a zvedla jsem čtyřletou Anie k sobě do náručí.

"Jo? A co ještě maminka říkala?" zeptala jsem se jí.
"Že se ti strejda Mike moc líbí. Slyšela jsem jí, když to řikala taťkovi."
"Tak víš co Anie, bude to naše malé tajemství a strejdovi Mikeovi to nepovíme ano? Bude to naše holčičí věc jo?"

Nabídla jsem jí malíček k pinkie slibu. Přikývla a já jsem jí lípla pusu na čelo. Když jsem jí pouštěla na zem, vrhla jsem na Becu pohled "o tom si ještě promluvíme" a šli jsme se s Maxem převléct na zkušební večeři.

Vklouznout do černých koktejlek s dlouhými rukávy a odhalenými zády a obutí černých flitrových louboutinek mě stálo o dost méně času než kdysi. Stylové, ale decentní oblékání alá dáma se stalo součástí mé práce. Nalíčení a vytvoření dokonalých vln na mých dlouhých vlasech pro mě bylo v podstatě rutinou. Slavnostní ráz stačilo vytvořit jen platinovým řetízkem s černým safírem v přívěsku a párem ladících náušnic. Při pohledu do zrcadla na mě zírala z odrazu jiná Kiara, o pět let starší, rozumnější a dospělejší. Už to nebyla malá holka, ale dospělá žena, smějící se ze zrcadla.

Přišlo mi to tak dávno, co jsem je všechny měla v Hamptons. Z Maxe se stal uznávaný zvěrolékař a byl často na cestách a jeho budoucí manžel hrál profesionálně americký fotbal, takže cestovali spolu. Mike odjel do Ruska a od té doby jsme se neviděli. Když se vrátil do Států, tak se o něm párkrát psalo v Timesech jako o softwarovém bossovi bez vysoké školy, který vydělává miliony a ve volném čase obléká montérky a opravuje drahá auta, ovšem vybírá si jaká, to by nebyl Mike, že.
Přiznávám, že jsem se mu celý ten měsíc snažila vyhýbat. No jo toliko k mému statutu dospělé a sebevědomé ženy. Ono to vlastně nebylo zas tak těžké, každý jsme měli své povinnosti kvůli svatbě, takže jsme byli většinu času zaneprázdněni.
Jenže Mikeův pokoj byl přesně 36 kroků od toho mého. Na konci chodby. Asi před třemi lety, jsem se v náhlém popudu rozhodla celý pokoj přestavět. Dnes se jeho interiér skládal z převážně černého leštěného mahagonu, černé kůže a hlubokých koberců s obrovským obrazem žlutočerného Camara na jedné ze zdí. Obrovská černá postel s červenočerným povlečením. Dokonce i koupelnu jsem nechala vykachlíkovat červenočerně šedě. A přesto ten pokoj nepůsobil temně, spíš tajemně. Žhavě, jako dravec. Připomínal mi Mikea.
Cameron si oblíbil tmavě modrý pokoj blízko mého, ale ten už nepřipomínal nikoho.
Řítila jsem se z pokoje zatoulaná v myšlenkách, když mě zastavili naši.


"Nedovol tvému bratrovi se opít Kiaro, tentokrát už ti to neprojde."
Naráželi na to, že jsme v rámci utužování rodinných vztahů se Stephanem párkrát vyrazili společně na tah a on si bláhově myslel, že mě zvládne v pití dohnat. No a pak to u mě v bytě dva dny vyspával, což se našim samozřejmě moc nelíbilo. No co, radši když se opije pod dohledem, než kdyby skončil někde ve škarpě a sám.

"Oh, Kiaro zlatíčko Max slíbil, že pro naši neziskovku udělá pár přednášek a ženy od nás si budou moci adoptovat nějaké zvířátka, no není on drahoušek?"
"Jistě mami. On je drahoušek vždycky."

Jop moje máma pracuje. Sice to není opravdová práce, ale aspoň se snaží, takže jí to nemám za zlé. Snažíme se pracovat i na našem vztahu. Sice jsem musela začít já, ale lepší se to. Jak říkám velká holka.

Nácvik večeře proběhl skvěle. Všichni jsme seděli podél dlouhého stolu ve velké jídelně a byl čas, abych pronesla přípitek.
"Bývá zvykem, že nejlepší přátelé vyprávějí takové ty trapné historky, ale já nechci vyprávět o tom, jak jsem Maxe opila tak, že zpíval a objímal záchodovou mísu, nebo jak si myslel, že balí fakt pěknýho kluka, ale ona to ve skutečnosti byla holka."
Jídelnou se ozval tichý smích.
"Chci vyprávět o dni, kdy jsem Carterovy bratry poznala. Kdy jsem s Maxem uzavřela přátelství ve chvíli, kdy jsem praštila Petra Denmarka za to, že se mu posmíval a pak jsme běželi ruku v ruce přes celou školní chodbu pryč. O dni, kdy jsem získala i Mikeovo přátelství tím, že jsem mu nabídla žvejku. Protože podělit se s ním o jídlo, je jako uzavřít pokrevní bratrství."

Další tichý smích. Maxovy oči už začínaly trochu plavat.
"S bratry Carterovými jsem uzavřela přátelství ve stejný den a stále trvá." No alespoň s jedním z nich. V duchu jsem si dodala. "Vlastně chci mluvit o tom, že jsem byla první člověk, kterému volal s tím, že se bude ženit. Chci mluvit o přátelství a o tom, že přesně vím, když se Maxovi něco nelíbí, jakým stylem nakrčí nos, to si Dane, pamatuj."
Mrkla jsem na jeho snoubence. Max opravdu nakrčil nos a tentokrát už se všichni rozesmáli nahlas.
"Taky nesnáší tlustý maso, jedině libový. Jeho oblíbená barva je fialová a nesnáší oranžovou. Ale to ty Dane, určitě víš a já se omlouvám za to, co plácám. Většinou vím, co říct, jenže jsme toho s Maxem zažili tolik, že nevím, co vybrat."
Při vzpomínání mi začaly slzet oči.
"Snad jen, že Ti děkuji za úžasné přátelství a ať to vaše forever je opravdu for ever. Na Maxe a Daniela." Zvedla jsem skleničku. "Na Maxe a Daniela."
Všichni sborově opakovali. A to už mi regulérně začaly téct slzy. Vstala jsem, objala Maxe s Danem a vyřítila se z jídelny tak rychle, jak jen mi to podpatky dovolily.
A hned za dveřma jsem vrazila do něčeho pevného a od pádu na zem mě zachránili něčí pevné a silné paže. To úžasné voňavé teplo, které mě obklopilo, bylo jako návrat domů po dlouhé dovolené. Nechtěla jsem věřit, že je to on, ale podle způsobu jakým udělalo moje srdce salto, mi to bylo stoprocentně jasné. A pak promluvil a všechno se rozsypalo.

"Páni Kio, skoro pět a půl roku jsme se neviděli a pořád na tom neumíš chodit."
Narážel na mou chůzi v lodičkách před šesti lety na den Nezávislosti. Oh, jak mě vytáčí.


"Páni Michaele, skoro pět a půl roku jsme se neviděli a ty jsi opět něco prošvihl. Maxův nácvik večeře. Jestli zítra něco byť jen o vteřinu prošvihneš, přísahám, že tě vykastruju. Je to Maxův den a my dva se na sebe budeme usmívat, až budeme vedle sebe stát u oltáře a svědčit, pak si na hostině zatančíme a uděláme Maxovi nejkrásnější den jeho života. Je ti to jasné Mikeu?"

"Je mi to jasné Kio, tenhle oheň tě dělá krásnější, Cameron má štěstí, že tě získal. Kde vůbec je?"
"Žije teď v Kongu a jeho snoubenka Tess je v pátém měsíci těhotenství, takže nemohli přiletět, jinak by tu byli. A nemohli nechat tábor bez dozoru. "
S těmito slovy jsem odkráčela do svého pokoje, pohupujíc zadkem, dobře si vědomá toho, že se Mike dívá, protože jsem cítila, jak mi jeho pohled vypaluje díru do zad. Jen se podívej, cos ztratil. No jo, já vím, dospělá…



Červen 2019
Forever-for Ever
Den Obřadu


Byl to nádherný den, vlastně to byl jeden z nejkrásnějších dní mýho celýho života. Od rána svítilo slunce a foukal teplý vítr, písek příjemně hřál do chodidel a Max s Mikem kráčel s úsměvem od ucha k uchu směrem k oltáři a nervóznímu Danielovi, kterého k oltáři dovedla matka a který vypadal, že nervama hodí šavli. Povzbudivě jsem se na něj usmála, při představě, že bude Mike po celý obřad stát vedle mě, jsem se cítila úplně stejně.

Mike mu Maxe předal a Daniel ho pevně chytil za ruku a konečně vydechl, v tu chvíli jsem věděla, že to zvládnou a všechno bude v pohodě. Jejich babička Nadja, sedící v první řadě vypadal, že snad pýchou praskne a dokonce i věčně zachmuřený Michael se usmíval a já si najednou uvědomila, že takhle vlastně vypadá dokonalé štěstí.

Předčilo to i koupení vlastního nakladatelství a prodání mé první knihy. Potřebovala jsem ten nádherný okamžik dýchat, chutnat, cítit a ten malý třepotající se pocit v mém srdci navždy uzamknout a nikdy ho nepustit. Když se Mike postavil vedle mě, dokonce jsem se na něj usmála a na jeho "Kiaro," jsem jen lehce kývla hlavou a otočila se na kluky a ignorovala jsem to teplo Mikova obrovského těla. No jestli mi tenkrát přišel velký, tak teď byl přímo obrovský.

Poslouchala jsem jak, si Max s Danem vyměňují sliby o věčnosti a přemýšlela o tom, že vím na milion procent, že se Cameron už do nikdy Ameriky nevrátí, neřekl ani slovo, ale já to poznala, podle toho s jakou nadějí o táboře s dětmi a o Tess mluvil. Kongo mu ukradlo srdce. A i když moje srdce zůstalo v tom táboře s ním, já se musela vrátit. On našel svou povinnost a naplnění tam a já zas měla svoje poslání tady mezi hromadami rukopisů. Byl tam šťastný, možná dokonce šťastnější než se mnou, jistě moje ego s tím bojovalo, že jsem pro něj nebyla dobrý důvod, ale srdce vědělo, že je to v pořádku a nemohla jsem mu to mít za zlé.

To bylo před třemi roky. Byť jsem Camerona milovala sebevíc, duší a celou bytostí, jsem patřila nádhernému muži stojícímu vedle mě právě teď a tady. V tmavě modrém plátěném obleku, bez bot.

Obřad byl prostý, ale nádherný. Díkybohu má Max vkus, takže i družičkovské šaty nebyly naštěstí podobné cukrové vatě, ale s nádherným vrškem z černé krajky s dlouhým rukávem a sukní až na zem v naší oblíbené barvě. Já měla mentolově zelenou, Beca starorůžovou, Jeany tmavě červenou a malá Anie slunečnicově žlutou. On a Dan měli oba tmavě modré plátěné obleky s bílým lemováním jako Mike, ale na rozdíl od něj neměli černé košile, ale červenomodré kostičkované a k tomu světle růžové motýlky, proste k nakousnutí.

Vyměnili si kroužky, které dostali darem ode mě a políbili se. Oficiálně spojili svoje životy, dokud je smrt nerozdělí. Když jsem je pro Maxe vybírala a vymyslela jsem na ně nápis 4%ever, přiznávám, že jsem chvíli měla bobky, ale oběma to s tím procentem přišlo vtipný a geniální a hrozně se tomu smáli a já myslela, že z nich dostanu cukrovku, jak byli sladcí.

Byl to opravdu nádherný den. S Mikem jsme se na sebe opravdu usmívali, tančili spolu a povídali si. K večeru už dj začínal hrát ty sladké pomalé věci. A já se chtěla nenápadně zdekovat a zmizet, ale bylo mi tak dobře, že jsem Mikea nechala, ať mě drží a tančili jsme dál.
Při písničce Thousand Years od Christiny Perri si mě přitáhl o něco blíž. Zavřela jsem oči a přitulila se k němu a nadechla se jeho vůně. Kombinace šamponu, mýdla, čistě vypraného obleku, moře a Mikeovy vůně mi zamotala hlavu.

Hladil mě dlaní po paži a broukal mi s ní do ucha: "I have loved you for a thousand years, I´ll love you for a thousand more. Time stands still. Beauty in all she is. I will be brave. I will not let anything také away."
"Mikeu," špitla jsem.
Jen mě pevněji objal, "alespoň jednou mlč, kdy máš Kio." A broukal mi dál, zatímco mě hladil po vlasech. Písničky hráli dál a my stále tančili, zatímco se parket ve venkovním stanu pomalu vylidňoval a všichni se s přicházející nocí přesouvali dovnitř do velké jídelny, až jsme zůstali na parketu sami.

Mike potichu zašeptal, "Kiaro, máš teď úžasný život a vlastně celá si úžasná a já jsem rád, že se ti tak dobře daří."
"Jenže tvoje zásluha to není Mikeu. Pravdou je, že jsem spoustu věcí dělala na truc, protože ty jsi řekl, že je nedokážu, ale já je dokázala i bez tvojí pomoci."
"Takže tohle to znamená?" zeptal se a ukázal na nápis Only I can free myself táhnoucí se od mého zápěstí až k předloktí, který prosvítal skrz krajkové rukávy.
Vymanila jsem se z jeho objetí a zamířila k pobřeží a zahleděla se do moře.
"Ne Mikeu, znamená to, že v den, kdy jsem si to nechala vytetovat, jsem tě opravdu nechala jít. Znáš mě, co mi tíží mysl napíšu a pak už to nemusím řešit."
Prohrábl si vlasy, tak jako vždycky, alespoň některé věci se nemění a složil si hlavu do dlaní.
"Pět let Kio. Po pěti letech si mě zase dostal na kolena."
"Byls radši, když jsem na kolenou byla před tebou já viď?" zavtipkovala jsem. Vážně jsem čekala, že se zasměje a
ne že se na mě podívá, povzdechne si a svěsí hlavu zpátky.
"Taky jsem se změnil Kio." Zamumlal přes prsty. Ve vzduchu od moře začala být cítit bouře. Zvedl se vítr a
rozfoukal mi šaty i vlasy.
"Asi bych měl radši jít Kio."
"Ne Michaele stůj, alespoň jednou se mnou mluv." Opravdu se zastavil a otočil ke mně.
"Už před ničím neutíkám Kio." Udělal krok mým směrem. "Naučil jsem se věcem čelit. Mrzí mě, jakým způsobem to mezi námi skončilo. Mrzí mě, jak jsem to skončil já, jakým způsobem."

Začaly padat první kapky a já nechala utéct tiché slzy, které splynuly deštěm.


"Jenže ono to Michaele nikdy neskončilo," tiše jsem šeptla, ale pobřežní vítr mi ukradl slova od úst. "Neskončilo to, protože jsme to nikdy skončit nenechali. Nedokázali jsme nechat jeden druhého jít. Myslela jsem, že mě Cameron vyléčí, ale musela jsem to udělat sama. Milovala jsem ho opravdu moc a dali jsme si šanci. Byli jsme oba rozbití, ale spolu jsme byli nějakým způsobem celí. Jenže když jsme se oba uzdravili, už jsme nedokázali fungovat spolu. Musel bys ho v Kongu vidět. Moje srdce za ty děti v táboře krvácelo. Uzavřeli jsme tam s taťkou několik kontraktů. Já dodala díky knihkupectví tisíce učebnic a knížek a taťka zas zdravotnickej materiál zadarmo.
Odvezla jsem si vzpomínky a bolavý srdce, ale tím správným způsobem, přimělo mě to znovu žít, opravdu žít. Já si svoje srdce vzala sebou domů, ale to Cameronovo tam zůstalo. Vrátil se z třetího pobytu sice domů se mnou, ale viděla jsem, že mu to nestačí. Tak jsem volala Tess. Věděla jsem, že ji miluje, ještě dřív než on sám. Našel to Mikeu, to, co všichni hledáme. Našel to v Tess a tom táboře. Víš, jak málo amerických dolarů stačí k podplacení tamějších úředníků, aby sis mohl koupit jeden uprchlickej tábor? Pět tisíc a nezbytné výdaje, tolik tam stojí 56 lidskejch životů a jedno zasraný kulatý razítko.
Jeho jsem nechala jít. Objednala jsem mu narozeninám letenky a posadila ho do letadla. Se slovama ať už se nevrací, že ho tu kromě smutku nic nečeká, že ho miluju, ať píše často rodičům a ať první věc, kterou po příletu udělá je, že políbí Tess.
Nevěděl, že jsme s taťkou tábor koupili a přepsali ho na něj. Za měsíc mi od nich přišel dopis. Děkovali mi a Cam mi napsal, že jsem ho milovala, jak nejlíp jsem uměla, ale že zároveň věděl, že jsi zůstal hluboko v mém srdci a už nikdy nezmizíš a taky mi řekl, že tě i přesto musím nechat jít. Tak jsem to udělala Michaele a za půl roku mi vyšla první kniha. Jsem na ně i na sebe kurevsky pyšná."

Řekla jsem a opravdu jsem ve svém hlase slyšela hrdost.
"Mně zas pomohla návštěv babiččiny rodiny v Rusku, dva roky jsem tam dělal dřevorubce a hodně jsem přemýšlel Kio a spoustu věcí jsem si uvědomil. Vlastně ty jsi byla jediná věc, na kterou jsem tam myslel. A tu knihu jsem četl, víš. Bylo to zvláštní vidět tam tvoje slova napsaný. Tak definitivně a permanentně. Napsalas tam hodně věcí, víš i takový, který bys v životě neřekla nahlas, neřekla bys je ani mě. A já u toho brečel. Přiznávám, že jsem u toho brečel jako malej kluk. Ale nemysli si, i mě to bolelo Kio."

Pohladila jsem ho po tváři.

"Já vím Mikeu. Co jsem ti chtěla říct, jsem ti řekla a zbytek sis přečetl. Dobrou noc."

Otočila jsem se a nechala ho stát na pláži. Tentokrát jsem to byla já, kdo odcházel. Silná, krásná a hlavně se srdcem v jednom kuse. Už to nebolelo, už nikdy víc.
***
Zalezla jsem do pokoje a vlezla si pod peřinu. Asi hodinu jsem se převalovala, než jsem to vzdala. Hodila jsem na sebe jen košili s kraťasy a rozhodla se jít provětrat na pláž.
Na prahu mě zastavil šramot ozývající se z Mikeova pokoje. Ve chvíli kdy jsem nerozhodně přešlapovala mezi dveřma se ty jeho otevřely. Podívali jsme se na sebe přes chodbu.
"Kiaro," šeptem mě oslovil.
"Mikeu," odpověděla jsem.

Propast mezi námi byla velká přesně pět let a třicetšest kroků. A jestli jeden z nás udělá krok vpřed, budeme ztraceni oba…….
KONEC ?


Občasné záchvaty kreténismu míváme všichni

20. august 2016 at 18:56 | Elie |  Téma Týdne
"Ťuk, ťuk!"
"Kto tam?"
"Otvór!"
"Aký otvór?"
"Dvére ty debil."

Aneb občasný záchvat kreténismu míváme každý z nás. Neustále omílám dokola, že jsem vděčná za všechny své kamarády a přátele které mám, ale nikdy jsem vlastně nevysvětlila proč. On je ten důvod vlastně strašně prostý. Je hodně těžké se mnou vyjít. Hodně lidí mi nerozumí, nepobírají styl mého humoru, mou osobnost a celkově mé myšlení.
Ono se není čemu divit, protože jsem schopná z z nálady, kdy střízlivá tančím na stole uprostřed klubu přejít do stavu "panebože lidi a ježiši oni na mě mluví a snad by se chtěli i kamarádit, co mám dělat" . Nebo taky z tancování uprostřed parketu a strhnutí veškeré pozornosti na sebe během pěti vteřin k výrazu "vůbec na mě nemluv, jestli nechcceš sarkastickou odpověď a radši pal do piče."
Jak říkám, okouzlující osobnost. Občas myslím, že jsem schizofrenik mixlý sarkastickou mrchou :D A to bych nebyla já, abych to nevyužila. Testuju tím totiž lidi. Jsem opatrná v tom, koho si pustím blíž a tohle funguje jako velice dobrá obrana proti lidem. Popravdě tím maskuju, že jsem srab :D Znáte to, ojebe s váma už tolik lidi, že radši nevěříte nikomu.
Když však zvládnou tuhle "úžasnou" stránku mé osobnosti, přimějí mě změnit názor a dostanou šanci.
Mí přátelé už jsou na to zvyklí, takže to prostě už přecházejí a jen mi řeknou, tys zas byla na pěst. Já jen pokrčím rameny a jedeme dál.
Ovšem stává se to problémem, kdž se seznamuji s novými lidmi. Buďto je okouzlím, nebo si myslí, že jsem totální píča, nic mezitím.
Ještě horší je, když se mi někdo náhodou líbí. To buďto sedím, držím hubu a toho člověka totálně ignoruju( nebo se aspoň snažím, Ha Ha), nebo naopak nezavřu hubu a mluvím s úplně každým, kromě toho člověka. S tím dotyčným nedokážu normálně komunikovat, ntož ho sbalit.
Kdbyby někdo prošel můj seznam lidí, které mám v přátelích na facebooku, asi by zkonstatoval, že je to velice zajímavá směsice lidí, kteří by se asi za normálních okolností ani nepotkali. Takže pak seznamuji docela protikladné osobnosti.
Mám ráda zvláštní lidi s příběhy, protože jim, jako mě, "normální lidé" nerozumí, ale my si navzájem rozumíme. Proto si svých přátel vážím. Protože nebyli líní se za tuhle masku podívat. Protože si dali tu práci mě opravdu poznat. Ikdyž doopravy mě asi nezná nikdo. Možná všeho všudy dohromady dva tři lidé, kteří k tomu mají opravdu blízko.
No a pak jsou tu lidé, kteří tohle všechno mají u prdele. Vidí do mě, aniž by se museli snažit, což mě děsí a zaroveň naneštěstí pro mě(či pro něj) přitahuje, čímž se opět dostávám k problému s komunikací :D
Protože v situacích, které neumím řešit mívám právě ony záchvaty kreténismu, které občas míváme všichni. V těch chvílích je sarkasmus mým rodným jazykem a jsem na pěst. Sama sobě se bráním faktu, že se mi ten člověk líbí a faktu, že by náhodou mohl vědět jaká opravdu jsem a možná i potom mít zájem.
"ty znáš mě a já znám tebe.."
Občas si nejsem jistá, jestli se znám já sama.
Problém je, že při mém posledním stavu na pěst, jsem se zeptala, jestli půjdem ven jen ve dvou..Nevím, zda mu došlo na co se ptám...
Nevýhoda těhle nálad je, že jakmile se jednou do ní dostanu, je mi to všechno tak nějak vesměs šumák. Je to jako když se normální člověk opije.
A to je výhoda přátel nejenže mi tyhle stavy trpí, ale řeknou mi, zklidni se a nedělej pindu a za to, je miluju. Neodchází prostě mě srovnají do latě. Proto jsem ráda, že je mám a že oni na mě nidky názor nezmění....

Vaše psycho Elie

Where to go next

THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie