The End of the Road

12. february 2017 at 16:23 | Elie |  Téma Týdne
Není to všechno a není to dost
není to nenávist a není to zlost
není to láska a není to strach
není to flirt a není to krach
není to nic a není to málo
nechci chtít, aby se to stalo
nechci říct pravdu a nechci lhát
chci být sváděna a neprohrát
nechci být všechno a nechci být víc
nechci být málo a nechci být nic
chci dojít na konec
ale přitom začít od začátku
nechci být pitomec
a uvěřit na pohádku

 

Kluk s ostrovy v očích

11. february 2017 at 17:53 | Elie |  Nezařazené
Slovy sira Isaaca Newtona...Každá akce vyvolá reakci. Jen možná někteří z nás nedávali zas až takový pozor na hodinách fyziky. Je zvláštní, jak nás někteří lidé přitahují. Obzvlášť nás píšící, poznáme lidi s příběhem. S příběhem, který stojí za to být odhalený. Takoví lidé nás přitahují jako můru plamen.

Mám jednoho takového kamaráda. Být s ním v jedné místnosti je jako dát k sobě opačné magnety. Pomalu se sunou k sobě a když už to člověk nečeká, cvak a přitáhnou se. Je to jako stání na hraně útesu a čekání na pád.
Dlouho mi trvalo, než jsem si byla schopná přiznat, že právě tenhle člověk mě přitahuje. A co život a alkohol nechce, vyskytnou se situace, kdy vyplují na povrch i ty nejvíce popírané skutečnosti. Posledních pár let pracuji na svém statutu mrchy, ba dokonce si na tom zakládám a tak se stalo, že tenhle člověk si myslí, že kdyby něco zkusil ,tak ho pošlu do hajzlu. To byla jeho slova. No jedno pozitivum to má, Mrcha je mrtvá, ať žije Mrcha opravdu se mi povedlo vytvořit dokonalou iluzi potvory. Je to zvláštní, zrovna u něj jsem měla dost často pocit, že vidí skrz mě, což mě děsilo a i právě to mě přitahovalo.

A zároveň z něj mám pocit, že se tím baví a zároveň přemýšlím, zda má takovou chuť položit své ruce na mě, tak jako já mám chuť položit své ruce na něj. Vím, že by to bylo dobrodružství, které by stálo za to. Malá jiskra a shoříš.

Nebo prostě jen možná vyvozuji špatné závěry. Vždy si vzpomenu na film Až tak moc Tě nežere. Vlastně je to na palici. Jo nebo ne. Náznaky, psaní, flirtování a pak zas nic, ticho po pěšině. Stále čekám, až se jednou rozhoupe popadne mě. Nejsem zrovna dvakrát svěřovací typ, ale funguje u mě princip, že co napíšu už mi nezatěžuje hlavu a tohle mi běhá v hlavě, jako křeček v kolečku. Možná je celé kouzlo v tom, že ho nemůžu mít a možná taky ne, ale to se nejspíš nedozvím....


Gotham City

7. february 2017 at 17:07 | Elie |  Básničky
Žiju v temném Gothamu
pod rouškou noci
kde světla je po skrovnu
a chci mít pocit
když měsíc zakryje mrak,
že můžu létat vysoko, jak papírový drak
Gotham nebo Sin City
hřích, město, já a ty
vrcholky mrakodrapů, které mi patří
sváděj mě a zas to zapři
nehtama poznamenám Tvé záda
abys věděl, že tuhle hru mám ráda
nechci být Jokerem, nebo Catwoman v kůži
nebudu poražena
budou, tou která touží
chci dál hrát
ale každá hra, musí jednou skončit
který z nás dá mat?

 


After all this time....

5. december 2016 at 16:57 | Elie |  Téma Týdne
Sedím v kuchyni s mojí mámou a koukám na ní, jak odklepává popel z cigarety do popelníku. Nervózně si poposednu.
"Mami," opatrně ji oslovím. "Budu se rozvádět." pokračuju.
Podívá se na mě a ztratí se mi v myšlenkách. Od tý doby, co táta umřel to dělá často. Ztrácí se ve vzpomínkách, ale tentokrát, když se na mě podívá nemá tak vzdálený výraz.
"Miluješ ho? Víš, že je to ten pravý?" zeptá se a upřeně na mé kouká.
"Ano mami, vím."
Pokývá hlavou. "Už jsem ti někdy vyprávěla o mé velké lásce?"
Udiveně se na ni podívám. "Copak tvoje láska nebyl táta?"
"Tvého tátu jsem milovala. Ale v životě existuje jen jeden člověk, který je tou jedinou velkou láskou. I když s ním nezůstaneš do konce života, stejně víš, že ho tak dlouho budeš milovat. Tak o něj bojuj, nenech ho odejít."
"Mami?! Kdys toho týpka milovala?"
"Když mi bylo 19 tak jsme se poznali...."a pak mi moje máma poprvé v mých 35 vyprávěla o lásce svého života. Milovala mého tátu, to vím, ale zároveň milovala přes 40 let i někoho jiného.Vlastně mi nepřišlo, že to bylo vůči taťkovi špatné, spíš mi bylo mámy líto. Přes čtyřicet let o tom mlčela.
"Mami, miluješ ho. I po všech těch letech....."

After all this time? Still believe in fairytales

1. december 2016 at 13:22 | Elie |  Téma Týdne
Občas, když se podívám do zrcadla, tak si říkám, že jsem prostě moc velká mrcha, než aby mě někdo miloval. Vlastně si na tom zakládám. Radši, ať se lidi bojí Tebe, než aby ses ty musel bát jich.
Kdo se mi po těch všech zklamáních může divit.
A přece, když jsem byla teď v neděli na slavnostím rozsvícení našeho stromečku, jsem dostala důkaz, že tak nahnutý to se mnou asi nebude. Stála jsem na náměstí se svou kamarádkou a její rodinou. Stála jsem pod tou spoustou stromů v aleji, které byly zhasnuté a mrzla mi prdel neskutečným způsobem, moderátor pořád kecal a protahoval to rozsvícení do nekonečna. Jenže když se všechna ta světýlka po půl hodině mrznutí rozsvítila, tak mě na ten malý okamžik zahřálo, cítila jsem zvláštní klid a radost.
Včera, když jsem byla ve městě nakupovat, po páté hodině, už když se setmělo, tak začal padat sníh. Bylo to nečekané, všude svítila světýlka a já zvedla hlavu směrem vzhůru k té černočerné temnotě a začaly na mě padat ty malé bílé drobounké vločky a opět mi bylo dobře a radostně. Možná je to blížícími se Vánocemi, protože mě dojímá i blbá reklama se psem od Vodafonu.
Ale jestli někomu řeknete, že mám srdce, popřu to.
Už asi po milionté uvidím Popelku, ale těším se na to i po těch letech.

A až zas budu sedět v obýváku na Štědrý den a budu sledovat televizi, tak se sama sebe budu ptát... A ty po těch letech stále věříš na pohádky?


Srdce z kovu

26. november 2016 at 23:26 | Elie |  Téma Týdne
Malý mechanický anděl sedí v rohu
snaží se pochopit tikot malého kovu
tiše naslouchá a lehce se krčí
jak v malém tělíčku lehounce chrčí
jednou dlouze, jednou krátce
jednou ztuha, jednou hladce
tlukot sem a tikot tam
kdepak jenom srdce mám?
stále pracuje, lehce přede
co jen to malé srdéčko svede
a tak přemýšlí a myšlenkách tápe
celičký ztracený, aniž chápe,
že chce-li sladký život žíť
nesmí to srdéčko z kovu mít

Srdce nemůže žít ve tmě...

6. october 2016 at 21:23 | Elie |  Téma Týdne
Je zvláštní jak se lidé nám osudem určení neustále vrací do našich životů. At už náhodou nebo záměrně. Tam, kde už není láska, může být přátelství, ačkoliv to může znít jakkoliv praštěně, bez některých lidi si náš život nedovedeme představit. Nemůžeme být spolu, ale ani každý zvlášť. A mě došla dost zvláštní věc, vždycky jsem si myslela, že to budu já, kdo dá svobodu jemu a nakonec to bylo naopak. On nechal jít mě a já jsem vlastně za to vděčná. Daroval mi největší dar, který může jeden druhému člověku dát, kromě životně důležitých organu, je to také svoboda. Možná, že nakonec věta, že můžeme zůstat přáteli, nebude jedno velké utěšující klišé. Upřímně? Budu ho milovat už navždy. Myslím, že to žádný jiný muž nezmění.
Viděli jsme se po 4 měsících a bylo to zvláštní, ale ne divné. Jako když vidíte přítele po hrozně dlouhé době. Chyběl mi, strašně moc, ale chyběl mi jako člověk, jako důležitá část mého života. Kdysi dávno jsem mu do dopisu napsala, že už si vlastně ani nepamatuji, jaké to bylo neznat ho a je to pravda, už ani nevím, jaký pocit je neznat ho. Znám ho, to už se nikdy nezmění, po těch letech vím, jak přemýšlí, není mi cizí ani po té době. Ale to, že jsme si byli schopni povídat jako přátelé, hodinu a půl stáli v dešti je pro mě důkazem, že přesto, že už netvoříme pár, jsme pro sebe navzájem stále tak důležití, abychom mrzli hodinu a půl v dešti. Možná, že k sobě nepatříme v partnerství, ale patříme do svých životů, zapadáme do nich a tvoříme svoji vzájemnou přítomností v nich velkou a významnou část, než abychom se v nich už nevyskytovali.

Upřímně se těším, až se znovu zamiluji, chybí mi ten pocit. Vím, že jednou někoho budu milovat a rozhodnu se s ním strávit zbytek života, ale i přesto, hluboko v mém srdci zůstane tenhle člověk uzamčený. Poznala jsem ho jako kluka a podruhé už to byl dospělý muž a tyhle dva obrázky budu nosit ve svém srdci až do konce svého života. Myslím, že to ví. A myslím, že mě má rád. Nemiluje mě, ale má mě rád natolik aby mě chtěl mít ve svém životě. Já to zvládnu, protože už jsem velká holka a velké holky nebrečí a srdce nemůže žít ve tmě. A jestli to tak není, nevadí, stále ho budu mít ráda.
Díky M. :* za všechno….


Noose from Fear

2. october 2016 at 18:47 | Elie |  Téma Týdne
Stojím na dřevěné stoličce a koukám
Jak se tam pod trámem, motaná z konopí houpá
Sleduju, jak víří se prach
cítím, jak ty provazy plete strach
Houpe se sem a vrzá tam
jednou smyčkou objímá trám
Prstíčky kývá na mě
Já zatínám zuby, marně
Na tváři velkou slzu jak hrách
Už na té stoličce stojím na špičkách
Jenom mrkneš a máš ji na krku
Že ji stáhneš, nemáš záruku
Ale když budeš bojovat proti krachu
Tak ji rozerveš, tu oprátku ze strachu

Smoke and mirrors

28. september 2016 at 21:02 | Elie |  Téma Týdne
Dej lidem, co chtějí vidět a oni Ti pak ukáží po čem skutečně touží. Lidé jsou líní. Jsou líní se dívat. Dej jim obrázek veselé, rozevláté dívky, jejíhož srdce se nic nedotkne a oni tomu budou věřit. Dej jim obrázek bezstarostné dívky, které na ničem nezáleží a oni se ho budou držet jako posledního záchrannéh lana na potápějícím se Titanicu.

Čím blíže se díváte, tím méně vidíte. Jeden krok blíž a stejně nic nevidíš. Čím těsněji se přiblížíš, tím víc se Ti ta dívka vzdálí. Je to iluze, kouř a zrcadla. Je jako nejasná vzpomínka při amnézii. Mlhavě se třpytí ve Vaší mysli, ale když se jí pokoušíte uchopit, jen se zamihotá a zmizí. Protože neexistuje. Každému dá jinou verzi sebe sama. Takže vlastně nikdo
Někdy pochybuje i ona sama, o tom, kdo je. V některé dny se potřebuje toulat a toulá se tak dlouho, že se ztratí. Jenže ona se ráda ztrácí. Nečeká, že ji bude někdo hledat. Nečeká, že ji někdo bude hledat, protože čas od času prostě nechce být nalezená.
Ale zase čas od času chce být nalezena, doopravdy nalezená. pod tím vším, ale kdo se bude namáhat?

Občas jí říkají, proč nejsi víc holčicí? To když nosí svoje černý trika s psycho příšerkami. Ona se podívá na svoje filmový tričko se Suicide Squadem a odpoví, že se v tom necítí. Ptají se proč a ona říká, že to stojí moc námahy. A pak jí říkají, že je zvláštní, rozevlátá, ale prý je to super. Musí být fajn být jako ty.

A její reakce je, no děsně fajn.

Pak zas, proč se nemaluješ, vždyť ti to sluší. Nejsem to já a stoji to moc energie. Je to přetvářka. Když se nelíbí lidem taková jaká je, proč se s nimi vůbec zaobírat a dělat ze sebe kvůli nim někoho jiného?

Ale jistě umí být krásná a vzít si podpatky a šaty, namalovat se a vypadat jako dáma. Ale co z toho? Lidé pak zírají a to ona nerada, když zírají. Protože posuzují a to nesnáší. Ona má spoustu podob, podle toho, s jakými lidmi tráví čas. Oni si pak na její určitou formu zvyknou a ona z ní nevybočuje. Nevadí jí to. Je ráda pokaždé jiná, dává jí to možnosti.

Ale není to stejné jako s make-upem, protože všechny tyhle podoby tvoří jí celou a jedinou. Možná tahle mlhavá dívka neví, kdo je, ale rozhodně ví, kým být nechce.

Tak si ji najdi, když budeš chtít hledat pečlivěji než ostatní. Kouř a zrcadla. Protože čím blíž jdete, tím méně vidíte.

Hledání bytu, je jako hledání chlapa...

3. september 2016 at 22:05 | Elie
...ty, které by za to stály už jsou obsazené a ty volné nejsou nic moc, anebo když, tak jsou mimo Vaši ligu. Chápeme se, že? Když jsem od rodičů odcházela poprvé, bylo to o hodně jednodušší.
Prostě jsme se chytli a jednoho dne to překročilo únosnou mez, já si sbalila věci na tři dny s tím, že na truc přespím u kamarádky a ze tří dnů se náhle stal celý rok, kdy jsem se doma neukázala, našla si byt, od dědy jsem dostala auto a konečně začala využívat řidičák, snažila se neúspěšně sbalit jednoho kamaráda, po dvou letech potkala bývalého přítele a dala to s ním opět dohromady a vlastně jsem mela samostatnej dospělej život.
Jenže co čert nechtěl, jen co jsem se do toho dostala a začala si to užívat, tak jsem díky práci a ne vlastní vinou o byt přišla a pak se to tak nějak postupně zhroutilo všechno.
Ted´ odcházím od rodičů podruhé, ale už spořádaně, bez hádek a nejenom s jedním batohem. Ale najednou jakoby to bylo složitější. Zdlouhavé hledání bytu, na každém taťka něco najde a přijde mi, že snad ani nechce abych se zas stěhovala, šetření peněz, balení věcí do krabic, domlouvání se s kamarády kdo mi odveze ty krabice, domlouvání se s bývalým přítelem kdy mi má dovézt moje věci :D
Loni jsem si prostě sbalila batoh, šla a bylo. A nejradši bych to udělal zase.

Where to go next

THX 4 visit. P.S:Come back soon Elie