Sometimes

Tuesday at 19:48 | Elie |  Básničky
Občas mám duši toulavou
občas trochu bolí
a když roky odplavou
aniž si člověk zvolí
zda to bude all in
nebo po troškách
či tančit po skleněných střepech v nových lodičkách
Ztratit se ve lži
nebo utopit v pravdě, které už ve víně málo zbylo
a to všechno vykouzlilo
pocit sounáležitosti
v rámci uspokojení společnosti
zapadnout do vyjetých kolejí
jako by snad všechny myšlenky ztratily
vlastní význam a váhu
vyfoukat prach z kráteru po nárazu
jménem život v mojí hrudi
a to mě v noci ze sna budí
stále hledám pevnou půdu, beze zrady
neb jsem ta jediná, kdo mě dokáže dát dohromady

 

Where is the Magic of the Christmas

26. december 2017 at 18:59 | Elie
Někde jsem ztratila kouzlo Vánoc. Tak moc jsem se na ty letošní těšila. Na svoje první Vánoce v novém bytě a na vlastní pěst. Nakonec to popravdě byly asi nejhorší Vánoce vůbec. Zklamaly mě. Nebo jsem se možná zklamala sama, těžko říct. K Mikuláši jsem dostala čokoládový kalendář, protože přece vůbec není infantilní odpočítavat ve čtyřiadvaceti čas do Vánoc malými čokoládkami. Napekla jsem cukroví, koupila dárky, uklidila a připravila si pevné nervy.

Zklamala mě moje máma. Jako vždycky. Bohužel údělem prodavačky je chodit do práce vlastně pořád. Obchodní řetězce naučily své zakázníky, že není problém mít oveřeno téměř non-stop a tak jsem se na Štědrý den vykulila v šest ráno z postele a mazala do práce. Mámě jsem to předem oznámila, že budu na Štědrý den v práci a dárky tedy doručím den předem. Očekávala jsem, že mě pozve na večeři a k mému zklamání nestalo. I když znám svojí mámu, takže zas tak veliký šok to nebyl. Avšak svého fotra (čti biologického otce) jsem potkala den před Štědrým dnem, prošli jsme okolo sebe bez jediného slova jako vždycky. Už jsem s ním nepromluvila celých děvet let, ačkoliv bydlíme přes ulici, holt můj zvyk pálit mosty za lidmi, kteří můj život ničí.

Každopádně jsem se na Štědrý den docela honila a když jsem dorazila z práce , tak místo horečných příprav a těšení se na večer jsem šla prostě jen spát. Navečeřela jsem se, popadla dárky a vyrazila k babičce. Vlastně celý ten měsíc těšení přišel vniveč. Dalo by se říct, že jsem celý ten den vzdala.

Z celého tohohle svatéčního chvátání obviňujeme společnost, jako kdyby to byla živá, dýchající, pulsující bytost žijící vedle nás. To společnost náš žene do koupi drahých dárků, to společnost nás žene nakupovat kvanta a kvanta potravin na štědrý večer, protože bude celé dva zavřeno, co kdybychom náhodou umřeli hlady. Když nevyfotíš hromadu dárků pod stromečkem na facebook či instagram, jako bys je neslavil. Jenže už si neuvědomujeme, že tu obludu "společnost" tvoříme my sami. Žene nás do falešného předstírání lásky jediný den v roce, jakoby to snad nešlo i jindy. Protože se to na svátky vyžaduje, protože to vyžaduje společnost. Protože o svátcích máme být dokonale šťastní, dokonalé rodinky, dokonalé dárky, dokonalé lži. Protože se to očekává.
A já zas neustále čekám, že jednou někde najdu tu krásu a kouzlo Vánoc z dětství, protože mi chybí. Chybí úžas ze světýlek na náměstí a vůně svařáku, cukroví a opravdové lásky, ne té z reklamy.

Vám však přeji abyste to kouzlo Vánoc nikdy neztratili.

Elie

Flat becoming a home

16. december 2017 at 19:53 | Elie |  Nezařazené
Když jsem se stěhovala od rodičů poprvé bylo to dost chaotické, kdy jsem si po hádce s rodiči sbalila věci a odešla na tři dny ke kamarádce. Nakonec jsem doma nebyla celý rok. Bydlela jsem s kamarádkou zhruba půl roku a pak jsem se stěhovala do bytu v pronájmu. Z bytu jsem se musela stěhovat bohužel ne svojí vinou, o to více mě to mrzelo. Kdybych si za to mohla, tak budiž, ale naprostá bezmoc, když o něco přicházíte, aniž byste s tím mohli cokoliv udělat je neskutečné týrání psychiky a dostane Vás to na samotné dno.
Chtě, nechtě jsem musela zpátky k rodičům, kde jsem se ohřála pouze půl a opět jsem šla do pronájmu. Letos o Vánocích už to bude rok, co tam jsem a teprve skoro po roce se tam cítím jako doma. Postupně dokupuji vybavení, teď už se z nutností stavají spíš takové ty hezké píčovinky jako svíčky, sladěné ručníky, obrázky, sladěné povlečení, teprve po roce to nejsou věci,které potřebuju, ale které se mi líbí. A jak postupně zaplňuji a zdomácňuji svoje doupě, jak říkají mí přátelé, tak pomalu i naplňuji tu zející díru v mé duši, že nepatřím domů k našim a sestře, ale ani do bytu, kde bydlím. Minulý týden jsem dostala dovolenou, tak jsem začala péct cukroví a zároveň naplnila pračku a z koupelny mi vonělo čerstvě vyprané prádlo a z kuchyně cukroví. V tu chvíli jsem si uvědomila, že takhle nevoní byt, ale domov. Je to moje doupě a jsem tam doma. Vracím se každý den z práce DOMŮ. Voní to tam mým parfémem v předsíni, v kuchyni žvancem, protože když mám volný čas, tak vařím, v obýváku voňavou svíčkou(mangovou), v ložnici a koupelně vypraným prádlem. Prostě jako DOMOV.
Jo a takhle se v tom mém doupěti kalí :D Ještě, že nemám moc sousedů :D

 


When the life gives you a lemon.....

17. august 2017 at 22:13 | Elie |  Téma Týdne
Letos v březnu jsem zmlátila cizího chlapa. Protože neumím zvládat stres. Nutno dodat, že to on to vyprovokoval a strčil do mě jako první. V tu dobu se na mě opět hrnuly sračky že všech stran a mě prostě ruply nervy. Víte jak v rychle a zběsile Dom málem umlátil toho týpka pajcrem? Jo myslela jsem si, že je to jen pouhá režisérkská přitaženost za vlasy, přece nemůžete někoho jen tak skoro umlátit pajcrem, protože máte vztek.
No tak to jde, dokonce můžete posekat jako žito i chlapa, který je o deset let starší a dvacet kilo těžší. Se svým metrem šedesátsedm jsem ho sesekala v přítomnosti desítek lidí jak nic, oprášila si kalhoty, sebrala že země kabelku, telefon a klíče a za smíchu přihlížejících jsem odkráčela středem chodníku a pokračovala v cestě do nemocnice za babičkou. A stalo se to jen proto, že jsem se odnaučila ukazovat bolest, brečet a vlastně jsem za posledních pár let vymazala veškeré emoce. Rozchod, žádný slzy. Babička v nemocnici, žádný slzy. Mrtvý spolužák, žádný slzy. Ten šmejd mě balí a má holku,žádný slzy. Sračky mojí nejlepší kámošky, blízko, ale žádný slzy. Sestra mě nepustí do baráku za našima, žádný slzy. Už nikdy tam nevkročím, žádný slzy. Výpověď, žádný slzy. Vyspala jsem se s ním a tím to končí, žádný slzy. První den v nové práci, žádný strach. Jen spousta bolesti uzavřená ve mě, protože žádný z těch sraček nedám ani jednu jedinou pitomou slzu. Sračky jinejch lidi na moji hlavu.

"Páni Elie, ty jsi nezmar, já tě obdivuju, jak máš všechno v piči."
"Ještě, že tě mám."
"To je dobře, že si z toho nic neděláš."

Bla, bla, bla, ani kousek slabosti. Nikdy nikomu neukazuju, že mě zranil, nedovolím to. Vybudovala jsem si image bezstarostné mrchy, které na ničem nezáleží, ale kolik to stojí dřiny. Jedu na doraz, nemůžu zpomalit ani zastavit, když se zastavím zhroutím se. Je to jako topit se, přestaneš šlapat vodu, umřeš. Už ani nevím, jak být zranitelná. Nepotřebuji zachránit, jen potřebuju někoho, kdo by se se mnou opil a pak vyspal a nechal mě vysypat si všechny ty sračky z hlavy. Nepotřebuju zabít moje démony, potřebuju někoho, kdo dokáže běžet společně s nimi. Mám chuť vzít basebolku a něco rozbít a pak mít skvělej sex a druhej den kocovinu.
Jsem jako hromádka písku, na kterou se neustále přisýpá, ale co až dopadne poslední zrnko a celá ta hromada se začne hroutit, co pak?
Sedím na balkoně s umytou hlavou jen v pyžamových šortkách a tričku,zachumlaná ve svém oblíbeném dlouhém černém svetru a piju křídla. Mám svoji I don't care náladu a jsem utahaná, celkově. Možná je to tím drinkem možná životem a všema těma sračkama a možná jsem opilá a možná bych měla jít spát, než spadne to poslední zrníčko na misku vah a převáží mě špatným směrem.

S láskou nezranitelná mrcha (ex Cropp bitch) Elie

Když ti život hází citrony udělej z nich limonádu.
Když to život hází sračky, udělej z nich čokoládu.
Dobře, tohle už asi bylo přes čáru, ale musela jsem to odlehčit, přece nejsem žádná fňukna, ne 😉

Alice in Wonderland

13. august 2017 at 18:09 | Elie |  Básničky
Alice in Wonderland
Take me to wonderland, behind the mirror
where you can see your nightmare clearer
stick and stones may brake my bones
but deep inside I´m brake, lost in crowds
take me to wonderland behind the mirror
where demons in my soul scream louder than before
what can you see, when the lights turn off
and dark shadows with claws scratching your soul
what if Alice was real
and we are the crazy ones to set her free
what if she chain by the chains
that little noise in our brains
are you baby scared right now?
that´s okay, let´s jump to the rabbit hole
maybe Mad Hatter wants my head
and what about that concreet walls across the heart
I want my answers so damn badly
so let´s jump to the rabbit hole with me

Highway to Hell

4. august 2017 at 20:28 | Elie
Naše konverzace jsou jako možnost řídit Porsche. Rychlé, nebezpečné, žhavé, šílené. Neskutečně úžasná nabídka, co na tom, že je tu možnost skončit omotaná okolo sloupu po nárazu ve dvě stě kilometrové rychlosti a nepřežít. Neuvěřitelné zrychlení z nuly na sto, jako eskalace našich rozhovorů.
Jenže někdy je čekání na Tvé odpovědi, jako chtít automatický řazení v tom nádherným autě, naprosto nesmyslné. Jako sledovat varování o překročení rychlosti, zobrazené, ale zbytečné.
Stejně jako po dvouset metrovém sprintu dojde palivo, tak naše konverzace z ničeho nic končí.

A evidentně vyspat se s Tebou je stejné jako si na záda namalovat červený terč. Nebo se možná tím žhavým autem nechat srazit v tý dvouset kilometrový rychlosti. Dostávám to pokaždé sežrat od člověka u kterého bych to nečekala. Jak hodná milá Elie skončila v posteli s Tebou. Všichni jen soudí, ale ještě NIKDO se mě nezeptal, jestli Tě vůbec mám ráda. Ze všech těch lidí, kteří mi to předhazují nechápou, že jsem s Tebou spala, ne protože bylo čas i místo, ale protože jsem chtěla. Proboha, mohla bych se vyspat s kýmkoliv jiným a stačila by mi k tomu jediná zpráva, jenže já chtěla zrovna Tebe.
A já Tě ráda mám a ty to víš....

Tak pokaždé, když mi vyskočí zpráva od Tebe, se připoutám a doufám, že mi to několika géčkové zrychlení nezlomí krk. Ten adrenalin z konverzace s Tebou za to stojí, těžko se mi odolává a ty to dobře víš. Nechám Tě prošlápnout plyn a doufám, že se vyhnem svodidlům...

Life is changing

26. july 2017 at 23:34 | Elie |  Téma Týdne
Minulý týden jsem psala článek o tom, jak jsem začala měnit svůj život. A jak se tak hezky říká, člověk míní, život mění.

Zrovna sedím na svém balkónu, popíjím víno a píšu. Prší. Při dešti se krásně přemýšlí. Přemýšlím o svém životě, znovu. Hodně drasticky se teď bude měnit. Skoro po dvou letech budu končit ve své současné práci, avšak ne z mé vůle.

Když jsem v loňském březnu šla na pohovor, tak jsem to vlastně jen tak zkusila původně mi šlo o jiné místo, ale nakonec jsem skončila tam, kde jsem skončila a nebudu lhát tu práci jsem milovala. Začínala jsem jako obyčejná brigádnice a v průběhu roku jsem byla schopna zastat i pozici manažerky. Ta první, která tam za mě byla, měla na starosti i jinou pobočku a na tu naší, upřímně povídajíc házela takzvaně bobek a po odchodu mých kolegyň z vedoucích pozic to tak nějak zbylo na mě. Pracuji jako prodavačka ve velkém obchodním centru a opravdu, tam nejsme jen hloupé prodavačky. Existuje spoustu dalších věcí, které se musí řešit v pozadí a já musím přiznat, že bez podpory mých holek brigádnických a mých kolegyň by to nebylo možné zvládnout. Vlastně mi přijde hloupé psát kolegyně a brigádnice, pro mě jsou to prostě moje holky a já je miluju, v průběhu toho roku jsme se sobě navzájem staly rodinou. Jasně občas jsme měly chutě se navzájem zaškrtit, ale zvládly jsme se poslat do patřičných končin a za pět minut jsme byly ready se opět pustit do práce.

Máme spolu nekonečně mnoho zážitků ať už se zákazníky, nebo společně a já jsem za to moc vděčná. Vím, že leckdy jsem je děsně buzerovala a musela jsem je srát, ale svou práci jsme dělaly pořádně a na milion procent.

Popravdě jsem vlastně k té pozici, kdy jsem zastupovala manažerku přišla jak slepý k houslím. Spadla jsem do toho, protože prostě nikdo jiný nezbyl. Všechno jsem se učila sama a většinou za pochodu, jinak to nešlo, nebyl kdo by mi cokoliv vysvětlil, ale tržby musely být a také byly, díky holkám a tomu, že jsme se naučily spolupracovat. Klidně si troufám říct, že jsem v tom byla dobrá.

Letos v březnu jsme dostaly manažerku novou a popravdě já se těšila, že mi ubydou povinnosti a krám začne šlapat, jak má. Těšila jsem se na změny, doufala jsem, že budou k lepšímu. Tak první věc byla, že moje vlastně roční snaha udržet krám za pochodu a v zelených číslech byla naprosto shozena a moje milované holky, za které bych dýchala a ony to vědí osočené z toho, že jsou líné a nic nedělají. Nová manažerka vyhrožovala se změnami a jak na tom bude krám lépe a podobně. No vydrželo jí to asi dva měsíce. Krám vypadá stejně jako za předchozí manažerky a možná ještě hůř. Moje holky i já jsme se víceméně přestaly do práce chodit s nadšením a všichni to víceméně mají na praku, nová manažerka si dosadila svoje lidi, kteří nic nedělají a podle toho to také vypadá. Já jsem za skoro dva roky táhnutí krámu dostala neprodloužení smlouvy a druhá kolegyně padáka. Tolik k vděku za to, že jsme dělaly nezákonné 15 hodinové šichty od 6 od rána do 9 do večera. Toliko k vděku, že holky moje brigádnický přišly do práce, jak bylo potřeba. Toliko k vděku, že jsme makaly na milion procent. Toliko vděku, když si manažerka dotáhne kamarádky a nezajímá jí, že potřebujeme platit nájmy a hypotéky. Toliko k vděku, že dokonale znám zboží a jejich indexy z paměti. Toliko k vděku, že mluvím plynně anglicky. Toliko k vděku, že holky, ač v uvozovkách jenom brigádnice umějí finanční uzávěrku. A miliony dalších věcí se kterými jsme si musely poradit samý.

Jenže nejhorší a nejsmutnější na tom všem je, že se nám rozpadla ta naše rodina,kterou jsme si vytvořily. Na závěr přidávám nějaké fotky aby jste si o nás bláznivých Cropp bitches udělali představu sami.
Páni, teď když vidím tu spoustu fotek, vybavuje se mi neskutečně mnoho vzpomínek a musím říct, že když se vidím na těch fotkách, tak vypadám opravdu šťastně. To mi bude chybět ty zážitky, třeba zákazník ve spodním prádle, který se převlékal na krámě a tvrdil, že má v kabince klaustrofobii, nebo týpek, který nám vyprávěl, že potřebuje volné trenky, že ho to jinak tlačí. Těch zapomenutých mobilů, nákupů, brýlí a hodinek v kabinkách. Konverzací v angličtině. Nenápadné žraní svačiny za kasou. Nebo třeba imaginární boyfriendi. Bože a kolik jsem toho naběhala za zlodějema přes celé centrum. A já nevím, co všechno ještě, ale bude mi to moc chybět. Holky moje mi budou moc chybět.
Cropp bitches Avengers 💜
#ironicElie #beautyClare #wildSuzanne #sarcasticKate #cuteJane

Na vlastní pěst

20. july 2017 at 20:10 | Elie
Začala jsem podnikat věci na vlastní pěst a moc se mi to líbí. Vlastně to vzniklo úplně nevinně s první návštěvou kina, kdy jsem šla úplně sama. Ono si řeknete vždyť to zas tak moc není, ale pro holku s překonanou (schválně nepíšu vyléčenou) sociální fobií to je docela skok. Prostě jsem hrozně moc chtěla vidět Doktora Strange a zrovna nikdo neměl čas a já to tak moc chtěla vidět, že jsem prostě šla. BTW film byl skvělej a určitě nelituju, že jsem šla. Naposledy jsem byla na novém Artušovi, no pokud neznáte historii, tak doporučuju, jestli ano, tak budete převracet oči až do lebky :D



No, navštěvy kina na vlastní pěst se mi zalíbily tak moc, že jsem si minulý týden troufla i na večeři. Prostě jsem měla chuť se pěkně oháknout a někam vyrazit, tak jsem šla na večeři. Dala jsem si skvělý burger k němu dva drinky a jela před dvanáctou dom

A s nově nabytým nadšením jsem se rozhodla, že podniknu i pár výletů na vlastní pěst, takže jsem vyrazila minulý týden na výlet do Frýdlantu za svou sestřenkou vzdálenou 150 kilometrů od mého bydliště. Cestou jsem to vzala přes Liberec a byl to skvělý výlet.

Bohužel kvůli dešti jsem se nedostala na Ještěd a hezky bylo jako na potvoru až když jsem musela jet domů.

Před libereckým nádražím jsem neodolala zdokumentování grafitti na zdi







Ve vlaku jsem za celý víkend strávila asi šest hodin při cestě tam a zpátky, ale popravdě já cestuju vlakem hrozně ráda. Teď už v těch novějších je to pohodlné a velice ráda se dívám při cestě z okna, čtu knížku nebo poslouchám písničky.


















Hrozně moc se mi líbí tahle zrekonstruovaná nádraží, která vypadají jako namalovaná :)













Liberecké autobusové svítivě červené nádraží :) a radnice.













I když fotky sebe na blog nepřidávám, tak jednou udělám vyjímku. Takové to typické selfie na miliontý pokus, přičemž jsme asi pobavily celé náměstí výbuchy smíchu při snaze o "inteligentní" fotku.

Ehm :D takhle to dopadlo, ta tmavovlasá jsem já....













Nádherný výhled z Albrechťáku.











A pár obrázků z vesnice :)










Z prava dobrý, z leva tramvaj :D







Proč jsem vlastně tenhle článek přiřadila k tématu týdne? Protože zní Kdybych tak mohl/a změnit svůj život, tedy neměním celý svůj život, měním pouze některé jeho části a sebe. Měním svůj přístup k životu a k sobě samé a myslím, že je to dobrá věc a tohle je pouze začátek :)

Z(a) tracená na ostrově

5. july 2017 at 16:12 | Elie |  Téma Týdne
Byla jsem rozpolcená mezi touhou Ti prohrábnout prsty vlasy a zjistit zda jsou tak příjemné na dotek, jak si to pamatuji a neodolatelným nutkáním pospojovat pihy na Tvých ramenou, tak jako se spojují dětské omalovánky tvořené tečkami. Copak bych asi našla za vzor? Kdybych je všechny spojila dohromady? Našla bych obrázek malého chlapce? Ne muže, ne chlapce, ale kluka někde na hranici mezi tím. Toho chlapce, který mě celou noc držel, jako bych byla poslední člověk na světě. A ten spokojený výraz. Myslela jsem, že nevím, co to znamená, ale teď už vím. Možná, že jsem to vědela už dávno. Možná, že nejsme tak rozdílní, jak jsem si myslela. Nejsi děvkař, jen se bojíš usínat sám. Chápu to, znám ten pocit, těsně před usnutím, kdy ty černé myšlenky začínají být hlasitější. Ale jistota a teplo jiného člověka, zvuk jiného dechu a přitulené tělo způsobují, že zní méně hlasitě. Jsou v nás a tiše číhají. Máme z nich strach. Z toho co znamenají, z toho jak nás nutí přemýšlet o nás samých. Proto mám na levé ruce(na té, kterou píšu a je blíž k srdci) do konce života vytetovaný nápis Only I can free myself, abych věděla, že je to na mě, že mám svůj život, a to jaká jsem ve svých rukách, že na ostatních nezáleží, pokud jim to nedovolím. A z toho důvodu jsem se nechala z úst Tvého kamaráda nazvat děvkou. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nebolelo, nazvat takhle zrovna mě. Možná, ale právě z tohohle důvodu na truc bych jim neřekla, že jsem s Tebou spala jen jednou, nejen proto, že jim do toho nic není, ale kvůli Tobě. Mohli jsme spolu spát, ale nespali. Stačilo jen být vedle sebe. Mohl bys spát s každou holkou na kterou by ses podíval těma očima s ostrovy, ale která z nich by to pochopila? Která by se nesmála? Protože to jsi ty, s holkama jen spíš. Postoj velkýho kreténa. Lhář. Ale i těm bývá smutno, viď? Je to jen další z mých cuků, vůči Tobě, ať si to myslí, nechám je přitom, nezáleží na tom. Je docela sranda, že dopisuju tenhle článek po tom posledním přespání u Tebe. Protože jsem mluvila, myslím tím opravdu mluvila s Tebou, ale ne o sračkách okolo, ale o tom, o čem jsem opravdu chtěla mluvit a možná, že se mi trošku ulevilo a malinko mě opustil strach z neznámého. Vždycky je to na nás.

Queen of heights

21. june 2017 at 16:25 | Elie |  Básničky
Ani ty nemůžeš popřít
Že mi noční město patří
Hlídam ho jak Batman
Jen trochu víc sexy jako Catwoman
A ztrácím se ve tmě
Někdo křičí veď mě
Dřív než odbije půlnoc
Mám svý město a temnou noc
Mokrý asfalt voní deštěm
A já v noci, kdy můžu rozbít ty kleště
Co mě přes den svírají
V té tiché, zmoklé, vlahé noci utichají
I ty obviňující hlasy v hlavě mojí
A démoni v mé duši spokojeně vrní
Když z výšky město rozsvícené pozorují
Čekám na odvahu nocí přislíbenou
Když se moje nohy rozeběhnou
Za lepšími zítřky
Když spící město pode mnou v teplém dešti jiskří
V tu chvíli jsem svobodná
Na vrcholku světa Královna

Where to go next

THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie